Filmové osobnosti a Česká Třebová (II. část)                       
JARMILA BALAŠOVÁ
(17. 11. 1919 Česká Třebová – 5. 3. 2001 Plzeň)
Jarmila Balašová se narodila v České Třebové. Dětství prožila ve Třebové, po absolvování zdejších základních škol se rozhodla zúročit svoji lásku k divadlu i nesporný talent. Roku 1941 dokončila pražskou Státní konzervatoř. Během své herecké dráhy prošla divadelní kočovnou společností ředitele Hrušky (1941 – 1942), Horáckým divadlem v Třebíči (1942 – 1943) a pražským Divadlem práce Františka Grabingera (1943 – 1945). Po osvobození v krátké době vystřídala angažmá v Městském divadle v Ústí nad Labem (1945) a na základě konkurzu v mosteckém Městském divadle (1945 – 1946). Nakonec zakotvila v tehdy již známém Divadle J. K. Tyla v Plzni (1946 – 1980), z něhož odešla jako přední členka činoherního souboru až po odchodu na odpočinek.
Přes počáteční milovnické, komické a naivní kreace se postupně Balašová herecky vyvinula k velkým hrdinským a titulním ženským hrdinkám a též k neochvějným charakterům. Ke konci své kariéry se přehrála až k rolím starých pevných žen a stařenek. Prošla všemi typy hereckých divadelních úkolů, charakterů, zázemí, stavů, postavení a mravů v českém i světovém klasickém a moderním repertoáru těch nejvýznamnějších a slavných dramatiků ve více jak 200 rolích (Strakonický dudák, Lucerna, Othello, Mnoho povyku pro nic, Ledová sprcha, Naši furianti, Labyrint srdce, Dalskabáty, hříšná ves, Veselé windsorské paničky, Žatva, Revizor, Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie, Čarodějky ze Salemu, Loupežník, Médea apod.).
Kvůli svému mimopražskému angažmá se Jarmila Balašová do filmu a televize dostala jen ojediněle. Televizní diváci měli možnost zhlédnout její herectví například v televizních filmech a inscenacích Slitování, Světlano! (1962) režiséra Jaroslava Novotného a Vražda před večeří (1972) Pavla Háši, kde se předvedla v úloze paní Holubové. Výrazně pracovala jako herečka pro plzeňské studio Československého rozhlasu (Rozmarné léto, Rozlitá číš a nebo Tři mušketýři). Po odchodu na penzi se stáhla do soukromí, výjimečně poskytovala vzpomínky a svědectví do různých periodik a knih. Nakonec zemřela v naprostém ústraní.
 
MARIE PREISLEROVÁ
(25. 8. 1917 Királyhyd /Uhry/ – 10. 4. 2010 Česká Třebová)
Marie Preislerová se narodila jako Marie Černohorská do rodiny vojenského kapelníka. Vyrůstala v Olomouci a už od dětství projevovala umělecké vlohy, které zúročovala už během středoškolských studií na škole Pöttingeum v Olomouci. S hraním profesionálně začínala v sedmnácti letech pod dívčím jménem jako činoherní a operetní členka olomouckého Českého divadla (1934 – 1938). Na popud divadelní ředitelky Štefy Langrové se stala subretou operety Stálého divadla v Kladně (1938 – 1939) a s manželem poté odešla do Plzně, kde získala angažmá v činohře (ojediněle vystupovala i opeře a operetě) Městského divadla (1939 – 1946).
Oba dále působili v opavském Slezském národním divadle (1946 – 1956) a do odchodu na penzi opět v Olomouci, v Divadle Oldřicha Stibora (1956 – 1977). Marie Preislerová byla výraznou charakterní herečkou, která zažila úspěchy v titulních činoherních a operetních kreacích. Postupem času se vypracovala na přední členku olomoucké činohry (např. Mnoho povyku pro nic, Hippodamie, Maryša, Marie Stuartovna, Zkrocení zlé ženy, Měsíc nad řekou, Ze života hmyzu, R. U. R., Revizor, Naši furianti, Smrt obchodního cestujícího, Žebrácká opera, Strýček Váňa, Veselé windsorské paničky, Paličova dcera nebo Romeo a Julie). Věnovala se taktéž uměleckému přednesu. S největší pravděpodobností se ještě pod dívčím jménem objevila jako jednadvacetiletá v roli prodavačky v komedii podle povídky Ignáta Herrmanna Pod jednou střechou (1938) režiséra M. J. Krňanského. A po třiceti třech letech získala úlohu manželky titulního kapelníka hornické dechovky Leopolda Juřici (hrál Josef Kobr) Štěpánky Juřicové v devítidílném seriálu scenáristy Jaroslava Dietla a režiséra Zdeňka Havlíčka Dispečer (1971). Kromě toho vystupovala i v olomouckém rozhlase (např. Legenda o řece). Jejím mužem byl dirigent a hudebník František Preisler starší (1915 – 1983), syn kapelníka a skladatele Františka Preislera nejst. (1886 – 1945), s nímž měla syna – režiséra a kulturního pracovníka Mgr. Františka Preislera ml. (*1948). Jejím vnukem byl dirigent Národního divadla v Praze František Preisler nejml. (1973 – 2007). S manželem často jezdila do jeho rodiště, do České Třebové, kde navštěvovali příbuzné a pobývali v kozlovské Chaloupce Maxe Švabinského. Od 2003 žila v třebovském Domově důchodců.
 
MARIE KALIVODOVÁ
(25. 6. 1878 Česká Třebová – 17. 12. 1951 Praha)
Marie Kalivodová se narodila v České Třebové. Roku 1897 vystudovala pražskou Pivodovu pěveckou školu a započala s profesionální pěveckou dráhou. Působila u kočovné divadelní společnosti ředitele J. Drobného (1897 – 1903), v Městském divadle v Plzni (1903 – 1905), v Národním divadle v Brně (1906 – 1909), v Divadle na Vinohradech (1909 – 1919) a ve Vinohradském zpěvohře (1920 – 1924). Již v březnu 1923 hostovala v opeře Národního divadla v Praze. Otakar Ostrčil na konci téhož roku podal návrh na její angažování do této scény, jež se uskutečnilo až o rok později. Až do svého penzionování setrvala tedy jako sólistka opery Národního divadla v Praze (1924 – 1932).
 
Už ve Vinohradském divadle se stala oporou souboru šéfa Otakara Ostrčila. V této době vystupovala převážně v operách a operetách. Později se z ní stala spolehlivá operní mezzosopránová repertoárová zpěvačka s emotivním přednesem. Často alternovala se zpěvačkou Věrou Pivoňkovou ve vážných a komických partech starších a starých žen. Zpívala například Ludmilu (Prodaná nevěsta), Larinu (Eugen Oněgin), Hanu (Debora), Martinku (Hubička), Datla a Paní Páskovou (Příhody Lišky Bystroušky), Matku (Čert a Káča), Kateřinu (Polský žid), Pamelu (Fra Diavolo), Hospodskou (Boris Godunov), Martu (Faust a Markétka), Častavu (Šárka), Bertu (Lazebník sevillský) a nebo Tisbu (Popelka).
 
Jaroslav Lopour