Nyní mi dovolte osobní vzpomínku na setkání s touto hereckou legendou.  Jako sběratel hereckých autogramů jsem zatoužil mít ve sbírce i její podpis. Obstarala se adresa herečky, napsal dopis a jaká byla radost, když za několik týdnů dorazila podepsaná fotografie. Po několika letech, v roce 2006, se objevila zpráva o jejím pobytu v LDN  v nemocnici v Praze –  Motole, kde pobývala po vážných zdravotních problémech. To byl pro mě signál, že by nebylo špatné se tam za paní Kabátovou vypravit a  osobně  se s ní setkat. V médiích byly stále zprávy o tom, co příznivců a fanoušků ji navštěvuje. Využil jsem hned nejbližší cesty do Prahy. S sebou přibalil několik jejich fotografií, které jsem doma objevil. Po vyřízení záležitostí, které mě ten den do Prahy  přivedly, jsem ve Vodičkově ulici nastoupil do tramvaje a  uháněl si to  asi dvacet minut směrem k Motolu. Hledaný objekt jsem nalezl celkem brzy. Vstoupil jsem dovnitř a na schodech narazil na zdravotní sestru. Na otázku koho hledám jsem hbitě odpověděl „Paní Zitu Kabátovou“. Sestra se na mě vážně  podívala a odpověděla „Ale tady žádná  paní Kabátová není“.  Vzpomněl jsem si ihned, že Kabátová je její rodné a umělecké jméno. Její skutečné příjmení bylo Zavřelová, podle manžela veslaře Jiřího Zavřela. A tak jsem sestře zopakoval požadavek s tím, že hledám paní Zitu Zavřelovou, rozenou Kabátovou, českou herečku. Na to již sestra slyšela a  řekla mi „ Pojďte se mnou, ale nevím, jestli Vás příjme“. Čekal jsem chvilku před pokojem, setra vyšla a se smutným výrazem mi řekla „Máte přijít zítra, paní Kabátová se necítí dobře“. Informoval jsem jí, že nejsem z Prahy, že sem jedu z východních Čech. Vše marné, omluvila se, že paní Zita to dělá velice často  a mnoho   návštěv musí  svou cestu opakovat. S nepořízenou jsem se tedy vrátil domů.

Přesně za měsíc mě čekala další cesta do Prahy. Rozhodl jsem se  svůj pokus  o návštěvu opakovat. Tentokrát však s cílem proniknout do jejího pokoje za každou cenu.  Cestou k Vodičkově ulici jsem koupil bílou růži pro paní Zitu. K dámě prvorepublikových časů se přece bez kytice přijít  nesluší! To vidíme i v pamětnických filmech.  V nedalekém obchodě jsem přikoupil velkou čokoládu. To zase  jako „úplatek“ pro případnou zdravotní sestru, kterou bych byl nucen požádat o vpuštění. A opět na tramvaj, dvacet minut do Motola a hurá ke známé budově. Vyšel jsem do mezipatra, kde seděly na chodbě dvě ženy. Mé kroky je upoutaly a otočily se. Jaké překvapení! Jedna z nich byla českotřebovská družinářka paní Vlasta Sandlerová. Pozdravili jsme se a  já šel ke známým dveřím. Nikde ani živáčka, nikde ani  stopy po zdravotní sestře. Čokoláda zůstala ušetřena.  Zaklepal jsem tedy u pokoje a čekal. Známý svižný hlas zavolal dále  a já vstoupil. Konečně jsem  stál tváří v tvář paní Zitě. Po pozdravu jsem předal květinu, která ji, jak jsem správně tušil, potěšila. Poté jsem poprosil o několik autogramů a v zápětí mi bylo vyhověno. Mezi fotografie paní Zity jsem přidal také plakát Bia Sokol Česká Třebová, zvoucí k premiéře zvukového filmu z roku 1936 Světlo jeho očí, tedy prvního filmu paní Zity. Jak jej i se svojí fotografií  uviděla,  otočila se ke mně a řekla mi „Jéžišmarjá, kde jste  to mladej sehnal?“ Já na to, že takových věcí mám doma plno. Paní Zita podepisovala jednu věc za druhou takovou rychlostí, že by ji i mladší záviděli. Připojovala i, tak jako před mnoha desetiletími, letopočty římskými číslicemi. Hlas jako zvon a pokud by kdokoliv v její blízkosti zavřel oči, slyšel by hvězdu pamětnických filmů úplně stejně, jako v dobách její největší slávy.  Po krátkém srdečném rozhovoru mě čas nutil prostory Motola opustit. Cestou domů jsem si říkal, že výlet se vydařil. Podpis byl ve sbírce a  s paní Zitou jsem se osobně setkal. Jen mi bylo líto, že nesvolila k fotografování. Ale člověk její rozhodnutí chápe. Byla stále v dobré duševní kondici a kdokoliv z nás si vybaví jakoukoliv její fotografii, všude na nás hledí v krásných šatech s řadou šperků. A jak si nejspíš uvědomovala,  že nemocniční pokoj a bílá noční košile, to opravdu nebylo vhodné prostředí pro fotografa.                                                 

Martin Šebela