Cítili jsme od sestřiček velkou podporu…

Smrt je součástí života – bolestivou, ale nevyhnutelnou.  Když se nás začne týkat osobně a máme-li nablízku člověka, který odchází ze života, může nám být nápomocna služba domácí hospicové péče. Paní Petra Králová z Libchav vypráví o zkušenosti s odchodem své tchyně, která zemřela v srpnu 2012:

Můžete nám říci něco o zdravotním stavu vaší tchyně?

Manželova maminka onemocněla před 4 lety rakovinou tlustého střeva. Po operaci, kdy se odstranilo nádorové ložisko, byla v uspokojivém stavu, chodila na ozařování do Pardubic a brala léky.  Letos začátkem června se její stav začal hodně horšit.  V nemocnici jí zjistili metastázy na plicích a v kostech. Babička byla vždy velká bojovnice, ale tehdy nám sama říkala, že jí není dobře… Pak už nemohla chodit, seděla jen chvíli na posteli, přešla si na záchod, nemohla nic jíst… Po pěti pobytech v nemocnici jsme si ji vzali domů, kde po týdnu zemřela. Bylo jí 68 let.

Pro každého je jistě těžké vyrovnat se s nemocí. Jak svůj stav brala?

Od začátku chtěla nekompromisně znát pravdu o svém zdravotním stavu.  Prala se s nemocí a přesvědčila i své okolí o tom, že se s ní dokáže poprat… A myslím, že to opravdu dokázala… I když to bylo těžké…

Ona byla silná žena. Dříve pracovala na pile, a to ne proto, že by nesehnala jinou práci, ale proto, že ji to bavilo. Říkala nám, že ji baví vůně dřeva. Vždy si věděla rady, nikdy nepotřebovali s tchánem naši pomoc, na všechno stačili sami… Obdivovala jsem ji, když onemocněla, protože o své nemoci vždy otevřeně mluvila. Třeba řekla paní doktorce: „Já tu mrchu stejně porazím!“ Tedy ona to řekla peprněji… Měla v sobě ohromnou vitalitu a touhu po životě…

Jak jste se dostali k Charitě?

Moje známá tam pracuje jako sestřička a mám již z dřívější doby zkušenost s jejich prací. Proto jsem rodině navrhla tuto péči. Všichni jsme se ze začátku báli, zda to doma zvládneme, ale bylo to jediné možné řešení, když jsme babičku chtěli mít doma.  Měla 4 infuze denně, sondu do žaludku… Sestřičky sem jezdily 3-4x denně, kdykoli jsme jim mohli zavolat a na cokoliv se zeptat, třeba v noci.  Staral se o ni tchán a my jsme se tam střídali po nocích, aby se mohl vyspat…

V čem vidíte hlavní přínos domácí hospicové péče?

Jsme za tu službu velmi vděční… Asi každý by si přál zemřít doma, domácí prostředí je nenahraditelné. Babička byla šťastná, že je doma. A bylo pro nás neuvěřitelné, že to opravdu funguje tak, že nemusíme mít o nic obavy. Sestřičky nám se vším poradily. Třeba v tom, abychom se ve službách u nemocné střídali, protože nevíme, jak dlouho to bude trvat.  Jsou to věci, které se zdají být jednoduché, ale člověk v té situaci není schopen je vidět z nadhledu..  I když jsme se zpočátku obávali, zvládli jsme to dobře a cítili jsme od sestřiček velkou podporu. Kdykoli byly ochotné přijet, kdykoli jsme jim mohli zavolat… Bez jejich pomoci bychom to nezvládli, protože bychom nevěděli co a jak…

Máte zkušenost s odchodem blízkého člověka ze života. Můžete k tomu něco říci?

Jsou to smutné záležitosti,  ale důležité… Sama babička nám říkala, ať už konečně pochopíme, že umírá… Člověk, který je u umírání druhého člověka, dojde svým způsobem ke smíření s tím, že smrt je přirozenou součástí života, že není vyhnutí…  Samozřejmě nás napadalo, jestli si ty čtyři poslední roky dost užila, že mohla být doma déle než jen týden před smrtí atd. atd…. Ale to k tomu asi patří….  Jako rodinu nás to stmelilo…

Máte nějakou naději, že ten člověk stále existuje?

Ano. Moje maminka zemřela na  podobné onemocnění, když jí bylo 45 let.  Babička mi teď k posledku říkávala, že na ni často myslí… Tak snad už jsou spolu…