Filmové osobnosti a Česká Třebov

Eduard Pražský se narodil v České Třebové nebo v tehdy ještě samostatné části Parník. Po herecké praxi u několika kočovných společností se stal zakládajícím a kmenovým hercem nově otevřeného pražského Divadla na Vinohradech (1908 – 1918), kde setrval až do své předčasné smrti. Současně krátce vystupoval v libeňském Divadle Marie /Mařenky/ Zieglerové (1908 – 1909). Těsně po začátku první světové války si zahrál muže na loďce ve filmu (jednalo se o film jedné z prvních filmových výroben ASUM Maxe Urbana a Anduly Sedláčkové) podle námětu spisovatele, dramatika a legionáře Františka Langera Noční děs (1914) v režii J. A. Palouše.

Snímek Noční děs byl natočen svépomocí vinohradských herců. Kromě Pražského to byl například Alois Charvát, Růžena Šlemrová, Václav Vydra st., Bohuš Zakopal, Richard Menšík, František Havel, Karel Faltys, Jan Zelenka, Vladimír Marek a další. Z historického hlediska je film Noční děs zajímavý faktem, že se jedná o první český film, o jehož natáčení byla významnější zmínka v novinách. Stalo se tak kvůli „aféře“, jež nakonec posloužila jako dobrá reklama pro uvedení filmu v kinech: Při filmování scény na mostě císaře Františka Josefa, v níž Alois Charvát mává v běhu novinami a křičí, že není mrtev, byl herec zatčen policejním radou Chlumem, předveden na komisařství a pokutován 50,– K. Pražského náhlá smrt znamenala ztrátu pro českou kulturní, divadelní a filmovou scénu.

Fritz Freisler se narodil v České Třebové. Studoval na pražské Obchodní akademii, na přelomu století odešel do Vídně. Ve Vídni se soukromě učil herectví u herce Alberta Heina. Ve dvaadvaceti letech zahájil hereckou kariéru v mnichovském Volkstheater (1903 – 1907), dále pokračoval na scénách v Görlitzu – Zhořelci (1907 – 1908), v Bielefeldu (1908 – 1909), kde si také poprvé vyzkoušel divadelní režii, a v Mannheimu (1909 – 1910). Hereckou dráhu zakončil v Neue Volkstheater v Berlíně (1910 – 1915).

K filmu ho poprvé přivedl německý filmový průkopník Oskar Messter. Během 10. a 20. let pracoval jako filmový režisér, scenárista a herec v Rakousku a v Německu (natočil například snímky Wien im Krieg, Das andere Ich, Der Mandarin, Der Umweg zur Ehe, Die Schuldigen, Irrlichter der Tiefe a další). Fritz Freisler se stal jedním z představitelů rakouského filmového expresionismu. Po příchodu zvukového filmu na rozhraní 20. a 30. let ukončil svojí režisérskou filmografii. K filmu se poté vracel již jen ojediněle.

Karel Plicka se narodil ve Vídni do rodiny zámečníka a obchodníka Františka Plicky (1844 – 1929) a jeho ženy Marie Horčičkové – Plickové (1862 – 1908). Už od dětství projevoval umělecké nadání, zpíval ve sboru, hrál na housle, dobře maloval a od roku 1904 rád fotografoval (k této činnosti ho přivedl českotřebovský lékárník Adolf Jan Zapský ze Zap). V roce 1900 se celá rodina přestěhovala do České Třebové, rodiště Karlovy matky. Zde vychodil měšťanskou školu a do konce svého života se sem rád vracel (zejména za svými příbuznými – známou třebovskou postavičkou byl jeho bratr Emil Plicka). V letech 1909 – 1913 nejdříve vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, dále rozvíjel umělecké zájmy na pražské a později berlínské konzervatoři (hra na housle a klavír), byl členem kvarteta Komorního sdružení ve Švédsku a studoval hudební vědy, národopis a historii umění na bratislavské Komenského univerzitě (1927 – 1931).

Těsně před první světovou válkou nastoupil na první učitelské místo v Úpici (zde se také poprvé setkal se svoji budoucí manželkou). Za války působil jako zpěvák Dvorní opery ve Vídni a u vojenské hudby. Po převratu v roce 1918 byl zprvu učitelem a zakladatelem uměleckého souboru v Novém Městě nad Metují (1918 – 1923). S pomocí Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka se stal pracovníkem Matice slovenské v Martině (1923 – 1938), pro kterou sbíral po celém Slovensku lidové písně, pohádky, přísloví, moudra, zvyky a obyčeje. Díky svému fotografickému umění zanechal pro archiv Matice slovenské stovky fotografií, kde zachytil krásu, lyriku a poetiku Slovenska. Z jeho sbírání vznikly knihy Český rok (1944), Český zpěvník (1946), U maminky (1956), Veselá kopa (1956), Slovenský zpěvník (1961), vzpomínky Zlatá brána (1964), Z kytice slovenských pohádek (1965), Spiš (1971), Ptáci (1990) aj.

Poté pracoval jako zdatný pedagog filmového oboru bratislavské Školy umeleckých remesiel (1937 – 1939), fotograficky zachycoval Prahu ve Státním fotoměřickém ústavu (1939 – 1945), krátce se stal předsedou Slovenskej filmovej spoločnosti (1945 – 1946) a z jeho popudu byla založena pražská FAMU (1946). Zde působil v letech 1946 – 1950 jako děkan a mimořádný profesor kompozice filmového obrazu. Kvůli slábnoucímu zraku byl nucen školu opustit a odejít na zasloužený odpočinek. Od roku 1926 se začal Karel Plicka zajímat též o filmovou dokumentaristiku. Z jeho rukou coby kameramana, střihače, autora námětu, scenáristy a režiséra vznikly dokumentární snímky Za slovenským ľudom (1928), Po horách, po dolách (1929), Jaro na Podkarpatské Rusi (1929), Zem spieva (1933), Jaro v Praze (1934), Za Slovákmi od New Yorku po Mississippi (1936), Věčná píseň (1941), Praha barokní (1943), Chebsko (1943), Pán prezident na Slovensku (1945) atd.

Mezinárodního věhlasu dosáhl právě snímkem Zem spieva (1933), který byl s českými filmy Extase (1932), Bouře nad Tatrami (1932) a Řeka (1933) oceněn Čestným uznáním za režii a hlavně Cenou města Benátek (1934) na italském II. Mezinárodním filmovém festivalu v italských Benátkách. Jako kameraman se podílel na poválečných dokumentech Otakara Vávry Vlast vítá (1945) nebo Cesta k barikádám (1946) a jako umělecký poradce na snímcích Martina Friče Jánošík (1935) a Varúj…! (1946). Byl to on, kdo Fričovi doporučil pro úlohu Jánošíka budoucího herce Paľo Bielika. Své fotografie, v nichž Plicka dokázal skloubit estetické možnosti, monumentalitu, skvělé osvětlení a kultivovanost, uveřejnil např. ve foto publikacích Slovensko (1937), Praha ve fotografii (1940), Praha královská (1940), Slovensko ve fotografii (1949), Vltava (1957), Žijeme v Praze (1964), Československo (1974), Procházky Prahou (1976) a zejména několikrát vydaný Pražský hrad (1940). Jeho knihy se dočkaly řady překladů a vydání.

Mimo ocenění za své snímky (kromě filmu Zem spieva byl film Po horách, po dolách roku 1932 oceněn Zlatou medaili na Výstavě umění ve Florencii) a čestnými členstvími v různých československých a mezinárodních kulturních institucí (např. Umělecká beseda slovenská, Národopisná společnost československá, Unie slovanských novinářů, Společnost pro hudební výchovu) získal oficiální ceny: Řád práce (1954), Zasloužilý (1959) a Národní (1968) umělec, Národní cena Slovenské socialistické republiky (1975), Řád republiky (1979) či Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. třídy in memoriam (1991).

Významný a všestranný český a slovenský dokumentární filmař, sběratel, etnograf, fotograf, kameraman, režisér, tvůrce, hudební vědec, spisovatel, pedagog a profesor Karel Plicka zemřel v Praze ve vysokém nedožitém věku devadesáti tří let. Pohřben je na Národním hřbitově ve městě Martin na Slovensku. Na jeho počest vznikly filmové i televizní dokumenty (například v letech 1970 a 1994), byly napsány knižní monografie, otevřeno muzeum ve slovenské Blatnici a vydána poštovní známka (2008).

Náš výčet filmových osobností spjatých s Českou Třebovou by nebyl úplný, kdybychom se nezmínili o dvou osobnostech, které svou činností spadají do jiných oborů. Významný rodák, spisovatel, novinář, kritik, překladatel, politik, poslanec a senátor František Václav Krejčí (4. 10. 1867 Česká Třebová – 30. 9. 1941 Praha) byl autorem původního námětu pro filmové drama Svítání (1933) scenáristy Otakara Vávry a režiséra Václava Kubáska. Jedná se o první český zvukový film, který se významně zaobírá sociální tématikou.

Hudební skladatel a dirigent Jindřich Praveček mladší (28. 6. 1909 Výprachtice – 11. 2. 2000 Pardubice), jenž s rodinou několik let žil a studoval v České Třebové, nahrál pro hudební komedii Jána Kadára a Elmara Klose Hudba z Marsu (1955) jako dirigent Ústřední hudby Československé lidové armády filmovou hudbu (ještě společně s Filmovým symfonickým orchestrem a s Orchestrem Karla Vlacha). On sám se postavil před filmovou kameru v úložce bělovlasého dirigenta v povídkovém snímku Konkurs (1963) režiséra Miloše Formana. Praveček získal tituly Zasloužilého (1964) a jako jeden z posledních i Národního (1989) umělce, Řád práce (1984) a Cenu Senior Prix (1999) od Nadace Život umělce.

Na závěr ještě dodejme jako zajímavost, jak se město Česká Třebová odráží v českých filmech a v dalších médiích. Ovšem tvůrci českých hraných filmů nikdy nevyužili potenciálu města pro filmové exteriérové záběry. O převratných a později též tragických událostech na českotřebovském gymnáziu z roku 1989 natočil režisér Jiří Krejčík svůj společensky nejvýznamnější a cenami ověnčený dokumentární film Maturita v listopadu (2000). Ve městě několikrát natáčela Československá a později Česká televize (např. pořad Svátek na kolejích z roku 1972, dokument Šumné Třebové z roku 2006, reportáže do pořadů Toulavá kamera, Ta naše povaha česká, Hledám práci, Vzduchoplavec Kráčmera či Svět na kolejích) a komerční televize (Víkend, Nikdo není dokonalý).

A konečně, Česká Třebová je často slovně zmiňována (nejčastěji jako významná železniční stanice) v několika českých filmech (Kouzelný dům, 1939; Únos, 1952; Nevěra, 1956; Horoucí srdce, 1962; Smrt černého krále, 1971; Alois Nebel, 2011 a další), v televizních seriálech (Hříšní lidé města pražského, 1968; 30 případů majora Zemana, 1974; Dynastie Nováků, 1982; Hospoda, 1996) i v zábavních a dokumentárních pořadech (Hry bez hranic, 1994; Hledání ztraceného času, 1995; Zeměkoule, 2000; Historie železnic, 2002; Pípšoubazar, 2005).