Jak jsem se stal Třebovákem   
Roky plynou jako voda a já jsem si uvědomil, že je tomu právě šedesát let, kdy mne život zavál do České Třebové. Osudnou se mi – jako řadě mých „spolubojovníků“ – stala vojenská služba.
Pocházím ze Všetat. V květnu 1951 jsem byl  v Mělníce odveden. Zakrátko jsem obdržel povolávací rozkaz s datem nástupu 30. říjen 1951, kdy jsem se měl hlásit na Hlavním nádraží v Praze, kde se dozvím jméno posádky, kam nastoupím, a také odjezdy zvláštních vlaků. Mě bylo oznámeno, že pojedu do České Třebové. Zvláštní vlak odjížděl ve 23˙00 hod. Do Třebové jsme přijeli 1. listopadu ve dvě hodiny ráno. Po vystoupení z vlaku jsme se hned na nádraží dotazovali, kde jsou zde kasárna. Dozvěděli jsme, že prý nedaleko, ve školních budovách v Nádražní a Komenského ulici. Po příchodu do kasáren jsme se hlásili u dozorčího, který nás však vyhodil s tím, ať přijdeme ráno v sedm hodin. Vrátili jsme se tudíž zpět na nádraží, kde jsme čekali na rozednění. Ráno nás přijali a byli jsme rozděleni do světnic. Zde již byly na kavalcích naše jmenovky a připravené uniformy. Vše, co bylo na kavalci, jsme dali do velkého papírového pytle a nás pak odvedli do drážních nocležen. Tam nás na krátko ostříhali, museli jsme se osprchovat a převléci do stejnokrojů. Civilní oděv jsme složili do onoho papírového pytle, na který jsme napsali adresu domů, kam byly naše svršky odeslány.
Prodělal jsem třítýdenní základní výcvik. Po jeho skončení, hned ráno při denním rozkazu, mi bylo sděleno, abych vše odevzdal, nafasoval nové věci a uniformu, že odjíždím do Olomouce do ŠDZ (školy důstojníků v záloze). Tam jsme dostali nové výložky s označením zbraně PVOS (protivzdušná obrana státu). Po deseti měsících jsme školu ukončili a vrátili se ke svým útvarům.
V listopadu 1952, bylo to 17. listopadu, jsem se na posvícenské zábavě v hostinci  Za Vodou seznámil se  zdejším  děvčetem. Po roce jsme byli v chrámu sv. Jakuba oddáni. V roce 1956  se nám narodila dcera Hana.
Po návratu z vojny jsem tři roky jezdil jako řidič u pekáren v České Třebové. V roce 1957 jsem se stal zaměstnancem tehdejších železničních dílen, později ŽOS, kde jsem setrval až do odchodu do důchodu v roce 1990.
V roce 2010 mi manželka po sedmapadesátiletém manželství zemřela. Naše spolužití přinášelo, jak už to bývá, spoustu radostí i starostí. Já už teď žiji jen ve vzpomínkách.
Českotřebovská vojenská posádka byla vystřídána posádkou sovětskou a za čas po jejím odchodu byla zrušena i povinná vojenská základní služba. „Za Čepičky“ byla vojna náročná, byli jsme však mladí a všechny nesnáze jsme překonávali. Čas zahladí nepříjemné vzpomínky a zůstanou jen ty na život mezi kamarády, s nimiž nás osud svedl na dva roky dohromady.
                                                                                                                                                                             Josef  Holeček