OTEVŘELI JSME VRATA KOSTELA NAŠIM SOUSEDŮM
Reflexe Noci kostelů
Už jsme slyšeli o mnoha snahách Benedikta XVI. povzbudit křesťany k takzvané nové evangelizaci. Podle posledního průzkumu se nacházíme v samém srdci nejateističtější civilizace světa – křesťanské země ztratily svou identitu a staly se misijním územím. Vedle různých aktivit (např. „Nádvoří pohanů“) má v tomto ohledu mimořádné postavení právě Noc kostelů. Evropané při ní dostávají příležitost navštívit místa vybudovaná jejich předky, místa prodchnutá nadějí, kterou tito již zesnulí lidé kdysi uchovávali, ale kterou jejich potomci tolik postrádají.
Při této události mě vždycky na našich nočních hostech překvapí, kolik posvátné úcty věnují celému chrámovému prostoru. Nesetkal jsem se s tím, že by do kostela vtrhli jako do hospody, spíše jsem je naopak musel povzbuzovat, aby se nebáli přistoupit až k oltáři nebo zacinkat zvonkem. Možná se zdálo, že se tu rozhlížejí jako v muzeu nebo v depozitáři zaprášených uměleckých děl, ale někteří nepřišli jen obdivovat sochy evangelistů – jsem přesvědčen, že si je přitáhlo tajemství naděje předchozích generací.
Vzpomínám na paní, která s jakousi bolestí dlouho tiše seděla uprostřed v lavici. Potom se nesměle přiblížila k oltáři, aby zapálila svíčku se svým jménem. Nestačilo jí jenom ji položit na schody, ona ještě stála před stupni oltáře a dívala se kamsi k ikoně Trojice. Zdá se, že si k nám do kostela skutečně přišli lidé pro ztracenou naději. Vypátrat v matrice zápis o pradávném křtu, rozeznít umíráček a dotknout se zapomenutých jmen na plechových destičkách.
V takových chvílích si snad víc uvědomujeme, kolik bohatství můžeme nalézat v tom, co kdysi část věřících zbrkle odhazovala jako pouhé „nálezky lidské“ - v symbolech, tedy v úžasném spojení hmotných předmětů nesoucích něco duchovního, posvátného, neviditelného. Kolik toho vypravují o naději našich předků například zvony? Nebo kolik zvědavých pohledů přitáhly naše dvě zpovědnice? Nečekal jsem, že se tolik hostů rozhodne putovat kostelem po naučných stezkách, že se budou opravdu zastavovat se sešitkem v ruce třeba u kropenky nebo chórových lavic...
U „modlitby pro ty, kdo se ještě nemodlili,“ jsem sice letos nebyl, ale když si vzpomínám na sebe ještě jako ateistu, patrně bych neměl odvahu si na ni počkat. Byl bych však přitom ve skrytu duše rád, že existuje. Prostě vědět, že se v tomhle světě ještě někdo modlí (a možná i za mě!). Před lety jsem dával nevěřícím studentům dotazník, zdali by jim při hodinách religionistiky nevadila malá modlitba. Nevadila.
Když otvíráme vrata kostela sousedům, otvíráme jim pokladnici naděje. Ti, kteří přišli, dali přednost mnoha lákadlům a pohodlí domova, aby dosvědčili, že jim chybí ještě něco nebo přesněji: někdo. Že bez naděje se nedá žít. Nová evangelizace není shánění nových oveček, ale objevování staré naděje, s níž naši předchůdci budovali chrámy, stavěli kapličky a vztyčovali křížky u polních cest.

 
8.června 2012
Jakub Brdíčko