Setkání s paní Zitou
V neděli dne 27. května 2012 se v našich médiích objevila zpráva o
odchodu české prvorepublikové herečky, žijící legendy, paní Zity
Kabátové. Odešla v neuvěřitelném věku 99 let. Zita Kabátová se narodila
27. dubna 1913 v Praze na Malé Straně v rodině architekta Benno Kabáta.
Jejím strýcem byl první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský.
Hrála po boku takových hereckých velikánů jako byli např. Vlasta Burian,
Jaroslav Marvan, Oldřich Nový, Jára Kohout, Jan Pivec, Otomar Korbelář,
Jaroslav Vojta a další. Natočila přes padesát filmů, z nichž možno
jmenovat např. Přednosta stanice, To byl český muzikant, Muži nestárnou,
Její hřích, Zlaté dno, Pantáta Bezoušek, Madla zpívá Evropě ad. Její
první film byl Světlo jeho očí, natočený roku 1936 režisérem Václavem
Kubáskem podle románu Maryny Radoměřské. Tolik ve stručnosti o herecké
kariéře Zity Kabátové.
Nyní mi dovolte osobní vzpomínku na setkání s touto hereckou
legendou. Jako sběratel hereckých autogramů jsem zatoužil mít ve sbírce
i její podpis. Obstarala se adresa herečky, napsal dopis a jaká byla
radost, když za několik týdnů dorazila podepsaná fotografie. Po několika
letech, v roce 2006, se objevila zpráva o jejím pobytu v LDN v
nemocnici v Praze – Motole, kde pobývala po vážných zdravotních
problémech. To byl pro mě signál, že by nebylo špatné se tam za paní
Kabátovou vypravit a osobně se s ní setkat. V médiích byly stále
zprávy o tom, co příznivců a fanoušků ji navštěvuje. Využil jsem hned
nejbližší cesty do Prahy. S sebou přibalil několik jejich fotografií,
které jsem doma objevil. Po vyřízení záležitostí, které mě ten den do
Prahy přivedly, jsem ve Vodičkově ulici nastoupil do tramvaje a uháněl
si to asi dvacet minut směrem k Motolu. Hledaný objekt jsem nalezl
celkem brzy. Vstoupil jsem dovnitř a na schodech narazil na zdravotní
sestru. Na otázku koho hledám jsem hbitě odpověděl „Paní Zitu
Kabátovou“. Sestra se na mě vážně podívala a odpověděla „Ale tady
žádná paní Kabátová není“. Vzpomněl jsem si ihned, že Kabátová je její
rodné a umělecké jméno. Její skutečné příjmení bylo Zavřelová, podle
manžela veslaře Jiřího Zavřela. A tak jsem sestře zopakoval požadavek s
tím, že hledám paní Zitu Zavřelovou, rozenou
Kabátovou, českou herečku.
Na to již sestra slyšela a řekla mi „ Pojďte se mnou, ale nevím, jestli
Vás příjme“. Čekal jsem chvilku před pokojem, setra vyšla a se smutným
výrazem mi řekla „Máte přijít zítra, paní Kabátová se necítí dobře“.
Informoval jsem jí, že nejsem z Prahy, že sem jedu z východních Čech.
Vše marné, omluvila se, že paní Zita to dělá velice často a mnoho
návštěv musí svou cestu opakovat. S nepořízenou jsem se tedy vrátil
domů.
Přesně za měsíc mě čekala další cesta do Prahy. Rozhodl jsem se
svůj pokus o návštěvu opakovat. Tentokrát však s cílem proniknout do
jejího pokoje za každou cenu. Cestou k Vodičkově ulici jsem koupil
bílou růži pro paní Zitu. K dámě prvorepublikových časů se přece bez
kytice přijít nesluší! To vidíme i v pamětnických filmech. V nedalekém
obchodě jsem přikoupil velkou čokoládu. To zase jako „úplatek“ pro
případnou zdravotní sestru, kterou bych byl nucen požádat o vpuštění. A
opět na tramvaj, dvacet minut do Motola a hurá ke známé budově. Vyšel
jsem do mezipatra, kde seděly na chodbě dvě ženy. Mé kroky je upoutaly a
otočily se. Jaké překvapení! Jedna z nich byla českotřebovská družinářka
paní Vlasta Sandlerová. Pozdravili jsme se a já šel ke známým dveřím.
Nikde ani živáčka, nikde ani stopy po zdravotní sestře. Čokoláda
zůstala ušetřena. Zaklepal jsem tedy u pokoje a čekal. Známý svižný
hlas zavolal dále a já vstoupil. Konečně jsem stál tváří v tvář paní
Zitě. Po pozdravu jsem předal květinu, která ji, jak jsem správně tušil,
potěšila. Poté jsem poprosil o několik autogramů a v zápětí mi bylo
vyhověno. Mezi fotografie paní Zity jsem přidal také plakát Bia Sokol
Česká Třebová, zvoucí k premiéře zvukového filmu z roku 1936 Světlo jeho
očí, tedy prvního filmu paní Zity. Jak jej i se svojí fotografií
uviděla, otočila se ke mně a řekla mi „Jéžišmarjá, kde jste to mladej
sehnal?“ Já na to, že takových věcí mám doma plno. Paní Zita
podepisovala jednu věc za druhou takovou rychlostí, že by ji i mladší
záviděli. Připojovala i, tak jako před mnoha desetiletími, letopočty
římskými číslicemi. Hlas jako zvon a pokud by kdokoliv v její blízkosti
zavřel oči, slyšel by hvězdu pamětnických filmů úplně stejně, jako v
dobách její největší slávy. Po krátkém srdečném rozhovoru mě čas nutil
prostory Motola opustit. Cestou domů jsem si říkal, že výlet se vydařil.
Podpis byl ve sbírce a s paní Zitou jsem se osobně setkal. Jen mi bylo
líto, že nesvolila k fotografování. Ale člověk její rozhodnutí chápe.
Byla stále v dobré duševní kondici a kdokoliv z nás si vybaví jakoukoliv
její fotografii, všude na nás hledí v krásných šatech s řadou šperků. A
jak si nejspíš uvědomovala, že nemocniční pokoj a bílá noční košile, to
opravdu nebylo vhodné prostředí pro fotografa.
Martin Šebela
|