MALEBNÉMU ÚSTÍ NAD ORLICÍ JSEM S

MALEBNÉMU ÚSTÍ NAD ORLICÍ JSEM STÁLE MNOHO DLUŽEN
Za všechno vděčím pochopitelně rodině ve které jsem vyrůstal. Narodil jsem se sice nějaké paní učitelce 15. března 1952 v Kladně. Svobodná matka a ještě k tomu učitelka se do padesátých let nehodila, proto mne nechala v nemocnici. Měl jsem to velké štěstí, že si mne po šesti nedělích odvezla matička do Ústí nad Orlicí. Poslouchali jsme rozhlas po drátě, televizi rodiče koupili, když mi bylo patnáct. A tak se u nás doma hodně četlo. Nejdříve mi matička předčítala pohádky, když jsem začal chodit do školy, četl jsem si každý den sám. Nejvíce mi učarovaly dvě knížky: „Lassie se vrací“ a „Poctivý ABÉ“. Rád jsem měl i Verneovky, Mayovky a knihy Eduarda Štorcha. Když jsme v neděli usedali k obědu, vyhrávala „Vonička lidových písní“ s okouzlujícím cimbálem a překrásnými texty. Chodil jsem do houslí, někdy ve třinácti letech se učil hrát na kytaru a opět jsem byl unášen texty Petra Nováka, Karla Kryla a dalších zpěváků. A tady to všechno začalo. Lásku k mateřskému jazyku mi dala rodina, později i paní učitelka českého jazyka, literatury a hudební výchovy Pavla Koštová. A to jsem ještě zdaleka netušil, která bije.
První texty k písničkám jsem tvořil kolem patnácti let, měli jsme svoji kapelu. Přicházely i nějaké básníčky, vše pokračovalo na vojně v Bechyni i po ní.Psaní mne provázelo celý život. Více jak 30 let jsem hrál ve folklorním souboru JARO na housle a cimbál, zde jsem vydával občasník „SOUBORÁK“ a tak to nenápadně postupovalo. Skládal jsem i veršovaná přání svatebčanům kamarádům k významným jubileum a tak podobně. Všechno to byla taková legrace. Na papíry jsem byl vždy velice opatrný až háklivý, hodně textů se mi tedy zachovalo i přes zničující povodeň ze 7.7.1997. Namátkou jmenujme: „Souborácké veršování“a „Kotelnické rýmy“ (1990)
Že bych mohl nějakou sbírku pro přátele vydat mne napadlo až ke čtyřicítce. V předmluvě jsem 15. března 1992 napsal: „Osa času mi vytyčila čtyřicítku, aniž bych tušil, ve které části životní amplitudy se právě nacházím. Vím však jistě, že se pohybuji po sinusovce radostí, smutků i beznaděje do jejíž kladných půlvln patří vandrování po vlastech českých i přírodních krásách jiných zemí. Rád se setkávám se zajímavými lidmi, ať jsou úspěšní, nebo momentálně na dně. Vandrovní knížka je mi neodmyslitelnou průvodkyní, do níž vpisuji dojmy a pocity. Ona byla také podkladem pro těchto několik poetických pokusů, které předkládám čtenáři pod názvem VANDROVNÍ KNÍŽKA“. Strojopisné texty na přeložené „A čtyřce“ jsem si nechával okopírovat dle financí i zájmu čtenářů a tak to pokračovalo. Druhé knížečce jsem dal název „TŘI GENERACE“ a i s tímto úvodem musím po dvaceti letech souhlasit… „Život, ten babral i kouzelník nám připravuje překvapení na každém kroku, někdy trochu, jindy tolik, že tělo brní od hlavy až k patě, zkropené ve vlastním potu. Příchuť si kořeníme každý sám. Někdy však necháváme ženám volnou ruku, pak mnohdy pánové se není čemu smát. Dřív bez žen nebylo by válek, dneska rozvodů, stále nadávati na ně ale nemohu. Bez nich nebyly by naše mámy a my po houbách bychom chodili, dětičky by nám radost nedělaly když zapnout nemůžem jim vzadu košili. Co teprve, jak vnouče zahlaholí dědo a krásně vyžadoní „kokínko“. Nezbude nic, než zavzpomínat trochu BABIČKO – MATKO – MAMINKO.
„TŘI GENERACE“ rodičů a dětí jsem pokusil se spoutat do verše, někdy při tom i více bylo moku, než spořádaný občan běžně unese. V zajetí škváry a uhelného prachu v kotelně dumával jsem o žití, pár řádků přináším čtenáři TOBĚ, co na tom, že slunce stále nesvítí“. Následovaly další sbírky. „Koktejl z Běliska“; „Pod notovou osnovou“ (1992); „Dozvuky nad Orlicí“; „S batohem na zádech“ (1993); „Orlické obrázky“; „Šlápoty“ (1995); „Ústecké motivy“ (1996); „Rozplynuté iluze“; „Zasněné toulky“ (1997). Věnuji se i kronikářské činnosti. Kroniku jsem psal pro folklorní JARO, sportovní oddíl FORT, každá turistická akce, kterou s rodinou pořádám má svoji kroniku. Když jsem chodil vyhrávat s kytarou, vedl jsem si „MUZIKÁŘE“.
Je třeba připomenout, že od chvíle, kdy jsem se někdy v osmnácti letech u výčepního pultu dozvěděl, že nemám svoje rodiče, cítím ke svému městu Ústí nad Orlicí velký dluh. Domnívám se proto, že dalšími aktivitami ho alespoň trochu splatím. Nebylo přece nikde psáno, že zrovna já budu vyrůstat v tak úžasné rodině, jako stovky jiných dětí jsem se mohl protloukat nejrůznějšími dětskými domovy.
První článek mi vyšel v Orlických novinách 4. dubna 1996, tento den se narodil i náš milovaný pejsek SNÍŽEK. S úsměvem říkám tomuto datumu „soukromý den tisku“. Následně již jsem začal publikovat v dalších novinách i časopisech. Z psaní se postupně stala vášeň, říkám tomu takové literární gemblerství. Do 4. prosince 2011 mi v nejrůznějších periodikách vyšlo 8601článků. Podělíme-li to 188 měsíci, dostaneme zhruba 46 článků za měsíc. Za stejné období mi vyšlo 7 139 fotografií, což představuje 38 fotek měsíčně. To již samo o sobě o jakési magořině vypovídá, ještě když si o tom člověk vede podrobnou statistiku a archív.

Ústecké ozvěny vydávám jedenáctým rokem, první číslo vyšlo v únoru 2002. bylo to v době, když Ústí nad Orlicí žádné periodikum nemělo. Řekl jsem si tehdy: „Tak se o něco pokus“. Rozhodně jsem si nemyslel, že zrovna já bych měl být pro tuto práci vyvolený. Ani v nejmenším mne nenapadlo do jaké mlýnice se dobrovolně po hlavě vrhám. Vždyť za desetiletku vyšlo 3434 stran, což pro šéfredaktorskou kapsu představovalo částku 319 000 Kč. Nejhorší je na tom skutečnost, že člověk není stále s ničím hotov. Než dokončí číslo uběhne několik dní a pro další měsíčník nemám napsánu ani řádku. Že se čtenáři každý měsíc ptají, jsou-li nové Ústecké ozvěny to je pro mne tou nejlepší odměnou. Otázkou je jak dlouho, pokladna je prázdná….

Jezdit za „Kumštýři Podorlicka“ a rozmlouvat s nimi pro mne bylo a dodnes je něco úžasného. V prvním díle jsem jich čtenářům představil 42, mnozí z nich bohužel zemřeli a bez této knížky by o nich nikdo ani nevěděl. S dalšími jsem se velice skamarádil a pravidelně se navštěvujeme. Obdivuji na nich, že jsou stejně čiperní, jako před deseti lety. Každé ráno již nemohou dospat, aby se mohli svému kumštu věnovat. Knížku jsem si vydal vlastním nákladem k padesátinám, Doufal jsem, že druhý díl vyjde k šedesátinám, bohužel nevyjde. Denně jezdím kolmo do textilní fabričky tam a zpět 22 km, šestnáct let, v zimě, v létě, za každého počasí. Píši po nocích a Ústecké ozvěny mi zabraly více času než jsem se domníval. Na podzim roku 2010 jsem navíc vydal almanach „70 LET TURISTICKÉ CHATY HVĚZDA“. Drobná knížečka i ta však stála mnoho času a peněz. Druhý díl „KUMŠTÝŘŮ PODOR.LICKA“ tedy určitě vyjde, na jeho dokončení zatím nemám čas, ani peníze.

Ještě jednou opakuji, že s většinou KUMŠTÝŘŮ PODORLICKA jsem ve vřelém přátelském vztahu, mnohým jsem uváděl na slavnostních vernisážích jejich výstavy. Nikdy jsem nezapomněl vyzdvihnout důležitost jejich rodinného zázemí. Jejich manželky jim připravují láskyplné pelíšky, jsou i prvními kritiky jejich děl. Bez pohody domova by toho mnoho nevytvořili. O tom jsem stoprocentně přesvědčen. U mne to pochopitelně platí také. Bez manželky Květuše by nevyšli žádní Kumštýři, světlo světa by nespatřil almanach o chatě Hvězda, ani Ústecké ozvěny by nevycházely.
Milan Richter