JAK  SE  PLETE  BIČ                                                            
Nebudu vás unavovat návodem, jak uplést pomůcku k pohánění koně, ta by byla většině stejně k ničemu, chtěla bych se jen zamyslet nad tím, jak si pleteme bič sami na sebe, sice obrazně, ale který na nás začíná a bude dopadat stejně bolestně, jako na jmenované zvíře, když se jezdci zdá, že jede pomalu. Jedná se o výchovu našich dětí, o tom, jak jim „ubližujeme“ i ubližujeme. 
Žijeme v době, která paradoxně nepřeje samostatnému uvažování, a už vůbec ne používání tzv. selského rozumu. Žijeme v době zákazů, příkazů, doporučení, ustanovení, vyhlášek a směrnic, a to jak ze strany Evropské unie, tak i ze strany státu samého, který ve snaze se Unii zavděčit, vše ještě utáhne.
Vezměte si třeba jen otázku tělesných trestů a jejich smyslu. Abych předeslala – nejsem zastáncem nesmyslného bití dětí za každou maličkost a už vůbec ne jejich týrání a ponižování, ať formou tělesnou, nebo duševní. Ale když slyším, že by děti mohly (nebo už mohou) žalovat rodiče za to, že jim byl matkou či otcem uštědřen výchovný pohlavek, nebo plácnutí přes zadek, které nezanechá žádnou stopu, než tu, že si dítě uvědomí, že něco provedlo, co nemělo, tak mi zůstává můj selský rozum stát. Ruku na srdce – opravdu jste nikdy své dítě neplácli buď proto, že udělalo něco, co jste mu již mnohokrát vytýkali, nebo proto, že jste se lekli toho, co se mu v daném okamžiku mohlo stát? Již Komenský (a to je v učitelském světe kapacita rozměrů mezinárodních) v jednom svém díle píše, že dítě nezbedné je dobré občas „metličkou přemrštiti, neb rukou pleštiti“. Moje maminka mi mnohokrát vyprávěla historku ze svého života.  Pocházela z rodiny, která měla 6 dětí, o nějaký pohlavek tam zřejmě nebyla nouze, ale toto se týkalo posledního pohlavku, který dostala od svého otce. To již mé mamince bylo okolo třiceti let. Jednou naším městem projížděl prezident Masaryk a dědeček, jako jeden z tehdejších radních, ho byl přivítat na nádraží. Hrdě se vrátil domů a ukazoval babičce pravici, kterou mu prezident potřásl. Maminku nenapadlo nic jiného, než říci, že by bylo dobré si ruku nechat useknout a poté zarámovat, a už ji měla. Inu třicet, netřicet, byla prostořeká, neprojevila patřičnou úctu otci a co více, dotkla se, sice nepřímo, i milovaného prezidenta, kterého tehdy měli všichni v úctě. Vidíte, teď se všichni bojíme, abychom své děti svým plesknutím, nedej bože, nějak trvale nepoškodili, aby z toho neměly do konce života následky na duši. Nevzpomínám si, že by maminka byla nějakým způsobem poškozená, připadala mi vždycky normální a o svých rodičích se vždy vyjadřovala s láskou a úctou. I já jsem ve svém dětství občas nějakou zaslouženou dostala, a že bych z toho měla nějakou újmu, o tom nevím, ani na dceři žádnou nevidím a ta byla vychovávána také v duchu rodinných tradic. Kde tedy nastal ten zlom, kdy jsme si začali falešně namlouvat, že dobře míněným plesknutím, obzvlášť u malých dětí, které našim dlouhým pedagogickým výlevům ještě nerozumí, své potomky trvale poškozujeme? Samozřejmě, že nikoho nenavádím, aby své děti pro každou maličkost tloukl, to je nesmysl, zamýšlím se spíš nad tím, čím více svým dětem ubližujeme – přísnou výchovou, nebo výchovou zcela uvolněnou, kdy dítě si dělá, co chce a ještě rodičům vyhrožuje, že je bude žalovat pro omezování osobní svobody a užívání tělesných trestů, když mu něco zakážou? Když jsme u omezování osobní svobody, já i mnoho mých vrstevníků jsme často za své prohřešky dostávali tzv. domácí vězení – pro ty méně informované – po příchodu ze školy jsme už nesměli nikam ven mezi své kamarády. Pamatuji se, že nejhorší bylo, když se tento trest vyskytl o prázdninách. Copak, o pobyt na slunci a čerstvém vzduchu nouze nebyla, měli jsme velkou zahradu, na které jsem pobývala od rána do večera, ale za plotem běhaly děti, hrály si, chodily se koupat, to bylo o hodně lepší. Když se dostavila za taťkou delegace a prosila, ať mně zbytek trestu promine, vždycky slyšela to samé – v žádném případě, důslednost musí být, to by si mě Iva potom nevážila. Tenkrát jsem to nechápala v plném rozsahu, když jsem vyrostla, dala jsem tatínkovi tisíckrát za pravdu a sama jsem zásadu důslednosti ve výchově poctivě dodržovala. Co by na domácí vězení řekla Evropská unie, co naši slovutní psychologové, pedagogové, ministři? Ale tady nejde tak o domácí vězení, jako o tu důslednost. Když jednou něco řeknu, tak si za tím stojím. Když udělím nějaký trest, tak ho hned neodvolám. Ono to člověka nutí, nad tresty přemýšlet a ne je chrlit jako kouř z komína. Ale počkejte – můžu já, jako rodič, nebo prarodič dát svému dítěti, či vnoučeti nějaký trest? Čím mu ublížím víc – občasným a ZASLOUŽENÝM trestem, kterým nemusí být ani plácnutí, ani domácí vězení, ale jen prosté odepření nějaké zábavy, nebo tím, že ho vůbec za nic trestat nebudu, ať provede cokoli, jen z té hrůzy, abych nebyl označen buď svým dítětem, nebo okolím za trýznitele? Roztáčí se nám tady pěkný začarovaný kruh, viďte. A bude hůř. Neříkám, že u všech dětí a mladých lidí, ale u velké části z nich, se ztrácí pojmy jako úcta k rodičům, pedagogům (koš na hlavě), starším lidem, prostě k ostatním, k jejich práci a jejím výsledkům. Přibývá vandalství, šikana, slovní i osobní napadání starších lidí, užívání drog a to vůbec nemluvím o kouření. Mnohokrát se mi stalo, že jsem šla okolo ZÁKLADNÍ školy, když zrovna končilo vyučování a nevěřila jsem vlastním očím, kolik DĚTÍ si zapálilo přímo na ulici cigaretu. Maně jsem si vzpomněla na svá studentská léta. Pedagogickou školu jsem končila v 19 letech, byla jsem tedy již dospělý člověk, ale ředitelství rozhodlo, že která ze studentek bude přistižena při kouření, bude okamžitě vyloučena ze školy, ať má do maturity třeba týden. Že bych tedy šla ve svých 19 letech po ulici a kouřila jako sentinel, to mě ani ve snu nenapadlo. Chtěla jsem prostě dostudovat. A je tu další problém – kolik z nás, dospělých lidí, si takovému kouřícímu dítěti dovolí na ulici něco říci? Ne, že bychom si toho nevšimli, to se prostě přehlédnout nedá, ale přesto raději otočíme hlavu a děláme, že nevidíme. Riskovali bychom totiž minimálně nadávky, nebo poslání někam, kam bychom skutečně neradi.  Stát se to dříve, první dospělý by nás vzal a dopravil co nejrychleji do ředitelny, kde by se už o nás postarali. Ona taková dvojka z chování kdysi stačila k tomu, aby se člověk na vysněnou střední školu nedostal. Nebo by nás odvedl domů, kde by se o nás postarali rodiče. Ano, postarali. Naši rodiče se skutečně po celé naše dětství o nás starali, a to nejen po hmotné stránce, ale hleděli nám dát také dobré vychování, protože vychované dítě byla jejich pýcha. Snažili se nám být i dobrým příkladem. na př.nekradli na návštěvách pera. Víte, on dobrý příklad dělá ve výchově mnoho, stejně jako pochvala a vlídné jednání. Teď to vypadá, jako by dnešní děti byly ty nejhorší a naše generace a generace našich dětí ty nejlepší. Ne, tak to není, děti se rodí stále stejné, jsou nepopsanou tabulí, kterou rodiče, učitelé a celá společnost buď popíší tím nejlepším, co mohou dítěti dát, nebo nepoužitelným balastem. Moc prosím, vychovávejte děti s láskou, citem, porozuměním a také s rozumem, neshlížejte se v zahraničních vzorech, mějte na paměti, že výchova v české kotlině má letitou a ověřenou tradici. Snad se nám ještě podaří něco zachránit, i když ……. Ten bič už sviští těsně nad našimi hlavami.
 
Iva Stolínová