Proč jsem napsal „Komunismus bude“                                  Byl teplý červnový den odpoledne a v jídelně byla odborová členská schůze. Jedním z bodů schůze, vlastně tím hlavním, bylo schválení snížení plánu minulého roku, o takovou částku,  aby z nesplněného plánu se stal plán slněný a vedení podniku mohlo obdržet prémie. Došlo na tento bod a k hlasování. Na první pohled bylo jasné, že více rukou se zvedlo proti schválení snížení plánu. Přesto po chvíli předsedající oznámil, že snížení plánu bylo schváleno. A to mne pěkně namíchlo. Tak hodně, že jsem se přihlásil do diskuze, šel k pultíku a řekl jednu větu: „Čtyřicet let vlády komunistů je totální fiasko.“  Nebýt mého šéfa který mě „nedal“, tak jsem z podniku vyletěl. To se odehrálo v létě roku 1989. Za pět měsíců vláda komunistů skončila. Samozřejmě, že v následujícím roce po „sametové“ revoluci jsem volil ODS. Jenomže po dvou letech jsem si začal uvědomovat, že nová vláda není dobrým hospodářem, ale že hospodaří tak špatně, že budoucnost většiny lidu tohoto státu bude velice chmurná. To mne znepokojilo tak, že jsem si řekl, že musím něco proti tomu udělat. Takhle kdyby jednou vyhráli zase komunisti, to by byla rána přes nenechavé ručičky nových politiků, to by jim splaskl „hřebínek“, to by je mohlo umravnit. Mluvil jsem nedlouho před tím se známým komunistou a ptal se ho jak mu vadí, že komunisté s vládou skončili. On mi odpověděl: „To mi vůbec nevadí, ale vadí mi, že ti kovaní komunisti, kariéristi, kteří dělali největší dusna, zahodili stranické legitimace a dnes jsou váženými podnikateli s milionovými majetky a mnozí z nich v pravicových  a někteří i levicovějších stranách.“ A tak jsem od té doby volil „vyčištěné“ komunisty. Samozřejmě, že jeden hlas nemohl nic rozhodnout. A situace se pomalu, ale jistě ve společnosti zhoršovala a zhoršovala. Každou chvíli jsem se dovídal jak snadno a beztrestně se rozdávají peníze z veřejných peněz, jak se rozkrádá státní majetek, jak podvodníci okrádají nejen stát ale i poctivé lidi.  Každou chvíli se dozvídám jak snadno a beztrestně je možné okrádat nejen střední vrstvu ale hlavně ty nejchudší, nezaměstnané a důchodce. Lichva je nepostižitelná. Na druhou stranu se dělá vše pro to, aby z méně majetných se zaplatil schodek v rozpočtu. Problém se řeší špatným způsobem. Škrtání ve výdajích může řešit malé dluhy, ne však ty velké. A tyto problémy nejsou jenom v Česku, ale šíří se po celém vyspělém světě. Něco se musí stát. Systém se dostal do situace, kdy nefunguje správně. A najednou mi svitla jiskřička naděje. Přečetl jsem si zprávu NASA o tříletém pokusu, kdy astronauti simulovali let na Mars. Po několika neúspěšných pokusech byl tentokrát konečně úspěšný. A tehdy jsem si uvědomil, že ti lidé budou tři roky žít ve společenství s vlastnostmi komunismu. Přímo vědecky se pracuje na vytvoření komunistické společnosti. Sice malé komunity a zatím jenom na tři roky. Lidstvo však chce dobývat vesmír a i lety budou delší a delší. A tak jsem začal psát brožurku „Komunismus bude – i bez komunistů“ kde jsem vložil i několik postřehů ze života. V úvodu sděluji svůj názor na příčiny konce vlády komunistů, dále na agresivitu, školství, ekonomiku i rodinu a jak by se mohly problémy řešit. Komunismus bude (Pravice neustále vyhrožuje komunismem, ale to co jsme zažili my starší mělo hodně daleko do komunismu, byl to stalinismus, který dozníval až do konce roku 1989.  A důsledkem stalinismu byl pád komunistů.), a protože žijeme na této planetě, tak se musí na spravedlivější společnosti pracovat nejenom v NASA. Adolf Macek