Filmové osobnosti a Česká Třebová (III. část)        

HANA VÍTOVÁ

(24. 1. 1914 Praha – 3. 3. 1987 Praha)

Hana Vítová se narodila Praze jako Jana Lašková operní pěvkyni Nině Laškové a opernímu pěvci a učiteli hudby Hanušovi Laškovi (1860 – 1937). Už od dětství tedy dostávala hudební vzdělání. Zpočátku na uměleckou dráhu nepomýšlela a chtěla být učitelkou. Po naléhání rodičů však nakonec odešla na (a nedokončila) dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře (1928 – 1931) a soukromě se pěvecky školila u zpěvačky Kamily Ungrové.

Studium opustila kvůli angažmá v Osvobozeném divadle V + W (1931 – 1932 a 1933 – 1935). Dále vystupovala v olomoucké zpěvohře (1932 – 1933), Divadle Vlasty Buriana (1935 – 1937), Švandově divadle (1939 – 1941), Novém divadle (1941 – 1942), Uranii a Studiu Intimního divadla (1943 – 1945). Po přerušení kariéry z politických důvodů se mohla vrátit do okrajových pražských divadel Alhambry (1953), kabaretu U svatého Tomáše (1953 – 1959) a do konce 60. let na zájezdových estrádách.

Její krásná, jemná a melancholická tvář s modrýma očima, úzkými rty a havraními vlasy se skvěle vyjímala na divadelních prknech (Golem, Caesar, Kat a blázen, Slaměný klobouk, Osel a stín, Karolina, atd.) a o to více před filmovými kamerami (Peníze nebo život, Načeradec, král kibiců, Dům na předměstí, Nezlobte dědečka, Matka Kráčmerka, Sextánka, Trhani, Jedna z milionu, Batalion, Jarčin profesor, Lidé na kře, Cech panen kutnohorských, Adam a Eva, Noční motýl, Valentin Dobrotivý, Šťastnou cestu, Sobota, Znamení kotvy, Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář a jiné), kde patřila ve 30. a 40. letech k nejobsazovanějším filmovým herečkám.

Pod upraveným jménem Hana Witt hrála za okupace ve dvou německých filmech, což jí připravilo po válce nejeden problém. S českým filmem se rozloučila v 50. letech jedinou rolí referentky MNV Koubové v Cikánově komedii Muž v povětří (1955). Naposledy před filmovými kamerami stanula v západoněmeckém snímku Kurta Hoffmanna Dům v Kaprové ulici (1964). Tím její filmová kariéra definitivně ustala.

V 60. až 80. letech se ještě zjevila v televizi (Babiččina krabička, Čtrnáctý v řadě, Kavárnička dříve narozených). Rodinné problémy (sebevražda jediné dcery Bedřišky v roce 1959), dvě rozvedená manželství se zpěvákem Járou Pospíšilem (1905 – 1979) a novinářem Bedřichem Rádlem (1905 – 1981) a těžká autonehoda ji dohnaly na úplné dno a k alkoholismu. V pozdějších letech se živila pod civilním jménem Jana Rádlová jako překladatelka z angličtiny, němčiny a ruštiny. Hana Vítová zemřela v úplném zapomenutí, zahořklá, nemocná a opuštěná v jedné z pražských nemocnic.

Otec Hany Vítové Hanuš Lašek byl bratrem Rudolfa Laška, strojvedoucího a majitele domu č. p. 66 v Hýblově ulici v České Třebové, jenž byl otcem šesti dětí, mj. pekaře Josefa Laška, řezníka Aloise Laška a starosty města Litomyšle MUDr. Františka Laška. Herečka se s českotřebovskou rodinou Lašků (především s řezníkem Karlem Laškem) osobně znala a až do své smrti s nimi udržovala písemný styk.

MILENA ASMANOVÁ

(narozena 11. 10. 1930 Brno)

Milena Asmanová se narodila jako Milena Reindlová v Brně. Dětství prožila ve Třebové, kde žije dodnes část jejího příbuzenstva. Roku 1953 absolvovala herectví na pražské DAMU. Následně prošla krátce scénami Divadla pracujících v Mostě (1953) a v pardubického Východočeského divadla (1953 – 1960). Až do svého odchodu na odpočinek se stala přední členkou činohry Státního divadla v Ostravě (1960 – 1993), kde i nadále vystupovala pohostinsky. Hostovala též na dalších scénách (D 46 v Praze, ostravské Divadlo loutek, Těšínské divadlo, Švandovo divadlo v Praze, Divadlo Skelet Pavla Trávníčka).

Vypracovala se na charakterní herečku výrazných českých a světových divadelních postav v desítkách inscenací (Žebrácká opera, Letní hosté, Krvavá svatba, Romeo a Julie, Naši furianti, Návštěva staré dámy, Cyrano z Bergeracu, Léto, Bílá nemoc, Mnoho povyku pro nic, Strakonický dudák, Tři sestry, Racek, Večer tříkrálový apod.). Své herectví uplatnila, v rozhlase (Její pastorkyňa, Devadesát tři atd.), v dabingu (např. Smrtonosná past 2) a též v inscenacích a seriálech ostravského studia Československé televize (Haldy, Košilka, Postel s nebesy, U nás doma, Nález, Na rozchodnou, Osudové peníze a především hlavní role selky Karolíny v seriálu Kamenný řád z roku 1975).

Kvůli svému mimopražskému angažmá se Milena Asmanová před filmovou kamerou objevovala sporadicky v menších úlohách a ve velkých časových rozestupech. Filmovými režiséry byla obsazena do snímků Olověný chléb (1953), Útěk ze stínu (1958), Prázdniny s Minkou (1962), Neobyčejná třída (1964), Třicet panen a Pythagoras (1973), Zastihla mě noc (1985) a Vincenz Priessnitz (1999). Stala se nositelkou titulu Zasloužilé umělkyně (1985) a Nadace Život umělce herečku ocenila Cenou Senior Prix (1999). Řadu let se Asmanová věnovala pedagogické činnosti na ostravské Státní konzervatoři a ve vlastním Studiu Mileny Asmanové v Praze.

EDUARD HAKEN

(22. 3. 1910 Šklín /Volyň, Ruské impérium/ – 12. 1. 1996 Praha)

Eduard Haken se narodil ve Šklíně (tehdejší území Ruského impéria) volyňským Čechům. Odmaturoval na ukrajinském gymnáziu v Lucku (1928) a vletech 1929 – 1932 navštěvoval medicínu na pražské Univerzitě Karlově. Už během studií zpíval na školních představeních a večírcích, ve sborech v Praze a při hudebních vložkách v biografech. Své pěvecké umění soukromě piloval u D. Levytského (1930 – 1937), role u Bedřicha Plaškeho, později čtyři měsíce v Itálii u A. Granforteho (1957), poté v Praze. Václavem Talichem byl přijat jako sustentant opery Národního divadla v Praze (1936 – 1938). Po angažmá v olomoucké opeře (1938 – 1941) se po zbytek své aktivní pěvecké dráhy stal předním členem operního souboru Národního divadla v Praze (1. srpen 1941 – 31. červenec 1991), kde už předtím hostoval 23. února 1941.

Po celou svoji kariéru pořádal četné koncerty a zájezdy po různých koutech Československa (včetně České Třebové) a v zahraničí (Polsko, Východní Německo, Maďarsko, Sovětský svaz či Jugoslávie). Eduard Haken byl operním zpěvákem s výrazným černým kovovým basem. Dokázal se přes hluboký hlas dostat až do naříkavého groteskního tónu, který mu zpočátku zaručoval komické úlohy. Devízou byla jeho vysoká štíhlá postava, úzký usměvavý obličej, asketický zjev, strnulý a nepohnutý jevištní projev.

Jeho psychologické herectví a zejména mohutný, barevný a znělý hlas mu záhy zajistily titulní úlohy, popularitu u posluchačů i diváků a na dlouhá léta postavení prvního basisty opery Národního divadla (Prodaná nevěsta, Rusalka, Faust a Markétka, Dvě vdovy, Jakobín, Braniboři v Čechách, Dalibor, Evžen Oněgin, Její pastorkyňa, Tajemství, Hubička, Bludný Holanďan a další). Jako zpěvák spolupracoval s televizí (především na zfilmovaných operách, mj. Rusalka, Antigona, Prodaná nevěsta či Psohlavci), rozhlasem (V Třeboni na hrázi… a nebo Don Giovanni) a jeho hlas zněl na gramodeskách (Car a tesař, To bylo poslední představení).

Český film využil herectví Eduarda Hakena pouze dvakrát. Nejprve se představil jako opat, kterého šlechtic Petr Vok z Rožmberka (Martin Růžek) uspí speciálním práškem na spaní, v komedii Karla Steklého Pan Vok odchází (1979) a podruhé jako operní pěvec v hudebním filmu Vladimíra Síse Blues pro EFB (1980). Jeho zpěv zazněl ještě ve filmovém podobenství Don Gio (1992). Kromě toho ztělesnil v populárním Filipově seriálu F. L. Věk (1970) pěvce v Mozartově (Eduard Cupák) opeře Don Giovanni. Jeho věrnou a obětavou manželkou byla divadelní a filmová herečka a kolegyně z Národního divadla Marie Glázrová (12. 7. 1911 Horní Suchá – 19. 2. 2000 Praha), s níž měl dceru, dramaturgyni a novinářku Marii Hakenovou – Ulrichovou (* 20. 9. 1948 Praha). Za normalizace byl za své morální zásady a politické názory omezován v tvůrčí činnosti. Až do smrti se účastnil hudebního a veřejného života.

V České Třebové byl i s ostatními operními pěvci častým hostem při různých koncertních vystoupení (nezřídka doprovázen manželkou nebo dcerou). Byl držitelem Státní ceny (1953), titulů Zasloužilého (1958) a Národního (1964) umělce, titulu Zasloužilého člena Národního divadla v Praze (1975), Ceny Senior Prix (1993) od Nadace Život umělce, Ceny Thálie (1996) od Herecké asociace jako Zvláštní ceny Kolegia za rok 1995 in memoriam a 12. května 1995 osobně převzal Čestné občanství města Česká Třebová. I se svojí ženou je pochován na Vyšehradském hřbitově.

JAROSLAV ZROTAL

(7. 4. 1909 Valašské Meziříčí – 13. 6. 1969 Praha)

Jaroslav Zrotal se narodil do velmi chudé rodiny. Částečně vyrůstal u příbuzných, od roku 1920 studoval na reálce v České Třebové a v Lipníku nad Bečvou. Studia přerušil ve třetím ročníku, rok se učil na knihkupce v Novém Městě na Moravě, opět nastoupil na reálku, ale po čtvrtém ročníku kvůli finanční krizi studia opět přerušil. Poté působil jako zednický učeň, příležitostný dělník a nějaký čas byl i nezaměstnaným. Občas statoval v brněnském Národním divadle, což ho roku 1928 přivedlo až na dramatické oddělení pražské Státní konzervatoře. Po absolvování a vojenské prezenční službě ve slovenských Michalovcích spoluzakládal pražské Divadlo mladých v Umělecké besedě (1933 – 1935).

Jako profesionální herec vystupoval Zrotal v olomouckém Českém divadle (1935 – 1938), ostravském Národním divadle moravskoslezském (1938 – 1943), Intimním divadle v Praze (1943 – 1944) a v kočovné divadelní společnosti (1944 – 1945). Po okupaci byl zakládajícím členem Realistického divadla (1945 – 1948) a Divadla státního filmu (1948 – 1951), v němž souběžně pracoval jako zástupce ředitele. A až do svého odchodu na odpočinek pracoval od roku 1951 jako scenárista a dramaturg Československého státního filmu.

V českém filmu se od roku 1943 využil opravdu rozmanitě, nejen jako herec (Mlhy na Blatech, Děvčica z Beskyd, Nadlidé, Siréna, Alena, Čapkovy povídky, Krakatit, Němá barikáda, Pan Novák, Zocelení, Únos, Anna Proletářka, Tanková brigáda, Máte doma lva?, Postava k podpírání a další), ale také jako autor námětů (Tažní ptáci) a scenárista (Slepice a kostelník a Frona). Podle jeho divadelních her vzniklo několik filmů (Železný dědek, Slepice a kostelník a Frona).

Účinkoval v rozhlase (Byl jednou jeden listonoš) a v televizi. Překládal, psal básně a politicky angažované divadelní hry (Slepice a Pánbůh, Zavinil to Ferkl?, Frona, Hospodin a auto, Co kamera neviděla, Železný dědek). Za scénář k filmu Frona se stal s režisérem Jiřím Krejčíkem nositelem Státní ceny Klementa Gottwalda I. stupně (1955). Slavnostní premiéra Zrotalova posledního snímku Přehlídce velím já! (1969) se uskutečnila pouhých sedm dní po jeho smrti.