Ústecké kalendárium – prosinec  2012                                  

4. prosince 1932 zemřel v rakouském Innsbrucku český hudební pedagog a skladatel, ústecký rodák Václav Felix SKOP.

Václav Felix Skop se narodil 20. listopadu 1848 v Ústí nad Orlicí v domě čp. 92. Jeho otec pracoval jako úředník na městském úřadě. Po absolvování gymnázia v Rychnově nad Kněžnou odešel na pražskou varhanickou školu. Jako učitel hudby působil nejprve v Petrinji v Chorvatsku a od roku 1878 až do své smrti na Učitelském ústavu v Innsbrucku. 

Václav F. Skop je autorem více než šedesáti hudebních skladeb všeho druhu, nejvíce však vokálních. Většinu jich vydal u nakladatelů v Německu. Ve sbírkách Městského muzea v Ústí nad Orlicí je uložen např. opis jeho skladby „Z cizích krajů“ v rukopise Petra Kociana a opis skladby „V Orlických horách“, kterou věnoval 100. výročí trvání Cecilské hudební jednoty v Ústí nad Orlicí. 

Novinová zpráva z 15. 12 1932, která oznámila jeho úmrtí, mj. uvádí cit. "Pocházel z Ústí n.Orlicí a po celý život zůstal upřimným Čechem. Čeští studenti z doby předválečné, kteří navštěvovali inšpruckou universitu, rádi vzpomínají na pohostinný dům prof. Skopa."

Foto: kresba Pavly Vicenové-Rousové: Václav Felix Skop.

4. prosince 1942 zahynul v Osvětimi libretista a spisovatel, ústecký rodák  Fritz LÖHNER-BEDA, vlastním jménem  Fridrich Löwy.

Fridrich se narodil v Ústí nad Orlicí 24. června 1883. Vystudoval práva na vídeňské univerzitě. Psal dramata, politické eseje a texty písní. Zvláště jsou ceněna jeho libreta k operetám. Nejznámější a dodnes jsou hrány operety Franze Lehára „Ples v hotelu Savoy“ a především „Země úsměvů“. Právě z této poslední operety je známá píseň „Své srdce tobě dám“. Slova písně, která Fritz Löhner napsal, znějí z úst nejednoho součastného interpreta. Najdete ji i na CD Karla Gotta společně s další jeho písní „Ty jsi moje slunce“. 

Fritz  Löhner působil i ve funkci vicepresidenta rakouského svazu spisovatelů.

V březnu 1938 byl jako příslušník židovské obce deportován do koncentračního tábora Dachau a následně převezen do Buchenwaldu. V roce 1942 byl odvezen do Osvětimi, kde byl 4. prosince 1942 ubit k smrti.

Fritz Löhner-Beda patří mezi naše rodáky, o kterých toho víme opravdu málo. Jeho jméno nenajdeme ani v nejnovějších přehledech ústeckých obětí II. sv. války.  Svým významem, především ve světě hudby, se jistě řadí mezi významné ústecké občany.

10. prosince 1942 se nevrátil z operačního letu příslušník zahraničního letectva, pilot, ústecký rodák, Václav PÁNEK.

Václav Pánek se narodil 5. října 1915 v Ústí nad Orlicí. Jeho otec pracoval jako kočí u Okresního úřadu a matka byla dělnicí v Hernychově textilní továrně.

Vyučil se strojním zámečníkem ve strojírně Jindřicha a Františka Rösslerových v Ústí nad Orlicí, kde také do ledna 1933 jako dělník pracoval. Pro nedostatek práce byl však propuštěn. Krátkou dobu pracoval jako topič na parním válci na stavbě silnice v Dobrouči, později jako zámečník v ústecké firmě Matoušek, kde se vyráběly nedobytné pokladny. Tyto práce jej však příliš neuspokojovaly a tak nakonec odešel do Prahy. Tam zakotvil v Jinonicích ve Waltrovce, kde se vyráběly letecké motory. Svůj zájem o létání realizoval v tehdejší Masarykově letecké lize. Jako její člen jezdil do známého plachtařského střediska Raná u Loun, kde také složil zkoušku z plachtění.

Vojenskou službu nastoupil 1. 10.1937 ke 4. leteckému pluku, 42. letce ve Kbelích. Zde prošel výcvikovým střediskem a v poddůstojnické škole absolvoval nejprve pěší výcvik a později kurz leteckého mechanika. Po jeho skončení odešel do výcvikového střediska v Chebu k základnímu pilotnímu výcviku. Po jeho absolvování byl ke dni 29.7.1938 přidělen do Milovic k 1. leteckému pluku "T.G.Masaryka". Nastoupil službu u 6. letky do funkce pilota dvoumístných bojových letounů. Dne 9. 8. 1938 byl jmenován pilotem-letcem.

1. dubna 1939 Václava Pánka propustili z armády na trvalou dovolenou. Za dvanáct dnů nato byl jako svobodník na trvalé dovolené jmenován "polním pilotem letcem". Po propuštění z armády se vrátil zpět do Waltrovky.         

Protože těžce prožíval dny okupace, odešel již v srpnu 1939 do Polska, kde podepsal pětiletý závazek do Cizinecké legie, což mu umožnilo rychlý přesun do Francie. Zde byl 2.10.1939 povýšen do hodnosti desátníka a byl zařazen k 136. pluku francouzského bombardovacího letectva v Pau.

Po kapitulaci Francie se dostal s dalšími piloty přes Španělsko do Anglie a 25.7.1940 byl přijat do RAF VR. Po výcviku byl 28. března 1941 zařazen k 311. bombardovací peruti, kde létal jako druhý, později jako první pilot. 28. října 1941 byl za svoje bojové zásluhy povýšen do hodnosti rotného. 22. dubna 1942 se stal příslušníkem 138. britské perutě zvláštního nasazení. 1. září 1942 byl povýšen do hodnosti Flight Sergeant.

V září téhož roku dostal povolení londýnského Ministerstva národní obrany k sňatku s Terezií Dobnerovou z obce Pozorka, okr. Stříbro, která žila s rodiči v Londýně. Svatba se konala 6. října 1942 v Londýně.

V prosinci 1942 byla 138. peruť dočasně pověřena transportními úkoly a Václav Pánek se 8. prosince dostal do Káhiry. 10. prosince se společně s kompletní posádkou a dalšími osmi spojeneckými letci vracel zpět do Anglie. Mezipřistání bylo naplánováno na Maltě. Tam už však letadlo s patnácti lidmi na palubě nedoletělo. Beze stopy zmizelo. Stručná jsou v této věci úřední akta Václava Pánka: "10.XII.1942 se nevrátil z operačního letu POR 127/42, 138 Sg - Souhrnná zpráva č. 27. Inspektorát čs. letectva 7/1.43."

Václav Pánek byl 1. února 1947 jmenován in memoriam rotmistrem - letcem v záloze a následně štábním rotmistrem - letcem v záloze. Dne 29.5.1991 pak povýšen do hodnosti plukovníka ve výslužbě in memoriam a obdržel "Čestný odznak" československého vojenského pilota.

V roce 1946 byl Václav Pánek jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí. Jemu a J. B. Mikuláštíkovi byla na letišti v Ústí nad Orlicí v roce 1993 odhalena pamětní deska. Životním osudům Václava Pánka je věnována kniha Josefa Havla " ... in memoriam..."

Foto: in: Havel, Josef. „... in memoriam…“.  [Cheb], Svět křídel 1993. s. 23.

 14. prosince 1897 se v Ústí nad Orlicí narodila novinářka Hana (Jana) ŠKLÍBOVÁ.

Narodila se v rodině soudce Jana Šklíby a Jany Šklíbové, rozené Jakubské. Pokřtěna byla sice jménem Jana, domácky používané jméno Hana však rovnoměrně užívala i jako jméno novinářské a literární. Po absolvování Gymnázia v Hradci Králové působila krátkou dobu jako učitelka na Baťově škole ve Zlíně. Místo učitelky vyměnila za profesi novinářky. Byla redaktorkou řady novin a časopisů. Začínala nejdříve v baťovských časopisech Zlín a Výběr, později působila v Národních listech a Svobodném zítřku. Patřila svým věkem i orientací k žurnalistické generaci F. Peroutky, J. Stránského, J. Firta. Vlastenecké a demokratické cítění se u ní prostupovalo s náboženským předsevzetím. Jako mladá novinářka se přátelila s Milenou Jesenskou.

Po roce 1945 začala pracovat na ministerstvu zahraničního obchodu, řízeném dr. Hubertem Ripkou. Po únoru 1948 odešla společně s dr. Ripkou do exilu. Krátce pobývala v Paříži a účastnila se vydávání exilového Svobodného zítřku, řízeného Ludvíkem Stránským. Nejdelší část exilu prožila v Mnichově, kde působila od začátku vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V době odpočinku se usadila v blízkosti svých přátel v hlavním městě Norska Oslu. Zde také 28. července 1987 zemřela. Její tělesné pozůstatky byly převezeny do Čech a uloženy do rodinné hrobky v Kostelci nad Orlicí.

Jana Šklíbová patřila k menšině exulantů, kteří nikdy nepožádali o cizí státní příslušnost. Až do konce svého života si držela uprchlický statut, zůstala československou občankou.

Z jejich literárních pokusů vyniká román Na Žabce, vydaný v r. 1941 v nakladatelství Čin. Děj se odehrává v obci Uhersko u Pardubic a prostým způsobem vypravuje historii místa a lidí, žijících zde trvala i přechodně.

Foto: in. Chrudimské vlastivědné listy. 1994, č. 6.

24. prosince 1957 zemřel v Hradci Králové český vojenský kapelník a hudební skladatel, ústecký rodák Václav NOVOTNÝ.

Václav Novotný se narodil v Ústí nad Orlicí 9. prosince 1883. Hudbu studoval ve svém rodišti u učitele Julia Kociana (pozn. otec Jaroslava Kociana) a od šestnácti let u vojenské hudby v Užhorodě. Soukromě se vzdělával u E. Lányiho v Miškolci a v kontrapunktu u J. Góbyho v Budapěšti.

Po složení státní zkoušky pro vojenské kapelníky, kterou vykonal ve Vídni v  roce 1908, se stal kapelníkem u operetní společnosti v Banátě. Následně působil v Banské Štiavnici, ve Zvolenu a před první světovou válkou vedl hudbu továrny Sandrik v Dolných Hámrech.  Po vypuknutí války přešel již v roce 1914 do ruského zajetí. Na Sibiři zorganizoval u Slovenského pěšího pluku hudbu. Při návratu z Dálného východu do vlasti koncertovala pak tato hudba pod jeho vedením při zastávkách v Singapuru, Adenu, Suezu atd. Po první světové válce vedl vojenské hudby v Banské Štiavnici, Bánské Bystrici, Užhorodě a naposledy od roku 1931 v Hradci Králové. S přerušením za druhé světové války stál Václav Novotný v čele vojenských hudeb před dvacet let.

V roce 1946 odešel do výslužby a ještě dva roky řídil Městskou filharmonii v Hradci Králové.

Václav Novotný byl též vynikající instrumentalista, hrál na klavír, housle, klarinet a hlavně na violoncello. Svůj hlavní úkol však spatřoval v dirigování a ve výchově mladých muzikantů.

Jako hudební skladatel je Václav Novotný autorem sedmnácti orchestrálních skladeb, inspirovaných převážně slovenskými lidovými písněmi.

29. prosince 1937 zemřel učitel, muzikant a organizátor ústeckého kulturního života Jan MAZÁNEK.

Narodil se 13. května 1851 v Hostovicích u Dašic. Po studiích v Pardubicích, Moravské Třebové a v Hradci Králové byl v roce 1869 přijat městskou radou v Ústí nad Orlicí za učitele městské školy s povinností obstarávat též chrámovou hudbu. Teprve v roce 1873 byl jmenován zemskou školní radou učitelem na obecné škole chlapecké, kde působil až do svého pensiování v roce 1909.

Jan Mazánek byl velice dobrým hudebníkem a po svém příchodu do našeho města se stal společně se svým přítelem Juliem Kocianem duší ústeckého hudebního života. Jako mladík hrál v kvartetu, později v učitelském sextetu a následně v divadelním sextetu. V roce 1918 stál u kolébky Orchestrálního sdružení. Největší láskou však přilnul ke zpěvu. Byl zakladatel zpěváckého spolku Lukes, jehož byl potom dlouholetým starostou. Plných šedesát osm let zpíval jako člen Cecilské hudební jednoty na ústeckém kůru. Měl krásně sytý bas, který vynikal čistou intonací a citovou hloubkou. Sólově však mimo zpívání v kostele vystupoval velice zřídka. A přece dvě vystoupení, v době jeho vysokého stáří, jsou vzpomínány dodnes. První bylo v roce 1924, kdy zpíval roli žalářníka Beneše ve Smetanově opeře Dalibor. Jeho hluboce procítěný přednes hlasový i herecký uchvátil obecenstvo tak, že cit.“bouře potlesku nebrala konce“. Druhé na ústeckém náměstí při staročeské pouti v roce 1932, kdy zpíval árii slepého Mareše „Kde domov můj“ z Tylovy Fidlovačky.

Jan Mazánek byl činný i v ochotnickém spolku Vicena. Zpočátku vystupoval na jevišti, později se však stal významným pracovníkem ochotnického divadla. Je autorem „Pamětí ochotnického divadla v Ústí nad Orlicí“, rukopisného díla, které je dnes vzácným a podrobným dokladem kulturní činnosti v našem městě v devatenáctém století. Později, když byl z jeho popudu založen v roce 1896 spolek divadelních ochotníků „Vicena“, stal se na mnoho let jeho předsedou a kronikářem.

Život Jana Mazánka neplynul vždy  klidně a pohodově, nebyl plně radostný a spokojený. S manželkou Barborou, dcerou Dominika Korába měl pět dětí, dva syny a tři dcery. Když dorostly, stáhly se nad rodinou těžké mraky. Nejprve zemřel jeho zeť, pan Holas, po něm nejstarší dcera Bety, provdaná Holasová, která zanechala dědečkovi dva malé vnuky a vnučku. Ti se stali jeho novým smyslem života. V pokročilém stáří, už v penzi, je se svou manželkou vychovával a dal jim patřičné vzdělání a přípravu do života. Ve světové válce padl v Srbsku jeho starší syn Jan, mladší zemřel po válce na následky zranění. Nikdy si však na svůj osud nenaříkal a nepropadal zoufalství.

Jan Mazánek byl ale především učitel. Přičinil a zasloužil se o kvalitativní změnu ve vyučování zpěvu na školách. Až do té doby se vyučovalo zpěvu pouze mechanickým nacvičováním písní podle sluchu. S úmyslem povznést a zevšeobecnit pěvecké umění v nejširších vrstvách našeho národa, upravil a zavedl nový způsob vyučování zpěvu na školách. V letech 1887 – 1894 byl vydán jeho třídílný spis „ Vyučování zpěvu na školách obecných a měšťanských“. Mimo to vydal „Cvičebnici zpěvu dle not pro žáky škol obecných“. Tyto učebnice se rozlétly po všech školách naší vlasti a způsobily převrat ve výuce zpěvu.

Svoje vzpomínky na svého prvního učitele Jana Mazánka končí Gustav Weiss těmito slovy: „ V tom úzkém úseku života, kam ho osud postavil, vyoral hlubokou brázdu, ze které vyrostla bohatá úroda. Býti učitelem života a vychovatelem mládeže k moudrosti a vědění není dáno hned s učitelským povoláním, nýbrž dostává se jen tomu, jehož povaha se vyhranila ve vyrovnaný charakter velké mravní zodpovědnosti. Jan Mazánek byl učitel, který se pro své povolání narodil a kterému bylo učitelství v tom hlubokém smyslu nejvyšším a nejzodpovědnějším lidským posláním.“

Svého pana učitele si vážili nejen jeho žáci, ale i samotní tehdejší představitelé města. U příležitosti jeho osmdesátých narozen byl jmenován četným občanem města. Jeho jménem byla pojmenována i jedna z ústeckých ulic.

Ve sbírkách městského muzea je uložena část jeho pozůstalosti, včetně jeho učebnic, časopiseckých a novinových článků a vzpomínková kniha, kterou vydala Letopisná komise v  roce 1938 pod názvem „Jan Mazánek, český učitel, pěvec a hudebník, čestný občan města Ústí n. Orlicí“ atd.

Jan Mazánek zemřel v Ústí nad Orlicí a je pochován na ústeckém hřbitově. Jeho odchodem se doslova naplnila slova Boženy Němcové „Když zemře otec, pláče rodina, když zemře učitel, pláče celá dědina.“

Foto: MM ÚO, AS: Mazánek Jan, inv.č. F657.

Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea