Projev ředitelky muzea Mgr. Jany Voleské

Vážené dámy, vážení pánové!

Stát před zcela novou budovou určenou muzejním účelům bylo snem mnoha správců českotřebovského muzea, který se jim však nikdy nesplnil. To, že se tak děje nyní – více jak po 120 letech existence muzea – vnímám jako splacený dluh všem, kdo po dlouhá desetiletí sbírky tvořili a ochraňovali s vidinou toho, že jednou najdou důstojné místo. Nechci tady vyjmenovávat všechna místa, kde muzejní sbírky kdy byly uloženy a vystavovány, byli bychom tady příliš dlouho. Chci jen doufat, že ta strastiplná cesta českotřebovského muzea k vlastním a  důstojným výstavním prostorám konečně skončila a zároveň moc poděkovat všem správcům muzea, kteří boj za existenci muzea v České Třebové nevzdali.

Stát před zcela novou muzejní budovou je zvláštní pocit. Ta páska, která zde za chvíli bude rozvinuta a která dosud nepoznala ostří nůžek, je symbolickou hranicí, která nás dělí od okamžiku, kdy noha prvního návštěvníka vstoupí do muzejních dveří. Než se tak stane, chtěla bych připomenout, co této chvíli předcházelo.

Když pominu už vzpomínanou snahu mnohých o výstavbu muzea, tak to byla především volba tématu, kterému by se měly expozice věnovat, aby náš projekt získal podporu z Eurofondů. Chtěli jsme, aby téma bylo zajímavé, nadregionální a přitom českotřebovské. Nakonec zvítězilo téma Dopravních křižovatek, téma pro Českou Třebovou tolik signifikantní. Pak následovaly týdny a měsíce v archivech a knihovnách, týdny zpracovávání nabádaných skutečností, hledání vhodných exponátů, jejich nákup či vypůjčení, zajištění jejich restaurování a teprve v konečné fázi vlastní instalace expozic v dokončené budově. To vše při omezeném počtu pracovnic muzea, v poměrně krátkém čase a s limity danými finančním rozpočtem akce. Proto děkuji moc a moc všem, kteří byť měrou sebenepatrnější přispěli k tomu, že počínaje dneškem má českotřebovské muzeum svůj důstojný stánek.

Výsledkem naší společné práce jsou expozice, které mají ukázat, jakou roli v historii hrají lidské vize. Vize udělat něco, co primárně třeba nepřináší zisk či slávu, vize, že člověk může například zkrotit páru, létat, úpravou vodních toků spojit moře, že nemajetný si může pořídit něco víc než motorku, invalida může řídit auto.  Že člověk může dokázat něco výjimečného, ve své době mimořádného,  že může překročit pomyslnou hranici nemožného, byť třeba riskuje, že svůj život zakončí s nálepkou podivína, poťouchlíka, blázna či snílka.

Zcela doznávám, že do této kategorie také patřím. Kdysi jsem snila o tom, že budeme provozovat Chaloupku Maxe Švabinského v Kozlově a stalo se, že zpřístupníme rotundu sv. Kateřiny a splnilo se mi to, že se opraví a pro muzejní účely upraví budova čp. 11 a je to tu. V tuto chvíli si trochu připadám jako Alenka v říši divů. Té se  také  prostě děly věci. Ani já nemám pocit, že bych kdy výrazně ovlivnila dění kolem zmíněných záležitostí, ale díky pochopení a podpoře jiných se prostě věci daly do pohybu a výsledkem je, že dnes  může milovník historie či návštěvník města navštívit hned několik zajímavých míst. Všem, kdo se o zmíněné českotřebovské památky přičinili, moc děkuji, protože se mi splnily mé sny.

Pak mám ještě jeden sen, ale s tím už mi nikdo nepomůže. Je to přání, aby lidé do muzea chodili, aby zjistili, že v muzeu se dá strávit volný čas příjemně. Že muzeum není ponurou institucí se spoustou špinavých věcí, kde se nesmí mluvit nahlas a kde nerudná důchodkyně tráví pracovní dobu oprašováním exponátů. Teď už bude jenom na pracovnících muzea přilákat návštěvníky, učinit program dostatečně atraktivním, aby si k nám lidé našli cestu. Když se mi splní i tento sen, budu mít pocit, že veškerá energie do naší muzejní práce vržená nevyzněla naprázdno a měla smysl.

Nechť tedy realizované muzeum v České Třebové je důkazem toho, že lidské vize a sny, které zpočátku vypadají nereálně, se někdy plní!

Přeji Vám, ať se Vám v novém muzeu líbí, děkuji, že jste přišli, a budu se s Vámi těšit na shledanou při některé z našich akcí.

Fotografie Luboš Kozel