(Z)povídání: k šedesátce Pavla Kováře

Prof. RNDr. Pavel Kovář CSc., (*1952), jehož profesní životopis lze najít na webu univerzitního pracoviště, kde působí (http://botany.natur.cuni.cz/cs/lide/kovar-pavel), prožil prvních 10 let v budově nádraží v Ústí nad Orlicí, ale nejhezčí léta mládí už v České Třebové. Je absolventem českotřebovského gymnázia resp.posledního ročníku SVVŠ (maturita 1970),  vystudoval odbornou biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1975). Pracuje jako vysokoškolský profesor a vědec v oboru geobotanika s aplikacemi v krajinné ekologii, na katedře botaniky své Alma Mater, kde působí od r. 1990 (předtím 15 let v Akademii věd, nejdříve v Ústavu krajinné ekologie a pak v Botanickém ústavu v Průhonicích). V letech 2000-2003 byl vedoucím katedry a na dvě funkční období (2003-2009) byl zvolen děkanem fakulty. Během odborné dráhy se postupně věnoval několika tématickým okruhům výzkumu – např. mechanismům atmosférického znečištění vegetace,  procesům osidlování průmyslových deponií v krajině vegetací, rostlinstvu sopek v jihoamerických Andách, vlivu povodní na rostlinná společenstva říčních niv, vztahům polních plevelů a plodin (se specifickým zaměřením na parazitické plevele  – v rámci projektu spolupráce v Egyptě), vztahům  mravenců a rostlin (rozšiřování semen mravenci a jeho ekologickému významu při obnově poškozených ekosystémů). Pavel Kovář  působí po desetiletí v Praze, ale nikdy nepřestal být Českotřebovákem a mnohé náměty pro svou práci nebo pro absolventské práce svých studentů lokalizoval do blízkého okolí. Město pravidelně navštěvuje, nejen o víkendech - pomáhal rodičům, nyní své mamince, v Malém Přívratě udržuje otcem založenou zahradu s chatkou. Je také pravidelně ve styku s českotřebovským gymnáziem a českotřebovskými ochránci přírody s občasnými besedami nebo přednáškami, mnohokrát přispěl zajímavým článkem do Českotřebovského zpravodaje. Využil jsem jeho častého pobytu v České Třebové a jednoho prázdninového dne jsem v pivovaru Faltus čerstvého šedesátníka vyzpovídal. Z široce zaměřeného rozhovoru  vyberu nakonec jen několik témat, která by mohla napovědět, jak to je dnes ve sféře, v níž žije a pracuje, složité.....

Téma první: "Činnost kolem" působení na univerzitě. 

Ať už člověk pracuje v prostředí akademie věd nebo univerzity, není to žádné „závětří“, jak by si někdo mohl představovat. Naopak jde o prostředí hodně konkurenční a konfliktní, soutěž se odehrává na úrovni jednotlivců, oborů, základních pracovišť, „čisté“ a aplikované vědy, patentové praxe a legislativy, na vyšších hladinách běží politický „boj o organizaci vědy a výzkumu“, za udržení a rozvíjení nebo naopak likvidaci platforem k činnosti. Podpora vzdělání a technologických dovedností je v tomto resortu během na dlouhou trať a účelově motivované náhlé škrty ve jménu „úspor“ mohou mít pro stát v perspektivě fatální dopad (přitom nákladnost v této sféře je mnohanásobně nižší ve srovnání s některými olbřímími zakázkami státu při sporné smysluplnosti, o gigantických částkách odteklých tunelováním nemluvě). Když pak má děkan jedné z největších ze 17 fakult UK (cca 900 pracovníků, kolem 5000 studentů) „řešit“ ze dne na den výpadek v institucionálním financování jako tomu bylo v roce 2005, kdy ministerstvem zpackaná „soutěž“ o sedmileté „Výzkumné záměry“ vedla k tomu, že ty dosud nejúspěšnější týmy chemiků a biologů z PřF UK byly hodnotícími komisemi„potopeny“ a mělo se propustit asi 60 špičkových odborníků, jde o velkou odpovědnost. Obrat ročního finančního toku fakulty přitom rostl v období několika let z cca půl miliardy na miliardu. Tehdejší vzedmutí celé české akademické komunity, medializované argumentace, vnitrouniverzitní jednání o „ročním založení“ z rezerv, kde rozhoduje senát, atd. – to vše nebylo procházkou růžovým sadem. Nakonec stát vypsal nové kolo soutěže s transparentnějšími pravidly hry a jak už to bývá, vše špatné je k něčemu dobré, v mezidobí nejistoty se rapidně zvýšil počet grantových návrhů pracovníků fakulty a jejich úspěšnost procentuálně narostla o tolik, že po dvou letech od „katastrofy“ na tom byla instituce v součtu všech zdrojů financování o mnoho lépe než v předchozích letech. A Výzkumné záměry MŠMT, vydobyté po tehdejší krizi, financovaly z velké části fakultu do letošního roku, kdy definitivně končí a nastává problém další, financování podle schématu všeobecně kritizované „reformy“ (tzv. „kafemlejnku“) z dílny Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI).

Fotografie ze studijních pobytů (Chile, Sibiř)

Téma druhé: Popularizace a osvěta.

Není mnoho přírodovědců, kteří přístupnou formou sdělování „ztrácejí čas“, protože všichni jsou stresováni sháněním grantů, vlastním bádáním a psaním vědeckých článků do světových časopisů, protože za to jsou bodováni a honorováni podobně jako

i jejich zaměstnavatelské instituce. Veřejnost si např. teprve po mnoha letech „všimne“, že naše krajina se postupně stala především neladným skladištěm všeho možného, že územní plán je jednou snadno změnitelný ve prospěch developerů a „protáčení“ zakázek a podruhé zase blokuje jakýkoli rozvoj ve jménu nějakého „zatím“ nerealizovatelného gigantického projektu (jako třeba v případě naším územím procházející linie tzv. Průplavu DOL – tj. Dunaj-Odra-Labe). Už téměř nikoho nezaujme, že jsme kdysi byli oceňovanými pionýry na mezinárodní scéně tím, že v rámci Československé akademie věd v r. 1971 vznikl Ústav krajinné ekologie, ještě před tím, než se v r. 1982 ustavila Mezinárodní asociace pro ekologii krajiny (IALE) a interdisciplinární obor začal celosvětově získávat prestiž. Náš Ústav krajinné ekologie byl na základě Usnesení ÚV KSČ z 3.5.1974 odsunut z centra dění spolu s biologickými obory do nového Jihočeského centra Akademie věd (byla to součást odvetné strategie tehdejšího režimního establishmentu vůči pražské inteligenci za Pražské jaro 1968). S dalším během času - co nezlikvidoval předchozí režim, dokonalo pozdější nedobré řízení instituce řízením „ode zdi ke zdi“, takže nejnovější tvrdá kritéria na formalizované výstupy srovnávané s úzce zaměřenými experimentálními obory ústav stahovala stále dolů. Dvakrát ho účelově přejmenovali až konečně v r. 2010 oficiálně zanikl (personální a finanční „zbytky“ byly zčásti odkloněny do jiné struktury, do Brna). Nyní tedy neexistuje respektovaný,  státem zřízený útvar, který by na našem území systematicky rozvíjel poznání, od něhož by se odvíjely normy zacházení s krajinou ve prospěch kvality života. Proto jsme v r. 2000 založili novou vědeckou společnost jako národní odnož Mezinárodní asociace krajinné ekologie. Zatím uspořádala ve své krátké historii dvě velké mezinárodní konference a řadu národních, o které byl velký zájem ze strany ochranářů, manažerů, studentů atd. (PK byl jejím prvním předsedou: 2000-2004; zároveň je také šéfredaktorem před  5 lety založeného vědeckého časopisu s mezinárodní redakční radou Journal of Landscape Ecology, do něhož autoři posílají rukopisy vědeckých článků teď už nejen z Evropy, ale čím dál častěji ze zámoří). Zpátky k popularizaci: jedenáctileté působení v roli předsedy redakční rady nejstaršího (Purkyněm založeného) biologického magazínu na českém území, Živa, bylo obohacující činností - záběr oborů se rozšířil stejně jako autorské zázemí, zkvalitnily se technologie výroby a tudíž i tvář časopisu a jeho aktivity se rozrostly v každoroční udělování cen za příspěvky v různých kategoriích a také o výstavy fotografií nebo ilustrací autorů s Živou spjatých (zpravidla v literární kavárně nakl. Academia na Václavském náměstí, ale také hostující v Brně, v Liberci aj.).

Jiné angažmá: v pozici prezidenta Mezinárodního filmového festivalu Ekofilm (2004-2010), nejstaršího svého druhu, který vznikl zásluhou pracovníků už výše zmíněného Ústavu krajinné ekologie v r. 1974, bylo zajímavou aktivitou. V podtitulu má:„festival dokumentárních filmů o životním prostředí, přírodním a kulturním dědictví“. Kvalifikovaná porota každoročně vybírá z mnoha desítek až stovek snímků asi 50-60 nejlepších, z nichž nakonec jednotlivá ocenění získají ty nejkvalitnější.

Fotografie z různých ročníků Ekofilmu

Téma třetí: Veřejný prostor a interakce s osobnostmi vědeckého, kulturního a politického života. 

Zmíněné okruhy činnosti a působnost v nějaké volené funkci člověka vtáhnou do veřejného dění na různých frontách. Má to samozřejmě své nevýhody jako je jisté omezení soukromí a času k oddychu či zálibám, ale na druhé straně seznámení s lidmi, kteří mají ve svém oboru něco za sebou, je jistě přínosem. Z titulu odpovědnosti za vedení Přírodovědecké fakulty docházelo ke kontaktům do různých stran – v první řadě na půdě nejrůznějších grémií uvnitř Univerzity Karlovy s jejím vedením (rektoři I. Wilhelm a V. Hampl), děkani ostatních 17 fakult, členové vědeckých rad a akademických senátů jak UK, tak PřF, podobně jako při společných jednáních s představiteli Akademie věd ČR (R. Zahradník, H. Illnerová, V. Pačes nebo J. Drahoš) – leccos o tom se lze dočíst v knížce rozhovorů vydané nakladatelstvím Academia (Věda v Čechách po 20 letech, 2010). Samozřejmě vzhledem k umístění PřF kolem Albertova bylo nutno o mnohých věcech jednat se starosty městské části Praha 2 (M. Basch, J. Černochová) – např. najít shodu, jak bude vypadat pamětní deska na albertovský studentský průvod, která odstartoval listopadové události v r. 1989, odhalena byla na budově děkanátu PřF UK v r. 2006 (něco k tomu je napsáno v knížce Klíčová slova – 1989, Oftis 2007). Už zmíněný Ekofilm poskytl seznámení a dlouhodobější kontakty s osobnostmi z filmového kumštu, ale i odjinud: architekt „tančícího domu“ V. Milunič (poskytl svůj ateliér v centru Prahy k besedám pro studenty krajinné ekologie v problematice velkoměsta), dokumentaristka Olga Sommerová, podmořský filmař S. Lichtag, režisér P. Havas, herec a moderátor J. Dušek. Ministři, kteří měli filmový festival Ekofilm v „popisu práce“, byli ve zmíněném období: L.Ambrozek, P. J. Kalaš, M. Bursík, L. Miko, R. Bízková, P. Drobil, z předsedů vlády navštívil Ekofilm jediný – M. Topolánek (2006). To už jsme u politiků, poslanci a senátoři bývali na fakultní půdě nezřídka – zejména ti, co působí ve výborech týkajících se školství nebo oborů spjatých s resorty (např. sociologicky zaměřený V. Špidla, geolog a novinář J. Štětina, geochemik B. Moldan aj.). Z velvyslanců patřili mezi spřátelené návštěvníky např. velvyslanci Mongolska (fakultní geologové tam organizovali expedice) nebo Peru (výzkum tropů jak mezi geografy, tak botaniky ad.). Styky s literáty přetrvávají jako dlouhodobý zájem už od studentských let a porevolučně pak od zakládání Literárního klubu spisovatelů nestraníků (K´89), kde se sdružily uctívané osobnosti jako František Kožík, Ivan Horanský, Ota Ornest, Ilja Hurník, Zora Beráková, Vladimír Přibský… Zavzpomínat na onu školu psaní se dá třeba u piva s Ivanem Fontanou nebo někým dalším ze stejné generace. Psaní v kombinaci s „vybráním šuplíků“ brzy vyústí v nové vydané knížky.

Foto z prezentace knihy Klíčová slova 1989 (2007), výše z prvního udělování Descartovy ceny na Hradě (2004)

Téma čtvrté: Udržování kořenů v rodném regionu.

Město Česká Třebová a šířeji Podorličí člověka „nepustí“, i když převahu života strávil v jinde lokalizovaném zaměstnání – nelze se nevracet, protože členitost v prostoru a pestrost v čase každoročního cyklu je imprintingem zapuštěná pod kůži. Krajinný ekolog vnímající průnik vnější krajiny do krajiny vnitřního ustrojení, jak to krásně popsal jeden z otců zakladatelů ekologie P. Dansereau, má smysl pro genius loci kraje docela vypěstovaný. Zvláštní nátura jakési laskavé drsnosti lidí z Českotřebovského mezihoří (což lze vycítit při srovnání z pobytů jak jinde po Českých zemích, tak i v zahraničí) je rys, kterého si člověk v šedesáti letech věku musí vážit. Známých je i po smutných odchodech některých kamarádů pořád dost - sousedé, učitelé, řemeslníci, lékaři, spolužáci, ochránci přírody…. Zdejší kraj má stále hodně  přírodně i kulturně cenných a zachovalých koutů, je tu nespočet nosných témat, jimiž se mohou zabývat studenti ve svých diplomových pracích. Jako by se jeden nikdy neodstěhoval, jen léta běžela jako zběsilá na kolech, kolejích, pod křídly airbusů do jiných světadílů a zase nazpět - těšení na návrat domů je jeden z nejhezčích zážitků při cestování…

Foto z přednášky na gymnáziu (2011) a z besedy v Ekocentru Podorlicko 7.4. 2011                                             

První část materiálu k tématu, celý příspěvek bude v tištěném vydání Čt zpravodaje na prosinec 2012 a leden 2013. Děkuji za výpověď a souhlas s konečnou úpravou.                                   Milan Mikolecký