Charita pomáhá dosloužit pacientům doma                        

Pan  Ladislav Kubáček z Ústí nad Orlicí zemřel ve věku 64 let. Do poslední chvilky se o něj starala jeho manželka, které byla nápomocna charitní služba domácí hospicové péče.O zkušenosti s touto službou vypráví paní Věra Kubáčková:

Můžete nám říci něco z historie manželova onemocnění?

Loni v červnu ho začala hodně bolet záda. Dostal od lékaře léky, které mu ale nezabraly. Chodil na rehabilitaci, ale potom to bylo ještě horší. Ani rentgen plic a páteře nic neukázal. Na neurologii doporučili vyšetření CT, kde zjistili zhoubný nádor na plicích a metastázy v páteři. Pak to šlo celkem rychle. Po operaci páteře a zpevnění obratlů se stav zhoršoval a postupně přestával chodit. V září jsme ještě jezdili na ozařování, to ale nepomohlo. Začaly k nám také dojíždět sestřičky z Charity a třikrát týdně s ním cvičili.  Manžel měl ohromnou vůli a snahu. Prvního listopadu úplně ochrnul na dolní polovinu těla.  Pak se dostal do nemocnice, kde ležel přes měsíc. Už po týdnu mi ale sestra v nemocnici řekla, ať se rozmyslím, zda manžela po jeho propuštění z nemocnice dám do LDN  nebo do hospice anebo se o něj budu starat doma. Hned mě také ujistila, že pokud si na to netroufám, není to žádná ostuda...

To pro vás asi muselo být těžké období…

Ano, byla to asi ta nejtěžší doba vůbec. Doslova rána z čistého nebe – manžel se z naprostého zdraví stal během dvou měsíců ležícím člověkem. Nejhorší bylo,  když přestával chodit. Tehdy k nám ještě nechodily sestry z Charity, byla jsem na všechno sama,  nemohla jsem ho dostat na vozík, viděla jsem jeho bezmoc… Musela jsem se také rychle rozhodnout, co dál, a nebyla jsem na toto rozhodnutí vůbec připravená. Ošetřující praktický lékař mě zrazoval od toho, abych si manžela brala domů…  I když  mi dcera pomáhala, v tu chvíli je člověk na všechno sám -  musí spoléhat hlavně na sebe, zhodnotit své možnosti a síly. Laik bez jakékoliv předchozí zkušenosti s domácí péčí se v takové situaci rozhoduje velmi těžko. První, co mě napadlo, byly obavy, jak to zvládnu… Nebylo to jednoduché …

Jak se tedy stalo, že jste se nakonec rozhodla vzít si manžela domů?

Vrchní sestra charitní ošetřovatelské služby, paní Kaplanová, mě povzbudila a nabídla pomoc. Říkala mi, až budou manžela propouštět z nemocnice, ať si ho vezmu domů, že jsou schopní se o něj postarat. Toto její ujištění jsem měla často na mysli, když jsem o všem přemýšlela,  a to mi také pomohlo v konečném rozhodnutí vzít si manžela domů. Měla jsem s „charitkami“ pěkné zkušenosti, když k nám chodily s manželem cvičit. Rozhodla jsem se tedy, že to zkusím, a kdybych to nezvládla,  budu hledat jiné řešení.

Jak jste se vyrovnala s pochybnostmi, které každé takové rozhodnutí provázejí?

Tyto obavy pramení většinou z nevědomosti. O službě Charity se moc neříká a neví. Ideální by bylo, kdyby lékař v nemocnici nabídl možné varianty včetně toho, ať si člověk zajde na Charitu, tam zjistí, o jakého pacienta se mohou postarat, a pak ať se člověk rozhodne…  Já jsem také dopředu nevěděla, co všechno jsou sestřičky z Charity  schopné dělat. Manžel měl třeba zavedenou cévku. Při jeho propouštění z nemocnice mi bylo řečeno, že bude muset jednou měsíčně do nemocnice, kde mu cévku vymění. Byla jsem velmi mile překvapena odborností sestřiček z Charity – i cévkování zvládaly samy a ušetřily manžela strastiplných cest, které by jen zhoršovaly jeho zdravotní stav.  Přistupovaly k manželovi velmi citlivě. Např. mytí prováděly většinou na posteli, ale když chtěl manžel osprchovat, přijely dvě a na toaletním křesle ho zavezly do koupelny, kde ho rychle osprchovaly, aby nemusel dlouho sedět.  Dále jsme si půjčili od Charity polohovací postel a invalidní vozík, to je také velká výhoda.

Jaký byl další vývoj manželova onemocnění?

7. prosince pustili manžela z nemocnice domů. Pořád se držel a připadalo mi, že se ten zhoubný vývoj zastavil. Byl sice ochrnutý na  dolní polovinu těla, ale horní polovinou těla nám pomáhal, jak se dalo. Každé 2 hodiny jsem ho musela otáčet, protože měl jednu nezhojenou proleženinu. Byl to velký bojovník. Ani jednou jsem neslyšela, že by se litoval.  A vždycky se moc těšil, až přijdou sestřičky z Charity. Bylo to pro něj i pro mě vítané rozptýlení a samozřejmě jejich péče byla vynikající. Stejně tak mám moc pěkné zkušenosti s MUDr. Stieberovou z Centra bolesti, která manželovi do posledka pomáhala a jevila opravdový zájem. Sestřičky k nám chodily třikrát denně.  Mohla jsem jim zavolat v kteroukoliv dobu a radily mi se vším, co jsem potřebovala.  Konzultovaly zdravotní stav s lékařem, přivezly léky, staraly se. Byly pro mě oporou a jistotou. Ke konci se manželovi špatně dýchalo a sám mi řekl, ať zavolám sestřičky. V pátek přivezly kyslík, ještě v sobotu s námi manžel komunikoval, a v neděli 15. dubna zemřel…  

Máte za sebou zkušenost s odchodem blízkého člověka. Co byste o tom řekla závěrem?

Kdo to nezažil, těžko si to umí představit… Manžel byl rád, že mohl být doma a já zase, že jsem mu mohla doma dosloužit. Celá rodina se s ním mohla rozloučit, a to nás stmelilo. Jsem vděčná všem sestřičkám, které k nám chodily. Služba domácí hospicové péče má velký smysl…

Kontakt: Petra Kaplanová, tel. 731 402 340 e-mail: kaplanova.petra@orlicko.cz

.