Českotřebovské městské muzeum získalo konečně svoji výstavní budovu. Sen  jeho dosavadních správců i ředitelů a to již od doby založení v roce 1888 se stal skutečností. Všichni milovníci historie  se  tak mohou konečně seznámit s bohatou  minulostí našeho města.

Dovolte mi  několik osobních vzpomínek na doby, kdy se  českotřebovské městské muzeum po dlouhých letech opět „probouzelo k životu“. Měl jsem tu čest být již jako student u toho a tak není divu, že já osobně a se mnou i můj otec, taktéž milovník historie České Třebové, na tuto chvíli, kdy se otevřou dveře nové muzejní expozice,  čekáme rovných sedmadvacet let.

„Psal se rok 1985 a já co by patnáctiletý mladík, snad ze zvědavosti, zavítal na veřejné zasedání MěstNV, které se konalo v sále  ZK Perla v  tehdejší Švermově ulici (dnes restaurace Pod Skalkou). Jedním z bodů, které byly na programu bylo předání funkce  správce městského muzea  novému následovníkovi. Dosavadní správce, učitel Emil Mikolecký, ze zdravotních důvodů končil.  S panem Mikoleckým jsem se dobře znal, především prostřednictvím mého otce, kterého učil a který byl v mladých letech  jeho muzejním spolupracovníkem, stejně jako spolupracovníkem Mikoleckého předchůdce, učitele Bohuslava Štanglera. Na „schůzi“ jsem se  skutečnost o této změně dozvěděl, a také to, že novým správcem byl jmenován  pan Jiří Pištora.

Doma jsem o všem informoval tátu  a pak již následovalo oslovení pana Pištory, kterého jsme dosud neznali s nabídkou spolupráce v muzeu ve stejném rozsahu jako u jeho předchůdců. Oba předchozí správci totiž mého otce kontaktovali v případě potřeby s něčím pomoci a to i v době, kdy muzeum bylo uloženo v depozitářích. Tak jsem se  i já co by  školák do depozitáře „U Horáků“ s Emilem Mikoleckým mohl občas podívat. Pan Pištora nás oba  s otcem vlídně přijal a  s nabídkou spolupráce souhlasil. Stali jsme se tak tedy  prvními dobrovolnými spolupracovníky nového muzejního správce po jeho nástupu do funkce.

Za nějaký čas nám pan Pištora sdělil, že sbírky není možné dále ponechat v nevyhovujících mokrých depozitářích, kam byly v roce 1972 při vyklízení expozice ve staré radnici uskladněny. Pro muzeum roku 1986 získal bývalý domovnický byt v přízemí nové radnice (MÚ). A stěhování mohlo začít. Samozřejmě nešlo do bytu o třech místnostech, velké koupelně a menším sklípku ve staré radnici, který muzeu také sloužil, nastěhovat všechny předměty z depozitářů. Po vybavení místností nejnutnějším nábytkem začalo třídění sbírek a vybírání toho co je možno přemístit do nových prostor. Započala také rozsáhlá inventarizace sbírek prováděná komisí ve složení Vlasta Rösslerová, František Jandera st.  a  Josef Hýbl.

Stěhování probíhalo následovně. V depozitářích bylo vybráno něco málo z muzejního nábytku do nových prostor. Něco se také přikoupilo a   hlavně bylo potřeba obstarat regály na uskladnění sbírek.  Na jejich získání měl pan Pištora nesmírný talent. Nebylo snad jediného třebovského podniku, který by tehdy  s prosbou o pomoc nenavštívil a v němž by mu zhotovení regálu odmítli. Když byly místnosti vybaveny, mohlo se začít stěhovat. Všichni tři účastníci jsme po odchodu z depozitářů vypadali jako právě vyfáravší horníci z dolů. Ač oděni v montérkách, byli jsme celí černí. Na šatstvu,  v obličeji  i  na  rukách. Probírali jsme kolny na dvoře Gzílova domu čp. 11, kde byly uskladněny většinou železné předměty.  V bývalé Horákově knihtiskárně čp. 73 v Hýblově ulici se nalézalo to ostatní. Výsledek byl žalostný. Železné věci rezavé, že se až kusy rzi odlupovaly, dřevěné předměty včetně nábytku prolezlé červotočem, napadeny škůdci a plísní byly i některé vazby knih, fotografie slepené, oděvní součásti byly cítit zatuchlinou. Řada předmětů vzala za své. Vždy, když se vytřídilo něco k převezení objednala se dodávka z tehdejších TSM Česká Třebová. Obvykle s ní  dorazil pan Zdeněk Orlich  a už se nakládalo. Před radnicí jsme zase v umouněných mundůrech vše z auta vynášeli. Doteky našich rukou byly tehdy snad spojeny s  každým  předmětem. Po čase se činnost muzea rozběhla, objevili se další pomocníci pana Pištory, především z řad jeho vrstevníků – Josef Vopařil, bratři Lubomír a Radomír Wagnerové a Josef Hubálek. Nastupují i první zaměstnanci muzea. Můj otec, Mgr. Jan Šebela, zde prožil desetileté období na vedlejší pracovní úvazek, kdy  pracoval na třídění a katalogizaci fotografií.

V prvních letech obnovení činnosti muzea, kdy byl vykonán veliký kus práce, se začínají objevovat snahy zdejších občanů o doplnění muzejních sbírek četnými dary. Vzpomínám si, kterak jsem jako nejmladší z osazenstva byl  vyslán do Litomyšlské ulice k restauraci Beseda pro ohlášený dar, který jsem měl dopravit ještě do depozitáře u Horáků v Hýblově ulici.  Jednalo se o starý trakař. Vyzvedl jsem jej asi o půl čtvrté odpoledne a po chodníku mezi lidmi s ním vyrazil k přechodu u Klenot. Tam mezi chodci počkal na zelenou a   pokračoval dál. Přítomnost člověka s trakařem však neunikla pozornosti kolemjdoucích  a všichni mé počínání se zájmem sledovali.

Jak jsme se radovali, když započala první rekonstrukce domu čp. 11 pro potřeby muzea. Stavbě velel pan Arnošt Homolka, který za pomoci Drobné provozovny MěstNV a několika pomocníků dům doslova měnil před očima. Na staveniště nás vždy ochotně pouštěl, aby se pochlubil, co se zase udělalo.  Pan Pištora často jezdil spolu s manželkou na zájezdy po naší vlasti i do ciziny. Všude pečlivě sledoval muzejní expozice a jeho vroucím přáním bylo muzeum ve Třebové dotáhnout do konce. Často na pohledy z cest psával „Ó, kéž se nám podaří muzeum jako mají v …“ Restituční zákon záměry s otevřením muzea všem zaměstnancům a příznivcům zhatil. Otevření muselo být odloženo a soudní spory a vyřešení celé záležitosti ke spokojenosti všech zúčastněných  stran  trvalo více jak dvacet let. O to více se dnes radujeme, že sen Jiřího Pištory, který se této chvíle však nedočkal, jeho přátel a spolupracovníků, se dnes, kdy se „muzejní brány“ otevřely, stává skutečností. Jsme rádi, že naše tehdy vynaložená práce a chvíle prožité při záchraně českotřebovského muzea měly svůj smysl. Jsme rádi, že minulostí se již stala  věta, ve své době dost často opakovaná, že „Česká Třebová je  největší město regionu a nemá muzeum“.

Dovolte mi tedy, abych českotřebovskému muzeu popřál hodně úspěchů a radosti z nových prostor a také samozřejmě  mnoho návštěvníků a badatelů, kteří jej budou stále vyhledávat.                                                                                       Martin Šebela