-
Milan Richter šedesátníkem
- Sesterským tiskem Českotřebovského zpravodaje jsou Ústecké ozvěny,
navzájem spolupracujeme již řadu let. Jejich redaktorem a vydavatelem je
Milan Richter, pravidelně přispívá i do Českotřebovského zpravodaje,
sleduje i zdejší kulturní dění a navíc pracuje řadu let také v
českotřebovské firmě Spolsin. Letos v březnu mu hrozí šedesátka. Při této
příležitosti jsem mu položil několik otázek:
Jak jste se k práci redaktora regionálního tisku dostal a jak jste
v této roli spokojený, čeho si na ní nejvíc ceníte?
-
-
Musím
se přiznat, že takový všepsavec jsem od dětství. Od chvíle, kdy jsem se
naučil jakž, takž čitelně psát jsem si do notesu zapisoval slova každé
pěkné písničky. Když mi rodiče koupili asi ve třinácti letech kytaru,
založili jsme ve škole big beatovou skupinu a to jsem zase skládal
písňové texty. Pubertu jsem myslím prožíval až moc bohémsky – „Co nám kdo
bude radit…“ a na vojně v Bechyni jsem prožíval mnohdy dost krušné
chvilky. Tam jsem složil hodně básníček. Vrátily se vzpomínky na dětství,
které jsem dost často trávil u babičky HOUSEROVÉ na Farářství v České
Třebové. Hráli jsme si s dětmi ve čtverci, To mohl být tak rok 1955-56.
Stále jsem se díval z okna na vysoký jeřáb, který tam stavěl činžovní
domy. Po vojně 1974 jsem poznával naší krásnou vlast na dálkových
pochodech a to jsem si zase psal „Vandrovní knížku“. Hrál jsem také ve
folklorním souboru, kterému jsem vedl kroniku a tak to stále pokračovalo.
Pamětní knihy mají i všechny turistické akce, které s manželkou KVĚTOU
v Ústí pro veřejnost pořádáme. Ať již to je „Novoroční výstup na Andrlův
chlum“ – „Kolem Pastvinské přehrady“ či „K Rozhledně na Andrlův chlum“. Po
založení sportovního oddílu CTC FORT SMC Ústí nad Orlicí píši i těmto
triatlonistům kroniku.
- První článek, který jsem se osmělil nabídnout Orlickým novinám se
jmenoval „Otrlí táborníci“ a přiblížil zimní táboření na Kozlově. Vyšel
4. dubna 1996. Nejvíce se „roztrhl pytel“ s publikovanými články na
podzim roku 1997. Na několik měsíců mi nejdříve podrazila nohy ničivá
povodeň ze 7.7.1997. Fotky, knihy, hudební nástroje, turistické
materiály se ocitly v sto osmdesát centimetrů vysoké vrstvě páchnoucí
směsi Orlice, Třebovky, kyselin a louhů z místní úpravny. Nakonec jsem
někde ty síly posbíral a začal psát dál.
- Jelikož jsem se narodil 15. března 1952 v Kladně a po šesti týdnech
si mě nová matička přivezla do Ústí nad Orlicí, jsem tomuto městu moc
dlužen. Když v roce 2001 přestal vycházet Ústecký zpravodaj, který jste
Vy vydával v České Třebové, osmělil jsem se psát Ústecké ozvěny. Nikomu
jinému se do toho nechtělo. S touto rolí spokojený jsem jelikož kolem
sebe vidím zástupy vzácných a šikovných lidí, kteří dělají pěkné věci.
Většinou se ve zprávách dozvídáme o samých krádežích, vraždách,
násilnostech, autonehodách,zkrátka nic pozitivního. Bohužel jsem se však
dostal do stádia „notorického grafomana“, který musí každý měsíc vysolit
17000,-Kč na Ústecké ozvěny i kdyby mu do bot teklo. Je to mlýnice, ze
které není úniku. Stále nemám nic hotové. Rozvezu-li noviny po stáncích
zjišťuji, že nemám ani řádek pro příští měsíčník. Tak se to opakuje
jedenáctým rokem. Největší radost mám z toho, když na mne prodavači ze
stánků volají. „Kde jste s novinami, čtenáři se již po Ozvěnách ptali“.
-
- Ve své knihovně mám z dřívější doby také pár vašich sbírek poezie.
Jste členem Obce spisovatelů. Pokračujete i v této činnosti?
-
- Snažím se. Jde to však pomalu. Nikdy jsem se za žádného spisovatele
nepovažoval a to platí dodnes. První díl „Kumštýřů Podorlicka“ jsem si
vydal k padesátinám v ústeckém OFTISU, zaplatil jsem kolem 130 000,-Kč.
Každý kdo si moji knížku koupil mi udělal velkou radost, nejdůležitější
však bylo, že jsem byl psychicky v pohodě. Nikomu jsem nebyl nic dlužen.
Žádný RICHTER v tiskárně nepřekážel. Někdo si odjede na dovolenou na
„Kanáry“, já jsem si vydal knížku. Svobodná volba. Domníval jsem se, že
druhý díl vydám k šedesátinám – NEVYDÁM. Všechny kumštýře nemám ještě
dopsané, hlavně však chybí peníze. Ústecké ozvěny mi spolehlivě všechen
volný čas seberou.
-
- Milana Richtera si spousta lidí
nedokáže představit také bez bicyklu, batohu se zápisníkem a
fotoaparátem, bez společnosti ústeckých turistů, cyklistů, běžců i
dalších sportovců, nechybí ani na žádné vernisáži výtvarného umění. Kde
berete sílu ke svým aktivitám ?
-
- V dětství jsem pro zdravotní omezení
nemohl provozovat žádné sporty. V pubertě jsem se tak mnohdy před svými
vrstevníky cítil jako méněcenný. Na vojnu se mi pochopitelně nechtělo,
žádného chlapa ze mne neudělala, dosti srozumitelně mi však dala na
vědomí, co je to disciplína. Tam jsem začal sportovat. Mám našlapáno
přes 220 sto kilometrových pochodů, absolvoval jsem více jak 50
„železných mužů“, startoval na mnohých běžeckých i cyklistických
čtyřiadvacetihodinovkách. Čeho si nejvíce cením, po každém startu jsem
proběhl i cílem. Tedy pevná vůle. Ta se mi nyní hodí i při vydávání
Ústeckých ozvěn. Kdyby mne však slyšela matička asi by řekla:
„Sebechvála nejvíc smrdí“. Tedy nemít rodinu, která mne pomáhá ,
konkrétně manželku paní KVĚTUŠI jíž se stal počítač každodenním
kamarádem, Ozvěny by již dávno nevycházely. Poděkování však patří i Vám
Vašemu Českotřebovskému zpravodaji. Byl jste mi ochotným rádcem
v úplných začátcích, kdy jsem vůbec nevěděl „která bije“, ochotně mi
pomáháte dodnes. Ještě jednou díky Vám.
-
|