Na návštěvě u  paní Vlasty                                                       V prosinci roku 2011 oslavila v plné fyzické a duševní svěžesti neuvěřitelných 90 let bývalá českotřebovská hostinská, paní Vlasta Němcová. Jelikož je paní Vlasta výbornou pamětnicí dob dávno minulých a také zdatnou vypravěčkou událostí z těchto časů, připomeňme si v krátkosti běh jejího života, spojený s několika místními hostinci. Své životní osudy paní Vlasta také spojila s restauracemi v Ústí nad Orlicí.  Vlasta se narodila dne 17. prosince 1921 v Rožďalovicích  v tehdejším okrese Nymburk, v rodině zedníka Josefa Baráka a jeho manželky Anny jako nejstarší z pěti dětí. Vlasta měla ještě čtyři sestry – Marii, Annu, Helenu a Martu. Poté, co Vlasta, tehdy ještě Baráková, vychodila obecnou a měšťanskou školu, dostala se na přímluvu příbuzných jako šestnáctiletá v roce 1937 do českotřebovské Nádražní restaurace. Ve vile jejich příbuzných nedaleko parku Javorka,, Orlichových, žil vrchní číšník z Nádražní restaurace Emil Kasper. Tomu se domácí zmínili, on prosbu přednesl svému zaměstnavateli a mladá Vlasta mohla nastoupit. Nájemcem restaurace byl tehdy Arnošt Egert, vážený českotřebovský občan, vynikající mistr svého oboru a také příznivec výtvarného umění. Kdo se ve Třebové vyučil u Egertů, měl všude dveře otevřeny dokořán. Vlasta na svém prvním místě  působila postupně jako kávová kuchařka, výčepní , pokladní a hospodyňka v kuchyni. Na své tehdejší působení paní Vlasta  dodnes ráda vzpomíná: „ Jako hospodyňka jsem vydávala zboží číšníkům a do výčepu. Měla jsem klíče ode všeho. Ani pan šéf je při sobě neměl. Tak mi věřil. Egert byl velice hodný pán. Jeho paní byla přísná, ale spravedlivá. Koho si neoblíbila, ten se jí vyhýbal. Jejich dceru Evženku jsem také dobře znala. Když jsem pracovala v kávové kuchyni, nejraději měla snídaně ode mě. Byla moc hezká. Tenkrát byla ještě svobodná a bydlela u rodičů. Později Egertovi chtěli, abych šla s nimi do Plzně do hotelu Continental. Tehdy Třebovou opustili. Já nešla,  místo mě je doprovázela o hodně starší kolegyně. Později jsem byla ráda, že jsem zůstala ve Třebové, protože oba Egertovi i s manželem Evženky, majitelem hotelu Ledeckým, zahynuli při náletu Američanů na Plzeň. Stejně tak přišla o život i ta moje kolegyně, která mě v Plzni nahradila. V Nádražní restauraci později také pracovala moje sestra Helena. Jako zaměstnanci Nádražní restaurace jsme  prodávali občerstvení také u vlaků. Rychlíky zde stávaly tehdy dosti dlouho. Nosila se k nim bílá káva, s koblihami, položenými vždy po jednom na každém šálku. Koblihy se připravovaly přímo v restauraci. Káva s koblihou se podávaly z perónu přímo do okénka. Číšník po prodání nastoupil s prázdným košem do vlaku, kde po zkonzumování vybral zpět použité nádobí a při jízdě inkasoval.  Jezdilo se do Pardubic, Brna a Olomouce.Tam číšníci vystoupili a dalším vlakem se vrátili zpět. Z perónu do vlaku se prodávalo také pivo, limonády a horké párky. Pamatuji se také když se v roce 1945 vracel vlakem Jan Masaryk do Čech. Vlak tehdy stál ve Třebové a byli jsme vybráni tři zaměstnanci , kteří mu nesli do vlaku občerstvení. Já nesla kávu. Jeden z kolegů zase   jídlo, byla  uvařena nějaká specialita na jeho počest .Druhý kolega nesl pivo. Jeden z číšníků jel s nimi a Jan Masaryk, jakmile pohoštění převzal a pohlédl na to jídlo, pronesl „Škoda, že jste mi neudělali českou vepřovou. “     Ve zdejší  Nádražní restauraci paní Vlasta poznala i další tři hostinské, nástupce Arnošta Egerta. Nechme opět zavzpomínat paní Vlastu: „Tím prvním z nich byl Antonín Legner. Bývalý  legionář, který  měl dva syny. Byl velice přísným a nám  zaměstnancům moc nepřál. Za války musel odejít ze Třebové. Ve vedení restaurace jej vystřídal němec Otto Löppen, spolu s manželkou Elisabeth. Ten, ač byl Němcem,  se  k nám,  zaměstnancům, choval velice hezky. O Vánocích nás  obdarovával dárky. Ženy dostávaly např. pláště, muži zase kabáty s vyšitými monogramy. Měli deru Dolly, ze které chtěla mít maminka tanečnici a tak jí sama  učila tančit. Po válce byli Löppenovi zařazeni do odsunu a zpět do Třebové se vrátil jejich předchůdce Legner. Hned se chtěl usadit ve svém bývalém bytě, tehdy zapečetěném po odchodu Löppenových. Nebyl zde však veřejností přijat, do bytu se nedostal a tak odjel do Prahy. Vedením restaurace byl tehdy pověřen Jaroslav Vídeňský, který sem přišel z Chocně.  Ten zde působil spolu s manželkou Marií a dvěma syny,  Jarkem a Zdeňkem. Restaurace byla tehdy vedena pod firmou ‚Číše’“. V roce 1945 se Vlasta Baráková provdala za svého kolegu, u Egertů vyučeného číšníka Jana Hrušku. Z manželství se později narodili tři synové – Jan, Vlastimil a Milan. V Nádražní restauraci paní Vlasta působila do roku 1948. Za tuto dobu současně s výše uvedenými činnostmi vypomáhala také s prací v kuchyni, díky čemuž se zde mnoho naučila. V roce 1948 paní Vlasta Hrušková s rodinou přesídlila do Ústí nad Orlicí, kde do  roku 1952 působila jako kuchařka  na chatě Hvězda na Andrlově Chlumu. V letech 1952 – 1953 pracovala ve stejné funkci v ústeckém hotelu Friml. Odsud  přešla  na dva roky  jako dělnice  do  skladu do  n. p.  Utex 04, rovněž  v Ústí nad Orlicí. Poté se opět jako kuchařka vrátila na chatu Hvězda, kde od roku 1957, po smrti manžela, působila jako vedoucí. Rok 1961 představoval pro paní Vlastu Hruškovou se třemi malými dětmi  návrat do České Třebové. Tehdy totiž jako vedoucí převzala  starou dřevěnou zahradní restauraci v Javorce. Zde také ve dvou místnostech v zadní části budovy nalezli Hruškovi  svůj byt. S prací v restauraci zde vypomáhala i Vlastina sestra Anna a teta Růžena Orlichová, žijící v protější vile čp. 923. Jako číšník se v Javorce objevil  Jan Němec. Ten se stal v roce 1973 druhým manželem paní Vlasty. V Javorce  paní Vlasta, stále ještě Hrušková, pracovala do  roku 1967, kdy se stala vedoucí restaurace Jednoty U Freidlů na Lhotce. Odtud odešla na zasloužený odpočinek. Již jako důchodkyně paní Vlasta nezahálela a roku 1979 nastoupila jako kuchařka a později vedoucí  do bufetu Jednoty v Tvardkově ulici v Ústí nad Orlicí. Závěrem připomeňme ještě velikou zálibu paní Vlasty Němcové, kterou je houbaření. V sezóně téměř denně, pokud zdraví  dovolilo, jsme ji s hůlkou a košíkem mohli  vídat cestou na vlak či cestou opačnou, již s  košíkem plným úlovků. Jejím houbařským rájem se staly lesy v okolí Rozhrání a Květné. I dnes, krátce po svých devadesátinách,  paní Vlasta netrpělivě vyčkává, až se v médiích objeví zprávy o tom, „že rostou“, aby mohla opět do svého milovaného lesa, avšak již za doprovodu syna. Popřejme paní Vlastě Němcové za všechny čtenáře Českotřebovského zpravodaje mnoho zdraví do dalších let a také spoustu tolik potřebného životního elánu a optimismu.                                                                                                                  Martin Šebela   Fotografie: 1 - Paní Vlasta v době příchodu do České Třebové 2 - Zaměstnanci Nádražní restaurace v České Třebové v letech druhé světové války. Dole uprostřed  sedící nájemce Otto Löppen  s chotí a  dcerou Dolly. Paní Vlasta stojící sedmá z levé strany 3 - Paní Vlasta v roce 2012. Foto M.Šebela