Filmové osobnosti a Česká Třebová (I. část)                          ZDEŇKA BALDOVÁ (20. 2. 1885 Česká Třebová – 26. 9. 1958 Praha)  Zdeňka Baldová (často psána jako Zdenka Baldová) se narodila v České Třebové v Chorinově ulici jako Zdeňka Balašová. V šesti letech se s rodiči odstěhovala do Prahy. Již od dětství tíhla k umění, psala a recitovala. Studovala na průmyslové škole a přitom se učila hudbě a správné deklamaci. Začala hrát v Měšťanské besedě, v Pokroku na Žižkově a u Marie Zieglerové v Libni. Profesionální dráhu započala u F. A. Šubrta jako zakládající členka Divadla na Vinohradech (1907 – 1922). Na Vinohradech se seznámila s významným divadelním režisérem K. H. Hilarem (1885 – 1935), za kterého se provdala (1914 – 1935). Spolu s manželem odešla do činohry Národního divadla v Praze (1922 – 1958). Členkou ND byla až do své smrti, ale kvůli vážné nemoci musela již v polovině 50. let svoji hereckou činnost omezit. Zprvu byl její herecký vývoj zbržděn kvůli kariéře manžela, jemuž byla obětavou pečovatelkou. V ND zpočátku hrála menší postavy, ale po smrti manžela se mohla od poloviny 30. let řádně rozvíjet, vyhranit svůj typ, herecký um a konečně se dostala k velkým komickým a dramatickým postavám. Přes naivky, milovnice (Troilov a Cressida, Don Juan), operetní (Paní Favartová) a komediálně konverzační (Napoleonka, Peg mého srdce, Veselé ženy windsorské, Tartuffe, Ze života hmyzu, Ženitba, Lakomec), přešla ke komicky hlubším postavám (Romeo a Julie, Pozdní láska, Morálka paní Dulské, M. D. Rettigová či Loupežník). Její herectví bylo tvárné, realistické a čerpalo z české tradice komického herectví. Vytvářela role s ze života odpozorovanými detaily, bezprostředností, živočišností, mimikou, výřečností a kolísavým hlasem. Poprvé před filmové kamery stanula roku 1921 v němém melodramatu Neznámé matky. Až po deseti letech započala pravidelně filmovat v éře zvukového filmu (hrála dobrosrdečné maminky, hubaté tetičky i klepavé měštky). Během let 1931 – 1958 se objevila ve více jak šedesáti titulech (např. Revizor, Poslední muž, Tři muži ve sněhu, Uličnice, Mravnost nade vše, Lidé na kře, Filosofská historie, Kdybych byl tátou, Eva tropí hlouposti, Tetička, Ryba na suchu, Nezbedný bakalář, Parohy, Měsíc nad řekou, Stříbrný vítr či Labakan). Svůj nejvyzrálejší herecký výkon podala ve filmu Alfréda Radoka Daleká cesta (1948) v tragické postavě židovské matky Kaufmannové. Poslední dvě titulní úlohy babičky Skořepové (Páté kolo u vozu) a panovačné majitelky domu paní Dulské (Morálka paní Dulské) sehrála těsně před svojí smrtí už vážně nemocná. Zesnula týden po premiéře (proběhla 19. září 1958) svého posledního filmu Morálka paní Dulské. Příležitostně účinkovala v rozhlase, televizi a její hlas je zachycen na gramofonových deskách. Za výkon v Ostrovského divadelní hře Výnosné místo na scéně Národního divadla v Praze byla prohlášena laureátkou Státní ceny (1951). O dva roky později jí byl udělen titul Zasloužilé umělkyně (1953) a u příležitosti 70. narozenin byla jmenována Národní umělkyní (1955). Jako národní umělkyni jí byl v historické budově Národního divadla v Praze vypraven státní pohřeb. Pochována je po boku svého manžela na pražském Vinohradském hřbitově.   VLADIMÍR MERHAUT (6. 3. 1868 Česká Třebová – 14. 8. 1936 Mladá Boleslav) Vladimír Merhaut se narodil v České Třebové. Jeho otcem byl herec a divadelní ředitel Alois Merhaut. Po studiích pokračoval v rodinné tradici, začínal hrát ve venkovských divadlech a u kočovných společností svého otce, ale i u V. Suka a dalších. V letech 1892 – 1905 byl členem divadelní společnosti Elišky Zöllnerové, v letech 1905 – 1908 hrál u společnosti A. Frýdy v Brně. Od září 1908 do roku 1911 byl angažován jako herec a režisér v Aréně na Smíchově. Svojí kariéru úspěšně završil v letech 1911 – 1933 v činohře Národního divadla v Praze. Před vstupem do Národního divadla účinkoval často i v operetě a v opeře. V ND hrál postavy realisticky pravdivé a charakterově přesné. Dbal na pečlivou divadelní masku svých rolí a skvěle promyšlenou práci s rekvizitou. Na jevišti vytvářel zejména malé postavy různých rázovitých vesnických mužů, ale i sluhů, šašků, správců, farářů, dědů a tvrdohlavců, v nichž uplatňoval svůj láskyplný humor (Loupežník, Převrat, Revizor či Jedenácté přikázání). V několika inscenacích v Národním divadle hrál s Merhautem i syn Vladimír Merhaut ml. a dcera Eva Merhautová. Kromě herecké práce byl autorem operetních libret (např. Výlety pana Broučka na měsíc), zabýval se loutkovým divadlem a byl významným propagátorem maňáskového divadla. Vystupoval ve vlastních maňáskových produkcích a spolupracoval s herečkou a kolegyní z Národního divadla Liběnou Odstrčilovou jako recitátor v jejích loutkových představení Umělecké loutkové scény (1917 – 1920). Aktivně se zapojoval také v Ústřední jednotě českého herectva. Ještě v dobách němého filmu se dvakrát nechal zlákat filmovou prací, která mohla zachytit jeho specifické herecké umění. Představil se jako harfeník Břinkal v komedii Ahasver (1915) Jaroslava Kvapila a jako záhadný doktor Ambicius „Ctižádostivý“ v dramatu Václava Binovce Plameny života / Ráj a peklo bohémy (1920). Herecky spolupracoval s Československým rozhlasem. Pohřben je v pražských Strašnicích. Jaroslav Lopour