Setkání s paní Zitou  

V neděli dne 27. května 2012 se v našich médiích objevila zpráva o odchodu  české prvorepublikové herečky, žijící legendy, paní Zity Kabátové. Odešla v neuvěřitelném věku 99 let. Zita Kabátová se narodila 27. dubna 1913 v Praze na Malé Straně v rodině architekta Benno Kabáta. Jejím strýcem byl první český filmový herec Josef Šváb-Malostranský.  Hrála po boku takových hereckých velikánů jako byli např. Vlasta Burian, Jaroslav Marvan, Oldřich Nový, Jára Kohout, Jan Pivec, Otomar Korbelář, Jaroslav Vojta a další. Natočila přes padesát filmů, z nichž možno jmenovat např. Přednosta stanice, To byl český muzikant, Muži nestárnou,  Její hřích, Zlaté dno, Pantáta Bezoušek, Madla zpívá Evropě ad. Její první film byl Světlo jeho očí, natočený roku 1936 režisérem Václavem Kubáskem podle románu Maryny Radoměřské. Tolik ve stručnosti o herecké kariéře Zity Kabátové.
   Nyní mi dovolte osobní vzpomínku na setkání s touto hereckou legendou.  Jako sběratel hereckých autogramů jsem zatoužil mít ve sbírce i její podpis. Obstarala se adresa herečky, napsal dopis a jaká byla radost, když za několik týdnů dorazila podepsaná fotografie. Po několika letech, v roce 2006, se objevila zpráva o jejím pobytu v LDN  v nemocnici v Praze –  Motole, kde pobývala po vážných zdravotních problémech. To byl pro mě signál, že by nebylo špatné se tam za paní Kabátovou vypravit a  osobně  se s ní setkat. V médiích byly stále zprávy o tom, co příznivců a fanoušků ji navštěvuje. Využil jsem hned nejbližší cesty do Prahy. S sebou přibalil několik jejich fotografií, které jsem doma objevil. Po vyřízení záležitostí, které mě ten den do Prahy  přivedly, jsem ve Vodičkově ulici nastoupil do tramvaje a  uháněl si to  asi dvacet minut směrem k Motolu. Hledaný objekt jsem nalezl celkem brzy. Vstoupil jsem dovnitř a na schodech narazil na zdravotní sestru. Na otázku koho hledám jsem hbitě odpověděl „Paní Zitu Kabátovou“. Sestra se na mě vážně  podívala a odpověděla „Ale tady žádná  paní Kabátová není“.  Vzpomněl jsem si ihned, že Kabátová je její rodné a umělecké jméno. Její skutečné příjmení bylo Zavřelová, podle manžela veslaře Jiřího Zavřela. A tak jsem sestře zopakoval požadavek s tím, že hledám paní Zitu Zavřelovou, rozenou Kabátovou, českou herečku. Na to již sestra slyšela a  řekla mi „ Pojďte se mnou, ale nevím, jestli Vás příjme“. Čekal jsem chvilku před pokojem, setra vyšla a se smutným výrazem mi řekla „Máte přijít zítra, paní Kabátová se necítí dobře“. Informoval jsem jí, že nejsem z Prahy, že sem jedu z východních Čech. Vše marné, omluvila se, že paní Zita to dělá velice často  a mnoho   návštěv musí  svou cestu opakovat. S nepořízenou jsem se tedy vrátil domů.
Přesně za měsíc mě čekala další cesta do Prahy. Rozhodl jsem se  svůj pokus  o návštěvu opakovat. Tentokrát však s cílem proniknout do jejího pokoje za každou cenu.  Cestou k Vodičkově ulici jsem koupil bílou růži pro paní Zitu. K dámě prvorepublikových časů se přece bez kytice přijít  nesluší! To vidíme i v pamětnických filmech.  V nedalekém obchodě jsem přikoupil velkou čokoládu. To zase  jako „úplatek“ pro případnou zdravotní sestru, kterou bych byl nucen požádat o vpuštění. A opět na tramvaj, dvacet minut do Motola a hurá ke známé budově. Vyšel jsem do mezipatra, kde seděly na chodbě dvě ženy. Mé kroky je upoutaly a otočily se. Jaké překvapení! Jedna z nich byla českotřebovská družinářka paní Vlasta Sandlerová. Pozdravili jsme se a  já šel ke známým dveřím. Nikde ani živáčka, nikde ani  stopy po zdravotní sestře. Čokoláda zůstala ušetřena.  Zaklepal jsem tedy u pokoje a čekal. Známý svižný hlas zavolal dále  a já vstoupil. Konečně jsem  stál tváří v tvář paní Zitě. Po pozdravu jsem předal květinu, která ji, jak jsem správně tušil, potěšila. Poté jsem poprosil o několik autogramů a v zápětí mi bylo vyhověno. Mezi fotografie paní Zity jsem přidal také plakát Bia Sokol Česká Třebová, zvoucí k premiéře zvukového filmu z roku 1936 Světlo jeho očí, tedy prvního filmu paní Zity. Jak jej i se svojí fotografií  uviděla,  otočila se ke mně a řekla mi „Jéžišmarjá, kde jste  to mladej sehnal?“ Já na to, že takových věcí mám doma plno. Paní Zita podepisovala jednu věc za druhou takovou rychlostí, že by ji i mladší záviděli. Připojovala i, tak jako před mnoha desetiletími, letopočty římskými číslicemi. Hlas jako zvon a pokud by kdokoliv v její blízkosti zavřel oči, slyšel by hvězdu pamětnických filmů úplně stejně, jako v dobách její největší slávy.  Po krátkém srdečném rozhovoru mě čas nutil prostory Motola opustit. Cestou domů jsem si říkal, že výlet se vydařil. Podpis byl ve sbírce a  s paní Zitou jsem se osobně setkal. Jen mi bylo líto, že nesvolila k fotografování. Ale člověk její rozhodnutí chápe. Byla stále v dobré duševní kondici a kdokoliv z nás si vybaví jakoukoliv její fotografii, všude na nás hledí v krásných šatech s řadou šperků. A jak si nejspíš uvědomovala,  že nemocniční pokoj a bílá noční košile, to opravdu nebylo vhodné prostředí pro fotografa.                                                 
Martin Šebela