Vzpomínka na pana Eduarda Vaníčka                                  V úterý dne 3. ledna 2012 se po Třebové rozšířila zpráva o odchodu známého českotřebovského hudebníka pana Eduarda Vaníčka. Dovolte mi na tohoto významného člověka, který s hudbou spojil celý svůj život a vychoval řadu vynikajících  houslistů několik osobních vzpomínek. Měl jsem v průběhu let možnost se s  mistrem Vaníčkem opakovaně setkávat a myslím, že jsme se stali dobrými přáteli. Moje první vzpomínka na Eduarda Vaníčka pochází z období kolem let 1983 – 1985, kdy jsem jej jako žák základní školy v Nádražní (tehdy Leninově) ulici pravidelně  vídal v naší školní jídelně. Tehdy zde totiž bylo umožněno stravování učitelům – důchodcům a také pedagogům tehdejší LŠU.  Kromě mistra Vaníčka za učitelský stůl usedal např. také jeho kolega  a kamarád Josef Petrák či pan Antonín Štěpáník. Tehdy jsem ovšem, jako školák,  nevěděl, že onen  „strávník“ je pan Vaníček.  Do „hudebky“ jsem nikdy nechodil a příjmení Vaníček  ve spojení se školou jsem sice doma slýchával, ale netušil komu patří. O koho se jedná jsem se dozvěděl až o řadu let později. Pravidelně jsme se  s Eduardem Vaníčkem začali potkávat o řadu let později, někdy kolem roku 1993, kdy se  jako pravidelný zákazník objevoval v prodejně potravin v Sadové ulici, kde jsem tehdy nalezl zaměstnání. Samozřejmě do obchodu chodívala také jeho celoživotní partnerka, manželka Jindřiška. Každý den, sedm dní v týdnu, přesně podle otvírací doby prodejny, se několik minut po otevření pan Vaníček objevil ve dveřích. Vždy s úsměvem a dobrou náladou, jak bývalo u něho zvykem. Zamračeného jsme jej snad nikdy ani neviděli. Vždy hlasitě, již ve dveřích pozdravil, a k  nám pracovníkům se vždy hrdě a přátelsky hlásil.  Pan Vaníček  byl také nevyčerpatelnou studnicí vtipů, sršely z něho neustále nové a nové, tak jak je od svých známých pochytil, tak je zase předal dál. Pamatuji se na jeho oblíbenou odpověď, když přišel do prodejny v hustém dešti a plískanici, jak na obvyklou otázku „Jaké máte přání?“ hbitě odpověděl „Sluneční brýle a krém na opalování.“ Ve své paměti měl pan Vaníček neuvěřitelné množství historek ze svého života, z existence zdejší hudební školy, svých kolegů – pedagogů a hudebníků a  členů někdejší železničářské dechovky. Byly to historky vskutku zajímavé a většinou  pro zasmání. Mnohé z nich nebylo možno reprodukovat na veřejnosti, ale mezi jeho známými se těšily velké oblibě. Často vzpomínal na své pobyty v lázních Jeseník, kde navázal spolupráci se známou herečkou Jiřinou Steimarovou, setkával se zde s paní Evou Foustkovou-Kemrovou, manželkou herce Josefa Kemra a dalšími lázeňskými hosty. Vyprávělo se také a vzpomínalo na zdejšího rodáka hornistu Josefa Švenka, který byl Vaníčkovým kamarádem a prvním člověkem, s nímž se  zde  po svém příchodu do Třebové poznal. Předmětem rozhovoru bývaly i fotbalové zápasy, především třebovského oddílu. Eduard Vaníček byl totiž velkým fotbalovým fanouškem. V průběhu let, díky našemu přátelství, jsem měl možnost se také objevovat u Vaníčků doma. V klidném prostředí při rozhovoru s panem Vaníčkem opět docházelo na zmíněné historky. Zde jsem měl také možnost poznat jeho syna Edu, který se zde několikrát při mé návštěvě objevil. Bylo mi také umožněno několikrát pana Vaníčka, a to i v kruhu jeho rodiny, fotografovat. Objektiv mého fotoaparátu tak mohl zchytit otce a syna Vaníčkovy s houslemi, manželé Vaníčkovy i s vnoučaty, koncert pořádaný k 80. narozeninám Eduarda Vaníčka a také návštěvy ze zdejšího městského úřadu u příležitosti jeho narozenin. Poslední fotografie se podařilo udělat v únoru 2011, kdy oslavil své 85. narozeniny. Eduard Vaníček se mi   někdy také  hlásil telefonem. Jakmile jsem se mu ohlásil, ozvalo se pravidelně ve sluchátku : „To jste vy Martine? Tady starej Vaníček.“ Jak postupně zdraví přestávalo sloužit, bývaly už návštěvy méně veselé. Ale i tak, téměř do konce života, si pan Vaníček zachoval dobrou náladu a živě se  zajímal o dění ve Třebové.  Vždy po mém příchodu zněla jako první otázka: „Tak co je nového?“ S odchodem Eduarda Vaníčka odešlo do nenávratna jedno období českotřebovského hudebního života.  Památku Eduarda Vaníčka  nám a především  řadě jeho kolegů, přátel a někdejších žáků budou připomínat společně prožité chvíle a mě navíc i ony dnes již památeční fotografie.                                                                                                                                       Martin Šebela