Třetí v Evropě, sedmý na světě. Ano, úspěšný sportovec Miroslav KRSEK prožil medailově chudší rok. Původní sportovní profesí atlet, který držel pět let československý rekord na maratonské trati, se v kategorii veteránů začal specializovat na duatlon. V tomto sportu se Mirek, jak se říká, na stará kolena, našel. Osmkrát se stal mistrem světa a šestkrát mistrem Evropy, z obou vrcholných soutěží přivezl v průběhu uplynulých sedmnácti let celkem třiadvacet medailí!!

Závěr každého roku bývá příležitostí k určitému bilancování a sport není výjimkou. Pojďme krátce okomentovat nejdůležitější akce a začněme v nizozemské Horstu, kde jste na jaře vybojoval jedinou větší medaili roku 2012.

„Ano. Poprvé v životě jsem zkusil takzvaný sprint duatlon, při kterém se závodilo na polovičních tratích. Začínalo se během na 5 kilometrů, následovala cyklistická část na 20 kilometrů a závěrečný běh na 2,5 kilometru. Možná jsem si myslel, že to bude trochu jednodušší. Skončil jsem třetí, což byl úspěch. Vyhrál jsem kolo, ale jak zlatý Angličan, tak stříbrný Ital, mne výrazně předčili v běhu.“

Následovalo mistrovství světa v běhu do vrchu, které hostil německý Bühlertal, kde jste skončil čtrnáctý. Zřejmě jste čekal lepší umístění…

„Možná ano, ale šampionát se konal příliš brzy po duatlonové Evropě v Nizozemsku. Nevím, jestli to byl světový šampionát nebo mistrovství Německa (smích). Převaha domácích běžců byla neuvěřitelná, přede mnou jich figuroval celkem deset. Náladu jsem si spravil v soutěži týmů, kde jsme skončili třetí.“

Co vás přivedlo k tomu, že jste potom startoval na veteránském mistrovství Evropy v silniční cyklistice?

„To bylo jednoduché, protože se konalo v Česku. Do zahraničí bych na podobný závod určitě nejel. Přihlásil jsem se na časovku jednotlivců, objel jsem závod ve Žďáru nad Sázavou a na oběd byl doma. Z tohoto pohledu to bylo ideální, horší byl výsledek. Časovku dlouhou 20 kilometrů jsem projel téměř čtyřicetikilometrovou průměrnou rychlostí, přesto jsem skončil až na čtyřiadvacátém místě, se ztrátou skoro čtyř minut na vítěze. Před závodem jsem si myslel, že jsem na tom na kole opravdu dobře, ale přímá konfrontace s cyklisty – specialisty mne posadila na zadek.“

Vzápětí přišly atletické starty, na domácí i na mezinárodní scéně.

„Na mistrovství České republiky v krosu jsem to měl z domova pár kilometrů, doběhl jsem druhý. Vzápětí přišel domácí šampionát na dráze v Opavě, tam jsem vyhrál patnáctistovku a desítku. Byla to příprava na mistrovství Evropy veteránů na dráze, které Česko pořádalo ve spolupráci s Němci a Poláky. V Hrádku nad Nisou jsem běžel desítku, čas 40:25,41 mi stačil na desáté místo. Byla to další zkušenost duatlonisty mezi atlety, vítězný Fuks z Israele zaběhl desítku za 35:42,00. I mezi veterány mají navrch specialisté.“

Celkový dojem z celé sezony mohl vylepšit duatlonový světový šampionát ve Francii. Medaili jste ovšem nezískal a skončil až sedmý.

„Tady jsem prožil asi největší zklamání. Nebyl jsem úplně zdravý, to byl hlavní problém. Otázkou je, zda se na tomhle výsledku tak trochu nepodepsala celá sezona. Možná jsem se v jejím průběhu příliš rozptyloval. Trénoval jsem kvalitně, ale můj závodní program byl zbytečně široký. Ukázalo se, že není dost dobře možné úspěšně běhat v terénu, na dráze a do vrchu, závodit s cyklisty a na nejvyšší úrovni se věnovat hlavní sportovní disciplíně, duatlonu.“

Podzim 2012 vám zkrátka sportovně nepřál. Asi bychom měli zmínit ještě jednu velmi nepříjemnou událost se šťastným koncem. Začátkem října jste měl těžký pád při cyklistickém tréninku…

„Myslím, že jsem opravdu měl velké štěstí. Projížděl jsem Rudolticemi ve chvíli, kdy v protisměru jedoucí nadměrný náklad strhal elektrické vedení, myslím, že to bylo místní osvětlení. K zemi padlo osm sloupů, všude se válely nějaké kabely a dráty. Ty na zemi jsem stačil přejet a přeskákat, jeden z nich mne zachytil za krk. Naštěstí byl kabel něčím izolovaný a já jsem naštěstí měl krk krytý kvalitní bundou. Potlučený, se zmožděným krkem a s podezřením na otřes mozku jsem skončil v orlickoústecké nemocnici, po dvou dnech jsem se nechal propustit domů.“

Kam řadíte trochu jiný úspěch, členství v nově utvořeném Zlatém klubu českých vytrvalců?

„Vysoko, protože nejde pouze o veteránské výsledky, naopak. Český atletický svaz založil klub, jehož členy a členkami se mohou stát běžci a běžkyně, kteří během své aktivní kariéry splnili tvrdá kritéria. V případě mužů byla a je podmínka jasná: zaběhnout deset kilometrů nejhůře za 28:30:00, půlmaraton za 1:03:00 nebo maraton za 2:15:00 a lépe. Členem Zlatého klubu se stane běžec, který splnil alespoň jeden z těchto tří limitů. V mém případě to byl maraton, který jsem v roce 1975 zaběhl v Užhorodu za 2:14:56.“

Pokud se nemýlím, byl to tehdy československý rekord, který v tabulkách vydržel dlouhých pět let. Je s podivem, že jste v roce 1976 nejel na olympiádu do Montrealu…

„Byl jsem rekordmanem, jenže funkcionářům to nestačilo. Chtěli po mě, abych tenhle čas zopakoval, ale to nebylo jen tak. Chodil jsem normálně do práce, navíc mne tenkrát trápila bolavá záda.“

Jak to šlo dohromady, pracovat v zemědělství a absolvovat tvrdou vytrvaleckou přípravu?

„Vyučil jsem se opravářem zemědělských strojů a pracoval v místním družstvu. Když jsem začal mít v atletice výsledky, zařídili mi tři hodiny takzvané refundace. Vždycky jsem dělal minimálně na pět hodin denně. Když bych to vyprávěl dnešním běžcům, asi by se smáli a nevěřili mi.“

Horší je, že o pětatřicet let později běhají nejlepší čeští maratonci v průměru o dvě tři minuty pomaleji…

„Radost z toho nemám, je to spíše smutná věc. Je jiná doba. Mladí se chtějí bavit, i proto se věnují jiným sportům. Atletika je dřina, běhání na vytrvaleckých tratích je velice tvrdá řehole.“

Jaké jsou vaše sportovní plány pro rok 2013?

„Vypadá to, že se zaměřím více na běhání. Mimo jiné proto, že se v Česku uskuteční dvě velké mezinárodní akce. Mistrovství Evropy veteránů v běhu na silnici bude hostit v květnu Úpice, místní tělovýchovná jednota Maratonstav bude v srpnu pořadatelem světového šamponátu v běhu do vrchu na trati Janské Lázně – Černá hora. Rád bych rovněž startoval na Světových atletických hrách v Itálii. Pokud jde o duatlon, tam je situace složitější. Termín mistrovství Evropy neznám a světový šampionát bude v Kanadě, kam s největší pravděpodobností z ekonomických důvodů neodcestuji.“

A vaše osobní přání?

„Přeji si být zdravý, to je hlavní. Samozřejmě je důležité mít kolem sebe spokojenou rodinu a pár přátel. V mém případě navíc nějaké ty věrné sponzory.“ (smích)