- Ústecké kalendárium – říjen 2012
3. října 1892 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř, grafik, pedagog a správce ústeckého muzea,
akademický malíř František ŠMILAUER.
František se narodil v domě čp. 112 na dnešní ulici T. G. Masaryka. Po maturitě na litomyšlském gymnáziu v roce 1911 odešel na uměleckou akademii do Prahy. Zde studoval u malíře Jana Preislera a grafiku u profesora Augusta Brömse. Mezi jeho spolužáky patřili např. Vlastimil Rada, Václav Rabas a Vojtěch Sedláček. S Vojtěchem navázal pevné přátelství, které trvalo celý život. Studia ukončil titulem akademický malíř.
Po studiích působil krátkou dobu v Kolíně, kde zastával místo profesora kresby. V roce 1924 odešel ještě s dalšími kolegy na Slovensko. Usadil se v Žilině, kde až do roku 1938 působil jako učitel kreslení. Tady založil první skautský oddíl na Slovensku a stal se prvním náčelníkem slovenského skautingu. Věnoval se i ochotnickému divadlu. Výtvarně a částečně režijně vypravil devět činoher ve Spolku Hviezdoslav. Zde také založil a dirigoval těleso sborové recitace. Pořídil sbírku starého slovenského umění - výšivek, hraček, čutor a čičmanských krojů. Vytvořil reliéfy pro salesiánský klášter v Žilině a školu v Bánské Bystrici, realizoval i keramický basreliéf státního znaku a vymodeloval originál bronzové desky na paměť legionářů pro sokolovnu v Žilině atd.
Po druhé světové válce nedlouho působil ve funkci ředitele Gymnázia v Šumperku. Krátký čas i jako profesor kresby v Karlíně. Zbytek života prožil v Ústí nad Orlicí.
V padesátých a začátkem šedesátých letech pracoval jako správce Okresního muzea v Ústí nad Orlicí. V roce 1959 se stal předsedou muzejního kroužku, který byl založen při Osvětové besedě. Úkolem kroužku bylo soustředit a instalovat sbírky v adaptované budově zvané „Pindulka“ a obnovit provoz Okresního muzea v Ústí nad Orlicí. Činnost muzea se však přes veškeré snahy nepodařila v plném rozsahu obnovit. Pro nezájem státních institucí, ale i veřejnosti bylo muzeum v Ústí nad Orlicí v roce 1965 určeno ke zrušení. Vlastní likvidace probíhala v roce 1966. V letech 1961 – 1964 vyučoval výtvarné obory na ústecké Lidové škole umění. Vychoval řadu výtvarníků a malířů, kteří na něho dodnes rádi vzpomínají. František Šmilauer se řadí mezi všestranné výtvarníky. Střídal styly, žánry a techniky. Z malířských technik vystřídal olejomalbu, temperu, kvaš, škrob (jím vymyšlenou malbu), pastel, proškrabování barevné plochy a akvarel. Z grafických technik potom litografii, linoryt, hlubotiskové techniky a monotyp. I námětů měl velkou škálu: často lidské postavy, akty, lidi při práci, krajiny s chodci apod.. Přítel, malíř Vojtěch Sedláček mu říkal: „Franto, ty máš na deset malířských životů… ! František Šmilauer ke konci svého života úplně oslepl. Zemřel v Ústí nad Orlicí 6. října 1972.
Foto: Autoportrét. Soukromá sbírka.
21. října 1922 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř, ing. arch. Vlastimil MATYÁŠ
Vlastimil se narodil v Ústí nad Orlicí Pod horou v domě čp. 368 zvané Korábov. Jeho otec Antonín Matyáš provozoval tesařskou živnost a později založil parní pilu s truhlárnou. Vlastimil se po absolvování vysoké školy vrátil zpět do Ústí nad Orlicí a nastoupil do Stavoprojektu, který vedl ing. St. Tošovský. Po přemístění tohoto podniku do Chocně, zastával funkci projektanta města Ústí nad Orlicí, ale to již jako zaměstnanec Městského národního výboru. Zanedlouho přešel na Okresní národní výbor na úsek zemědělských staveb. Dalším jeho působištěm byla Státní památková péče, kde několik let prováděl soupis památek ve Východních Čechách.
Začátkem padesátých let odešel do Prahy a šest let působil na Ministerstvu školství a kultury. Jeho hlavní náplní bylo projektování škol a to zejména vysokých škol na Slovensku. Krátkou dobu pracoval jako vedoucí projektant firmy Armabeton, následně jako hlavní projektant dopravních staveb v Praze a od roku 1970 jako hlavní inženýr architekt výstavby tranzitního plynovodu. Je autorem urbanistické a architektonické koncepce téměř všech kompresních stanic. Předávací stanice Hora sv. Kateřiny byla oceněna I. stupněm za architekturu a urbanistické řešení. Oceněno bylo také jeho řešení tří typů závodů pro výrobu masokostní moučky, které vypracoval pro ministerstvo zemědělství. Vlastimil Matyáš patřil mezi ty šťastné architekty, kterým se téměř vše, co navrhl, realizovalo. Ing. Vlastimil Matyáš velice rád cestoval, a to nejen se Svazem architektů, ale i jako externí průvodce cestovní kanceláře. Projezdil snad celou Evropu, navštívil Severní a Jižní Ameriku, severní Afriku, Střední a Dálný východ. Cestování ho vždy inspirovalo k malbě. Vnikla tak velká řada obrázků z Kavkazu, Egypta, bývalé Jugoslávie, Španělska, Švýcarska, Pamíru i USA. Většinou to byly akvarely, pastely a kresby. Maloval již od mládí, tehdy jej inspirovala krásná krajina kolem Ústí nad Orlicí, zachycoval zejména motivy z Hrádku, chalupy z Podorlicka kolem Pastvin. Později jej učarovala svojí architekturou i Praha a té věnoval nejeden cyklus. V kresbě nebo pastelem velice rád zachycoval i prostou, ale vznosnou krásu stromů.
Ve svém mládí pravidelně vystavoval na členských výstavách Svazu čs. výtvarných umělců v Pardubicích. Po dlouhé, téměř dvacetileté přestávce, bylo jeho výtvarné dílo představeno veřejnosti až v roce 1974 v „pražském radiopaláci“. Ústecká veřejnost měla možnost jeho kresby vidět v květnu 1983, kdy ve vestibulu divadla byla instalována výstava s názvem „Z cest po světě očima architekta“ a naposled v roce 1996, kdy Městské muzeum uspořádalo výstavu jeho akvarelů, pastelů a projektů s názvem „Svět očima architekta“. Vlastimil Matyáš se rozhodl konec svého života prožít opět v Ústí nad Orlicí. Opustil Prahu a nastěhoval se do ústeckého Domova důchodců, kde 10. února 2002 zemřel.
Foto: Kresba z pozvánky na výstavu „Svět očima architekta“ 1996.
26. října 1917 zemřel v Havlíčkově Brodě dlouholetý ústecký lékař a mecenáš MUDr. František BARCAL.
František se narodil 1. října 1848 v Nových Hradech. Jeho otec pracoval jako krejčí. Přesto, že jeho rodiče patřili mezi chudší vrstvu, chtěli synovi umožnit alespoň částečné vzdělání. Poslali jej na Gymnázium v Litomyšli, kde měl navštěvovat pouze 3. a 4. hlavní třídu (německou) s tím, aby se naučil trochu německy a potom měl jít do učení. Díky Ferdinandskému stipendiu, které získal již ve 3. třídě, mohl dokončit celá gymnaziální studia a dokonce studovat medicínu na pražské univerzitě. Doktorem věd lékařských byl promován 27. února 1875.
Hned po promoci přišel do Ústí nad Orlicí a začal pracovat nejprve jako městský lékař, později byl jmenován i lékařem železničním. Své první dojmy z pobytu z Ústí líčí v dopise svému příteli MUDr. Mořici Prudičovi z Poličky. cit.: " Nového zde nevím nic, ale je to malé pole k dobrodružství a jiným věcem. Krajina je hornatá a příjemná, lid velice dobrý, ale ne příliš mohovitý, avšak pro první počátek se spokojím s málem. Děvčat je málo hezkých a velmi málo bohatých; asi dvě by byly schopny omámiti člověka, z nich znám jen jednu - ergo žádná vyhlídka, neb aspoň velmi malá na ženidlo!".
V průběhu první světové války se František Barcal stal jednatelem nově vzniklé odbočky Červeného kříže v Ústí nad Orlicí. Tento spolek zřídil a provozoval filiálku c.k. záložní nemocnice Vysokomýtské, která byla umístěna v domě katolických spolků v Ústí nad Orlicí (dnešní Malá scéna) a dr. Fr. Barcal se stal společně s dr. Fr. Vicenou ošetřujícími lékaři. Jeho manželka s dalšími ženami zajišťovala pro raněné vojáky ošetřování a stravu.
S Annou, rozenou Čermákovou z Hrádku se oženil již 7. listopadu 1876. Jejich jediný syn Klement, plukovní lékař u dragounského pluku, zemřel vlastní rukou 21. ledna 1912 v Mariboru v Jugoslávii. Po jeho smrti se rozhodli celý svůj majetek věnovat. Městu Ústí nad Orlicí darovali vlastní dům čp. 1 a to k umístění městského muzea, čítárny a knihovny, který měl být na synovu paměť pojmenován "Klementinum". Založili fond okresní kolonie sirotčí v Ústí nad Orlicí, při Gymnaziu ve Vysokém Mýtě zřídili stipendia. Na vybudování okresní veřejné nemocnice v Ústí nad Orlicí věnovali obnos 150.000 K.
MUDr. František Barcal zemřel po těžké operaci v nemocnici v Havlíčkově Brodě a byl pochován na ústeckém hřbitově. Jeho jméno nese jedna z ústeckých ulic.
Foto: MM ÚO; fond fotografie, přír. č. 236/94.
30. října 1872 se v Ústí nad Orlicí narodil městský kronikář, správce městského muzea a starosta města Josef ŠKARKA.
Josef se u svého otce vyučil obuvníkem. Po vyučení strávil čtyři roky „na vandru“ ve Vídni. Po návratu a po absolvování státního kurzu si zřídil v Ústí nad Orlicí v roce 1898 samostatnou obuvnickou živnost. V tomto roce se i oženil. Po absolvování mistrovského obuvnického kursu a kursu pro učitele na pokračovacích školách v Praze vyučoval na odborné škole oděvní v Ústí nad Orlicí.
V první světové válce byl povolán k 30. domobraneckému pluku ve Vysokém Mýtě. Po výcviku v Koptáze v Maďarsku odešel do Sedmihradska k 11. pěšímu pluku. Zúčastnil se zákopových bojů na řece Seretu a Putně. V roce 1917 prošel školou účetních poddůstojníků v Ploesti a jako účetní poddůstojník byl přidělen k výměnné stanici Rimnikul-Sarrat a St. Baru na Černé Hoře. Po skončení války se vrátil zpátky do rodného města. V roce 1919 byl zvolen členem městské rady a v roce 1925 starostou města Ústí nad Orlicí. Starostou města byl celé čtyři roky. 8. června 1929 byl zvolen městským kronikářem. Josef Škarka se stal prvním oficiálním městským kronikářem a začal psát Pamětní knihu města Ústí nad Orlicí. První zápis zachycuje rok 1929. V roce 1936 sepsal tzv. „Memorabilien“ (vzpomínkové zápisy) zachycující období let 1924 – 1929. Jim psaná Pamětní kniha z let 1929 – 1936 je uložena ve Státním oblastním archivu v Ústí nad Orlicí. Na ustanovující schůzi muzejní komise 5. dubna 1922 byl zvolen jejím náměstkem a až do června roku 1935 pracoval jako správce muzejních sbírek. 15. června 1935 na svoji funkci zřejmě ze zdravotních důvodů rezignoval. Za svoje působení na půdě ústeckého muzejnictví odvedl veliký kus práce. Muzeum bylo přemístěno z čp. 1 „Klementina“ do vlastní rekonstruované budovy dnešní radnice. Nově vzniklá expozice, kterou tvořily pouze vlastní muzejní sbírky, se těšila velké pozornosti a přízně veřejnosti. Josef Škarka tehdy zpracoval a vydal „Průvodce po sbírkách muzea v Ústí nad Orlicí“ (in. Z Ústí n. Orlicí a z hor Orlických, 1932, č. 2). Při jeho čtení na nás dýchne tehdejší atmosféra a doslova vidíme expozici před očima. Spatříme vstupní prostor s vraty a zvonkem zvaným „šturmováček“, lapidárium, obrazárnu, jizbu s nezbytným ústeckým betlémem a tkalcovským stavem, místnosti s archiváliemi, památkami spolků, vzpomínky na legionáře a církevní památky. Samozřejmě nepřehlédneme ani spoustu drobností a různého nářadí. Muzejní a letopisecká komise ocenila jeho zásluhy o rozvoj ústeckého muzejnictví a jmenovala jej v roce 1936 čestným předsedou tohoto spolku. Josef Škarka muzejnictví a historii miloval až do sklonku svého života. Ani těžká nemoc nezabránila, aby vynechal jednání muzejní komise. Naposled se komise zúčastnil 14. května 1937, tři dny před svojí smrtí. Josef Škarka byl 20. května 1937 pochován na ústecký hřbitov.
Foto: Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí, 1937, č. 3, příloha.
Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea