Milan Richter šedesátníkem                                                   

Sesterským tiskem Českotřebovského zpravodaje jsou Ústecké ozvěny, navzájem spolupracujeme již řadu let.  Jejich redaktorem a vydavatelem je Milan Richter, pravidelně přispívá i do Českotřebovského zpravodaje, sleduje i zdejší kulturní dění a navíc pracuje řadu let také v českotřebovské firmě Spolsin.  Letos v březnu mu hrozí šedesátka. Při této příležitosti  jsem mu položil několik otázek:
Jak jste se k práci redaktora regionálního tisku dostal a jak jste v této roli spokojený, čeho si na ní nejvíc ceníte?
 
Musím se přiznat, že takový všepsavec jsem od dětství. Od chvíle, kdy jsem se naučil jakž, takž čitelně psát jsem si do notesu zapisoval slova každé pěkné písničky. Když mi rodiče koupili asi ve třinácti letech kytaru, založili jsme ve škole big beatovou skupinu a to jsem zase skládal  písňové texty. Pubertu jsem  myslím prožíval až moc bohémsky – „Co nám kdo bude radit…“ a na vojně v Bechyni jsem prožíval  mnohdy dost krušné chvilky. Tam jsem složil hodně básníček. Vrátily se vzpomínky na dětství, které jsem dost často trávil u babičky  HOUSEROVÉ na Farářství v České Třebové. Hráli jsme si s dětmi ve čtverci, To mohl být tak rok 1955-56. Stále jsem se díval  z okna na vysoký jeřáb, který tam stavěl činžovní domy. Po vojně 1974 jsem poznával naší krásnou vlast na dálkových pochodech a to jsem si zase psal „Vandrovní knížku“.  Hrál jsem také ve folklorním souboru, kterému jsem vedl kroniku a tak to stále pokračovalo. Pamětní knihy mají i všechny turistické akce, které s manželkou KVĚTOU v Ústí pro veřejnost  pořádáme. Ať již to je „Novoroční  výstup na Andrlův chlum“ – „Kolem Pastvinské přehrady“ či „K Rozhledně na Andrlův chlum“. Po založení  sportovního oddílu CTC FORT SMC Ústí nad Orlicí píši i těmto triatlonistům kroniku.
První článek, který jsem se osmělil nabídnout Orlickým novinám se jmenoval „Otrlí táborníci“ a přiblížil zimní táboření na Kozlově. Vyšel 4. dubna 1996. Nejvíce se „roztrhl pytel“ s publikovanými články  na podzim roku 1997. Na několik měsíců mi nejdříve podrazila nohy ničivá povodeň ze 7.7.1997. Fotky, knihy, hudební nástroje, turistické materiály se ocitly v sto osmdesát centimetrů vysoké vrstvě páchnoucí směsi Orlice, Třebovky, kyselin a louhů z místní úpravny. Nakonec jsem někde ty síly posbíral a začal psát dál.
Jelikož jsem se narodil 15. března 1952 v Kladně a po šesti týdnech si mě nová matička přivezla do Ústí nad Orlicí, jsem tomuto městu moc dlužen. Když v roce 2001 přestal vycházet Ústecký zpravodaj, který jste Vy vydával v České Třebové, osmělil jsem se psát Ústecké ozvěny. Nikomu jinému se do toho nechtělo. S touto rolí spokojený jsem jelikož kolem sebe vidím zástupy vzácných a šikovných lidí, kteří dělají pěkné věci. Většinou se ve zprávách dozvídáme o samých krádežích, vraždách, násilnostech, autonehodách,zkrátka nic pozitivního. Bohužel jsem se však dostal do stádia „notorického grafomana“, který musí každý měsíc vysolit 17000,-Kč na Ústecké ozvěny i kdyby mu do bot teklo. Je to mlýnice, ze které není úniku. Stále nemám nic hotové. Rozvezu-li noviny po stáncích zjišťuji, že nemám ani řádek pro příští měsíčník. Tak se to opakuje jedenáctým rokem. Největší radost mám z toho, když na mne prodavači ze stánků volají. „Kde jste s novinami, čtenáři se již po Ozvěnách ptali“.
 
Ve své knihovně mám z dřívější doby také pár vašich sbírek poezie. Jste členem Obce spisovatelů. Pokračujete i v této činnosti?
 
Snažím se. Jde to však pomalu. Nikdy jsem se za žádného spisovatele nepovažoval a to platí dodnes. První díl „Kumštýřů Podorlicka“ jsem si vydal k padesátinám v ústeckém OFTISU, zaplatil jsem kolem 130 000,-Kč. Každý kdo si moji knížku koupil mi udělal velkou radost, nejdůležitější však bylo, že jsem byl psychicky v pohodě. Nikomu jsem nebyl nic dlužen. Žádný RICHTER v tiskárně nepřekážel. Někdo si odjede  na dovolenou na „Kanáry“, já jsem si vydal knížku. Svobodná volba. Domníval jsem se, že druhý díl vydám k šedesátinám – NEVYDÁM. Všechny  kumštýře nemám ještě dopsané, hlavně však chybí peníze. Ústecké ozvěny mi spolehlivě všechen volný čas seberou.
 
Milana Richtera si spousta lidí nedokáže představit také bez bicyklu, batohu se zápisníkem a fotoaparátem, bez  společnosti ústeckých turistů, cyklistů, běžců i dalších sportovců, nechybí ani na žádné vernisáži výtvarného umění. Kde berete sílu ke svým aktivitám ?
 
V dětství jsem pro zdravotní omezení nemohl provozovat žádné sporty. V pubertě jsem se tak mnohdy před svými vrstevníky cítil jako méněcenný. Na vojnu se mi pochopitelně nechtělo, žádného chlapa ze mne neudělala, dosti srozumitelně mi však dala na vědomí, co je to disciplína. Tam jsem začal  sportovat. Mám našlapáno přes 220 sto kilometrových pochodů, absolvoval jsem více jak 50 „železných mužů“, startoval na mnohých běžeckých i cyklistických čtyřiadvacetihodinovkách. Čeho  si nejvíce cením, po každém startu jsem proběhl i cílem. Tedy pevná vůle. Ta se mi nyní hodí i při vydávání Ústeckých ozvěn. Kdyby mne však slyšela matička asi by řekla: „Sebechvála nejvíc smrdí“. Tedy nemít rodinu, která mne pomáhá , konkrétně manželku paní KVĚTUŠI jíž se stal počítač každodenním kamarádem, Ozvěny by již dávno nevycházely. Poděkování však patří i Vám Vašemu Českotřebovskému zpravodaji. Byl jste mi ochotným rádcem v úplných začátcích, kdy jsem vůbec nevěděl „která bije“, ochotně mi pomáháte  dodnes. Ještě jednou díky Vám.