Ústecké kalendárium – březen 2012                                       

---

  4. března 1942 zemřel v Osvětimi ústecký organizátor sportovního a kulturního života, člen protifašistického odboje, obchodník František MEJDR.

            Narodil se 14. května 1885 v Ohnišťanech na Semilsku. Do Ústí nad Orlicí přišel jako mladý absolvent textilní školy v Jilemnici a obchodní školy v Praze. Město si hned zamiloval a netrvalo dlouho, aby začal veřejně pracovat v různých organizacích. Stal se funkcionářem ústeckého Sokola, Klubu českých turistů, Okrašlovacího spolku a Divadelního spolku Vicena.

            Byl jedním z organizátorů vybudování Památníku odboje I. světové války, známého bubeníka od slavného českého sochaře Josefa Mařatky. František Mejdr byl vždy tam, kde se něco dělo a přinášelo prospěch městu. A tak se hned od počátku zapojil do činnosti Družstva pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí. Nejprve jako člen, později jako pokladník a od roku 1934 až do své předčasné smrti jako předseda. Byl neúnavným organizátorem staročeských poutí a všech dalších akcí, spojených se získáváním finančních prostředků pro postavení divadla.

            Ihned po nacistické okupaci se zapojil do ilegální činnosti. Stal se členem národního výboru ilegální organizace "ÚVOD". Jeho dalšími spolupracovníky byli Norbert Vašíček, Ladislav Cihlář, František Zábrodský a Václav Boštík. Pro své zkušenosti, rozhled a nesmlouvavé češství byl František Mejdr ustaven vedením odbojové skupiny v Ústí nad Orlicí.  Při čistce na podzim 1941 byl gestapem zatčen, vězněn v Pardubicích a Terezíně a později převezen do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 4. března 1942 zemřel.

Za zásluhy o osvobození Československé republiky z nepřátelského obsazení mu byl presidentem republiky udělen "Československý válečný kříž 1939 - in memoriam".

            František Mejdr patřil celý svůj život mezi nejobětavější občany našeho města a pro naši vlast neváhal položit i svůj život. Zařadil se mezi příklady jedinců, obětavců, bez kterých se neobejde žádné město, ale ani žádná společnost.

František Mejdr provozoval na ústeckém náměstí zavedený obchod s textilem.

Foto: in Památník ústeckého divadelnictví, s.37.

  9. března 1942 zemřel v Ústí nad Orlicí pedagog, malíř, ústecký hudebník a divadelní ochotník Jan Křtitel KUNSTOVNÝ.

Jan Kř. se narodil 22. června 1854 v Třeboni. Po vystudování reálky a po absolvování jednoročního učitelského kursu v Soběslavi učil na Táborsku. V roce 1877 složil zkoušku způsobilosti pro měšťanské školy. Jeho prvním místem bylo Hlinsko v Čechách. Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1878. V našem městě působil nejprve jako učitel, později jako ředitel bývalé chlapecké školy.  Mimo pedagogickou činnost se Jan Kř. Kunstovný věnoval zejména ochotnickému divadlu a potom svému velkému koníčku - kreslířství. Od roku 1890 až do roku 1895 byl jedním z nejaktivnějších členů tehdy "Volného sdružení ochotníků", jehož mateřská scéna byla ve staré „Dolnici“ (poz. bývalý hotel Friml, dnes prostor tržnice na podměstí).  Uplatnil se nejen jako dovedný malíř dekorací, ale také jako maskér při líčení herců.  Když se v roce 1896 "Volné sdružení ochotníků" přeměnilo na spolek "Vicena", stal se jeho prvním režisérem. 

Jan Kř. Kunstovný se projevil také jako dramatický autor. V roce 1895 napsal a o rok později uvedl na jeviště výpravnou báchorku pro školní mládež "Čarovné housle". K napsání tohoto dílka jej inspirovaly výkony mladého třináctiletého Jaroslava Kociana, který také vystoupil v hlavní roli při provedení v červenci 1896.  Složil také báchorku se zpěvy a tanci „Krakonošova sázka“. Ta byla hrána v Ústí nad Orlicí v roce 1916 a setkala se s velkým ohlasem především u mládeže.

Byl také jedním z těch, kteří žili pro myšlenku vystavět vlastní divadelní budovu. Ve svých dvaaosmdesáti letech se dočkal uskutečnění tohoto snu. V září 1936 se účastnil slavnostního otevření ústeckého divadla. Patřil tehdy mezi nejstarší, ale především mezi nejváženější hosty.

Zvláštní kapitolou života Jana Kř. Kunstovného byla jeho láska v kreslení a malování. Za svůj dlouhý a plodný život vytvořil dlouhou řadu obrázků a kreseb, které zachycující vzhled našeho města na konci 19. století. Jeho zásluhou se tak zachoval budoucím generacím vzácný doklad o tom, jak město vypadalo, ale zejména, jak se postupně měnilo.

Na Jana Kř. Kunstovného – malíře vzpomíná jeho žák Emil Voleský: „ Vynikající postavou mezi učiteli se pro mne stal ředitel školy Kunstovný, který nás učil kreslení. Byl malíř, umělec. Maloval v Ústí a okolí staré domky, chalupy, krajinky. Protože měl chromou pravou ruku, potřeboval žáky, kteří mu nosili malířské nářadí a které současně učil výtvarné výchově.

Mezi jeho pomocníky jsem náležel i já. Učil nás nejen malovat, ale vštěpoval nám i své životní názory, názory umělce, které pevně zakotvily v mé mysli a provázely mne celým životem. Říkával nám při těchto vycházkách, že z nás asi malíři nebudou, ale že by přesto byl moc rád, kdybychom se naučili dívat se na svět i život malířskýma očima. Bude pak pro nás krásnější a radostnější.

Vidím ho před sebou, klidného, rozvážného, vyrovnaného člověka, který dovedl s obdivuhodným zápalem hovořit o kráse skupiny břízek, o chaloupce s doškovou střechou, o zurčícím potůčku se stříbrnými vlnkami, o náladě krajinky v ranním jasu, o podvečerní mlze a o mnoha jiných krásách naší země. Říkával, že většina lidí si těchto nádherných výtvorů přírody ani nevšimne a jsou tak o mnoho ošizeni.

 Zdůrazňoval: „Naučíte-li se vidět a vnímat tyto krásy, svět se pro vás stane hezčím, budete bohatší na radosti, i když budete chudí na pozemských statcích. Budete šťastnější, než boháči, dychtící po zisku, kteří se z těchto prostých věcí radovat nedovedou. Budete-li souženi žalem nebo starostmi, jdete do přírody, na kopce, zadívejte se do té krásy kolem a jistě se vám ulehčí, přijdete domů osvěženi, spokojenější. Budete-li milovat přírodu, budete mít rádi i lidi a to je také jeden ze základů pro úspěšné budování vlastního života. Berte si i příklad z přírody, ta není sobecká, ta rozdává své dary všem, kteří si jich dovedou vážit. Nebuďte sobci ani vy.“

(cit. Můj učitel – Jan Křtitel Kunstovný. in. Jiskra Orlicka. 1972, č. 36 a 37.)

Jan Kř. Kunstovný  také zpíval v proslulém ústeckém oktetu, v učitelském souboru hrál sólově na flétnu.

Jan Kř. Kunstovný si v Ústí nad Orlicí postavil dům s názvem „Villa Mateřídouška“ v ulici Jiráskova, kterou obýval od roku 1925.

Ve sbírkách Městského muzea najdete nejenom jeho kresby a malby, ale i obě autorské divadelní hry. V roce 1994 vydalo Městské muzeum čtyři barevné reprodukce jeho kreseb s názvem Ústecké motivy. V malém množství jsou ještě v muzeu k prodeji.

Jan Křtitel Kunstovný  je pochován na ústeckém hřbitově.

Foto:  Památník ústeckého divadelnictví 1836 – 1936. s. 58

 16. března 1897 se v obci Březenice, která se nachází u obce Hemže, narodil zástupce okresního velitele hasičstva, člen protifašistického odboje Josef KUBOVÝ.

            Obecnou a měšťanskou školu navštěvoval v Chocni. Po skončení povinné školní docházky ho rodiče dali do učení k panu Kelnerovi, ševci v Ústí nad Orlicí. Po vyučení u něho pracoval jako obuvnický dělník.  První světovou válku prožil u rakousko-uherského letectva v řadách pozemního personálu.  Po návratu se sice vrátil zpět ke svému řemeslu, ale finanční důvody, které nastaly po jeho sňatku s Alžbětou Rybkovou, jej donutily změnit profesi. Nastoupil místo továrního zřízence v Sobotkově textilní továrně v Kerharticích, kde pracoval až do svého zatčení. V roce 1926 „propadl kouzlu hasičské uniformy“ a zařadil se mezi ústecké dobrovolné hasiče.

V průběhu druhé světové války se zapojil do řad ilegálních hasičských odbojářů a působil jako spojka mezi Ústím nad Orlicí a Litomyšlí. 15. prosince 1944 byl gestapem zatčen a vězněn v Pardubicích. Následně pak v Terezíně, kde se v Malé pevnosti dočkal osvobození. Dne 8. května 1945, hned po příjezdu Rudé armády, využil možnosti a odjel s hořickými hasiči, kteří zde byli také vězněni, hasičským autem do Hořic. Těžké onemocnění mu však bohužel zabránilo pokračovat v cestě domů do Ústí nad Orlicí. Musel být hospitalizován v hořické nemocnici. Tam, 2. června 1945, podlehl skvrnitému tyfu, kterým se nakazil právě v Terezíně.

Josef Kubový je pochován na ústeckém hřbitově.

Jeho památce je věnovaná pamětní deska, která je od 3. srpna 1947 umístěna na budově ústecké požární zbrojnice.

Presidentem republiky byl Josefu Kubovému 17. listopadu 1945 udělen Československý válečný kříž 1939 „In memoriam“.

Foto in. Havel, Josef: Oběti předcházejí vítězství. Ústí nad Orlicí, Oftis 2005. s. 235.

 16. března 1887 se v Ústí nad Orlicí narodil pedagog, kreslíř, amatérský konstruktér, organizátor kulturního a společenského života Gustav (Augustin) WEISS.

Po ukončení učitelského ústavu studoval u prof. Autié na univerzite v Montpellier ve Francii výtvarnou estetiku. Po návratu učil na několika místech v okolí Ústí. Teprve později přijal místo ředitele na měšťanské chlapecké škole v Ústí nad Orlicí, kde učil až do roku 1932, kdy odešel do Hradce Králové. 

Gustav Weiss byl jedním z iniciátorů stavby ústeckého Divadla a velkým obdivovatelem a zastáncem arch. Kamila Roškota a jeho návrhu na budovu ústeckého divadla. Navždy zůstane jeho zásluhou to, že se Roškotův návrh realizoval v podobě, které se odborníci obdivují i dnes, po více než sedmdesáti letech od její realizace.

Gustav Weiss byl i nadšeným příznivcem a obdivovatelem létání. V roce 1909 postavil podle svého vlastního návrh kluzák, který se podařilo odpoutat od země. Stalo se to na sklonku podzimu 1909 na svahu u Kerhartic. 

Je i autorem článků o historii chlapecké školy a ústeckých učitelích, které byly otištěny ve Výroční zprávě Chlapecké školy v Ústí nad Orlicí za školní rok 1930 - 1931. Jeden výtisk s jeho vlastnoručním podpisem byl v roce 1931 vložen do pamětní schránky báně věže ústecké radnice. Při jejím otevření 6. 10. 1994 byl nalezen a dnes je uložen ve sbírkách městského muzea.

Gustav Weiss zemřel 20. listopadu 1978 v Hradci Králové.

Foto: in. Památník ústeckého divadelnictví. Ústí nad Orlicí, Družstvo pro postavení divadla v Ústí nad Orlicí 1936, s. 39.

26. března 1907 se v Ústí nad Orlicí narodil středoškolský pedagog, akademický malíř Miroslav ČANČÍK.

Po studiích na reálce v České Třebové odešel v roce 1926 na Umělecko-průmyslovou školu v Praze. Zde studoval kreslení a malbu u prof. Arnošta Hofbauera a prof. Josefa Schussera.  Miroslav se chtěl původně stát malířem, ale nakonec si zvolil učitelskou dráhu. Svá výtvarná studia si doplňoval na pražské univerzitě a technice. V roce 1933 složil zkoušku učitelské způsobilosti pro vyučování kreslení a modelování ve vyšších třídách středních škol a vyučování matematice a geometrického rýsování ve třídách nižších.

1. září 1933 byl ustanoven prozatímním profesorem na Státní reálce v Brně. Od roku 1934 působil na Slovensku na Státním učitelském ústavu ve Spišské Nové Vsi a od roku 1937 již jako řádný profesor na Státním reálném gymnáziu v Uherském Hradišti. Na začátku německé okupace se zapojil do odbojové vojenské organizace Obrana národa pplk. Vladimíra Štěrby v Uherském Hradišti. Již v listopadu 1939 byl spolu s dalšími profesory gymnázia gestapem zatčen a pro podezření z účasti na odboji vyslýchán a následně vězněn v Sušilových a Kounicových kolejích v Brně a od roku 1941 v koncentračním táboře Dachau. Odkud se vrátil s podlomeným zdravím až po osvobození v roce 1945. Nastoupil zpět na Gymnázium v Uherském Hradišti. V roce 1950 byl jmenován správcem Klvaňova gymnázia v Kyjově a v letech 1953-1956 byl ředitelem Jedenáctileté střední školy v Kyjově. Na Kyjovských školách vyučoval až do svého odchodu do důchodu.

Malování se pro něho stalo velkým koníčkem. Maloval celý život. Jeho celoživotní výtvarné dílo je velice různorodé. Zkoušel různé techniky a styly. Vytvořil celou řadu portrétů, krajinek a zátiší. Navrhoval a se svojí ženou tvořil našívané tapisérie. Jeho obrazy i tapisérie jsou rozptýleny převážně v soukromých sbírkách nejen v České republice, ale i na Slovensku, Německu a Švýcarsku.

Ústecká veřejnost měla možnost si jeho tvorbu prohlédnout na výstavě v Galerii pod radnicí, kterou k jeho nedožitým stým narozeninám připravil ústecký Klub přátel umění.

Miroslav Čančík zemřel 6. dubna 1983 v Kyjově a byl pochován do rodinné hrobky na ústeckém hřbitově.

Foto: www. ustinadorlici.cz

 30. března 1882 se v Opočnici u Poděbrad narodil lékař, československý anarchistický, poté komunistický politik MUDr. Bohuslav VRBENSKÝ.

            Narodil se v rodině rolníka jako šestý ze čtrnácti dětí. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde v roce 1909 promoval jako zubní lékař.  Již za svých studií se začal politicky angažovat. V letech 1904 - 6 předsedal Svazu českého studentstva. Před 1. sv. válka patřil k vůdcům českého anarchisticko-komunistického hnutí. Za 1. sv. války byl vězněn v rakouských internačních táborech.

            Po 28. říjnu 1918 se B. Vrbenský stal poslancem Národního shromáždění a předsedou poslaneckého klubu československých socialistů.  Postupně zastával funkci ministra zásobování, potom veřejných prací a nakonec veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. V roce 1923 byl vyloučen z národně socialistické strany (důvod: hlasoval společně s komunistickými poslanci proti přijetí zákona na ochranu republiky) a založil novou stranu Nezávislou socialistickou stranu dělnickou. Ta v roce 1925 splynula s KSČ a další Vrbenského politická dráha byla spojena s komunistickou stranou.

            V letech 1934 – 1939 působil ve funkci předsedy Svazu přátel SSSR. Počátkem nacistické okupace byl krátkou dobu vězněn. Po propuštění se mu podařilo emigrovat do Sovětského svazu, kde úzce spolupracoval s Gottwaldovou skupinou. V lednu 1942 byl jmenován členem Státní rady československé v Londýně a delegátem Čs. Červeného kříže v SSSR. Poslední léta před smrtí se účastnil budování čs. vojenských jednotek v SSSR.

            MUDr. Bohuslav Vrbenský zemřel náhle a nečekaně v Moskvě 25. listopadu 1944.

Místní národní výbor v Ústí nad Orlicí 12. května 1953 rozhodl přejmenovat Ulici Jelínkovou právě po tomto českém politikovi na Ulici Dr. Vrbenského.  Toto jméno nese ulice dodnes.

Foto: Tůma, Jiří: Na cestě ke komunistické straně. Ústí nad Labem, Severočeské nakl. 1975, obal.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea