Ústecké kalendárium – leden 2012                                          

  1. ledna 1897 se v Dobré Vodě narodil legionář Josef Ciliak (též Cilliak). 

Jako dítě přišel s rodiči do Kerhartic a žil s nimi v továrním činžovním domě č. 27.

V říjnu 1915 odešel, co by příslušník 11. zeměbraneckého pluku do první světové války. Dne 2. listopadu1916 byl raněn a zajat u Sela na italské frontě. Dobu zajetí strávil převážně v zajateckém táboře u města Padula v Itálii.  Do řad čs. zahraničního vojska (legií) v Itálii vstoupil 18. 12. 1917 a sloužil v 39. pěším pluku „Výzvědném“.

            Po návratu do vlasti odešel s plukem na Slovensko. Zde však 27. března 1919 podlehl střelnému zranění hlavy, které utrpěl v bojích s maďarskými bolševiky u města Parkanu (dnes Štúrovo). Jeho tělo bylo převezeno do Ústí nad Orlicí a za doprovodu ústecké Jednoty sokolské a široké ústecké a kerhartické veřejnosti bylo 1. června 1919 uloženo na městský hřbitov. Nad jeho rakví promluvil tehdejší starosta Sokola Petr Skalický.

V rámci oslav 20. výročí bitvy u Zborova byla na škole v Kerharticích odhalena pamětní deska, která je věnována jemu a dalšímu padlému kerhartickému legionáři Josefu Houdkovi.

U příležitosti připomenutí osmdesáti sedmi let uložení jeho ostatků na ústecký hřbitov byl opraven jeho hrob a náhrobek. Na financování se podílelo město, ústečtí občané a firmy. Umělecky provedl František Bečka.

Foto: MM ÚO; fond fotografie, inv. č. F 6705.

4. ledna 1892 zemřela ve Velvarech česká vlastenka a herečka, ústecká rodačka Pavla VICENOVÁ.

Pavla Vicenová, za svobodna Nováková pocházela z vážené a oblíbené ústecké rodiny. Narodila se v Ústí nad Orlicí 20. května 1828.

Její zájem o divadlo se projevil již v mládí. V roce 1834 poprvé vystoupila na ústecké ochotnické scéně v dětské roli Voršilky ve známé hře „Obležení Prahy od Švédů“. 

V roce 1845 se provdala za Hynka Vicenu a od té doby až do roku 1849 spolu se svým manželem patřila mezi nejhorlivější a zároveň i nejpřínosnější ústecké ochotníky.  V tomto roce se Vicenovi odebrali k První české divadelní putovní společnosti, jejímž ředitelem byl Josef Alois Prokop. S touto společností putovali až do roku 1853, kdy přestoupili do počeštěné společnosti Němce Zollnera, která velice úzce spolupracovala s J. K. Tylem. Po jeho smrti v roce 1856 odešli do společnosti J. J. Stránského-Šemerera.

V roce 1869 získal Hynek Vicena vlastní divadelní koncesi a založil vlastní společnost. Tu však v roce 1871 manželé Vicenovi rozpustili a přestěhovali se ke své dceři do Velvar. I zde se Pavla velmi iniciativně zapojila do ochotnického divadla. Doslova senzaci způsobilo její vystoupení, na níž jako šedesátiletá žena předvedla se školními dětmi hru „Slepá babička“ od Fr. Pravdy, v niž vytvořila hlavní roli.

Pavla Vicenová se zařadila mezi naše nejlepší herecké síly vůbec. Za jejího života se jí dostala celá řada hodnotících přívlastků - žena nejušlechtilejší, matka chudiny, žena neúmorné práce a starostí.... .

Foto: kresba od její vnučky Pavly Vicenové-Rousové

  7. ledna 1937 zemřel v Bratislavě malíř, kreslíř a pedagog Antonín KRÁTKÝ.

Antonín Krátký se narodil 18. května 1882 v nedalekých Výprachticích.  Dlouhá léta působil jako odborný učitel kreslení v Ústí nad Orlicí. Po první světové válce odešel na Slovensko a vyučoval kreslení na různých státních učitelských ústavech, např. v Modré, Košicích, v Bratislavě.  Patřil mezi průkopníky nových směrů v pedagogice kreslení a je autorem moderních pedagogických publikací.

Tvořil především akvarely a kresby. Jako grafik využíval dřevoryty, dřevořezby a linoryty. Motivy čerpal z rodného kraje, Ústí a jeho okolí, ze Slovenska i Podkarpatské Rusi. Ilustroval i řadu knih pro děti. Ve sbírkách muzea je uložena např. kniha ústeckého autora Fr. J. Andrlíka s názvem „Pohádky naší matinky s tatínkovými obrázky“, kterou on ilustroval a jeho vystřihovánky pro děti, které tiskem vydal koncem 20. let 20. století Ed. Leschinger v Praze.

Foto: Kostel a radnice Ústí nad Orlicí, 1918, MM ÚO, AS SODD, Krátký Antonín,  inv.č. F4426/2.

12. ledna 1912 se v Českých Libchavách narodil botanik, mykolog, turista a ochránce přírody, učitel Jaroslav TUŠLA.

Jaroslav se narodil v rodině učitele Adolfa Tušly. Po vzoru svého otce si zvolil své povolání. Po skončení studií na učitelském ústavu v Litomyšli učil na obecných školách v okolí Lanškrouna, v Bystřeci, v Horní Čermné, v Petrovicích a od roku 1937 na měšťanské škole ve Výprachticích.

Brzo po příchodu do Výprachtic začal s pravidelnými vycházkami do nejbližšího okolí, kde si ověřoval své základní přírodovědné, zejména botanické znalosti. Ty pak postupem času začal rozšiřovat o poznání krajiny v širších společenských souvislostech. Zajímal se o historii a kulturu tohoto regionu. Své poznatky, nejen že publikoval v časopisech, ale předával je na turistických a školních výletech ostatním. Na jeho poutavá vyprávění dodnes vzpomíná nejeden účastník. 

Na konci svého života shromáždil rozsáhlou sbírku více než 1200 druhů mechorostů a játrovek, které věnoval Východočeskému muzeu v Pardubicích. (pozn. Játrovka, lat. Hepaticae, ve středověku se užívala k léčení jaterních chorob, odtud český název)

Po odchodu na odpočinek se odstěhoval do Ústí nad Orlicí, kde žil až do konce svých dní. Zemřel 13. prosince 1997.

Foto: MMÚO; fond fotografie, inv. č. F 2468

  13. ledna 1977 zemřel ve Vlašimi malíř a učitel Richard DUŠEK.

Richard se narodil v Ústí nad Orlicí 9. listopadu 1910. Pocházel z rodů ústeckých hrnčířů a kamnářů. Jeho otec Antonín byl keramikem a matka Marie, rozená Pacholíková vlastnila papírnictví v Barcalové ulici čp. 143 (dnes prodejna s racionální výživou).  Na rozdíl od svých předků se však věnoval učitelské dráze. Po studiích na učitelském ústavu v Litomyšli působil krátce na školách v Čermné, v Hnátnici a v Ústí nad Orlicí. V polovině 30. let minulého století odešel na Benešovsko, konkrétně do Václavic a intenzivně začal se studiem malování u prof. Oldřicha Blažíčka. Většinu svého života prožil ve Vlašimi, kde působil jako odborný učitel matematiky, kreslení a rýsování. 

 Dílo Richarda Duška je značně rozsáhlé, od ilustrací přírodních a historických článků, přes krajinářské motivy, portrétní črty, městské zákoutí, lidovou architekturu a umělecké památky.  Používal perokresbu, kolorovanou perokresbu, akvarel, linoryt, kolorovaný linoryt, dřevoryt, výjimečně olej. V malé míře se věnoval drobné sochařské tvorbě.

Své práce vystavoval již v roce 1924 na školské výstavě v Londýně, kde získal druhou cenu. Samostatné výstavy uspořádal v Benešově u Prahy a ve Vlašimi.

Svému rodnému městu zanechal několik dřevorytů a perokreseb s názvem „Z rodného kraje“. Čtenáři ústeckého zpravodaje si jistě pamatují na seriál „A léta běží přátelé ….“ ve kterém byly na pokračování otiskovány jeho dřevoryty a perokresby. Jeho ilustrace najdete v regionálním tisku vycházejícím krátce po druhé světové válce.

Foto: soukromá sbírka

 21. ledna 1912 zemřel ve Slovin. Bystřici  c. k. plukovní lékař MUDr. Klement Barcal.

Klement se narodil v Ústí nad Orlicí 30. září 1877 a byl jediným dítětem manželů MUDr. Františka a Anny Barcalových. Ti po jeho smrti věnovali Městské obci ústecké svůj dům čp. 1 s tím, aby sloužil výhradně potřebám muzea. Podle uzavřené smlouvy měly být v hořejším pokoji trvale umístěny muzejní sbírky, mezi nimiž měly být rodinné památky na Barcalovi, hlavně syna Klementa. Na jeho paměť měla být nad hlavním vchodem umístěna pamětní deska. K částečnému naplnění došlo 4. června 1922. V tento den bylo v domě čp. 1 otevřeno a veřejnosti zpřístupněno muzeum a dům byl na počest Klementa Barcala  pojmenován „Klementinum“. Tento název je stále ještě mezi staršími ústeckými občany živý. Jedná se o dům, kde dnes najdete obchod „Dárky pod věží“. Muzeum bylo v tomto objektu do roku 1932. Mimo muzeum zde byla i knihovna a čítárna.

Klement Barcal ukončil svůj život vlastní rukou, pochován je na ústeckém hřbitově.

Foto: MMÚO; fond fotografie, inv. č. F 6587

 29. ledna 1962 zemřel vlastivědný pracovník, muzejník, archivář a veřejný činitel Jindřich NYGRÍN.

Jindřich Nygrín se narodil 18. dubna 1890 ve Velkých Hamrech (okr. Jablonec nad Nisou). Do Ústí nad Orlicí se přestěhoval v dubnu 1914 a pracoval jako železniční zaměstnanec. Město si zakrátko zamiloval a zůstal mu věrný až do posledních chvil svého bohatého a plodného života. Velkou zálibou se mu stala historie města a jeho okolí a té věnoval většinu svého volného času. Mimo to se zapojil i do veřejného života. Byl členem několika spolků. Řadu let zasedal v městské radě a v letech 1929-1935 byl dokonce starostou města. Stal se také předsedou Letopisné komise, která měla zásluhu na založení nové moderní kroniky města, kterou začal psát jeho blízký spolupracovník Josef Škarka.  Jindřich Nygrín stál i u založení městského muzea. Spolu s ostatními členy muzejní komise založil v roce 1937 vlastivědný časopis "Letopisy kraje a města Ústí nad Orlicí". Stal se jeho redaktorem a autorem velké části příspěvků. Přesto, že byl časopis na začátku roku 1941 německými úřady zastaven, vlastivědnou činnost neukončil. Sbíral v okolí města archeologické památky a v městském muzeu pilně studoval uložené archiválie. 

V roce 1944 s několika přáteli založil Spolek pro záchranu hradu Lanšperka. Zásluhou této skupiny nadšenců se podařilo vykopat dodnes zachovalé sklepní prostory hradu.  Historii hradu zpracoval jednak ve stručném průvodci a v roce 1946 vydal samostatnou publikaci o jeho historii.  Měl také zásluhu na vydání série pohlednic Lanšperka. 

V publikační činnosti pokračoval Jindřich Nygrín až do roku 1959. Ve fondu knihovny Městského muzea jsou uloženy všechny jeho práce, které byly vydány tiskem, např. "O požárech, protipožárních opatřeních a hasičstvu v Ústí nad Orlicí 1498-1941", "O robotách na Ústecku", "O rodech a památkách v Ústí nad Orlicí a na Ústecku", "100 let železnice Olomouc-Praha a město Ústí nad Orlicí" atd.

Vedle vlastivědné a publikační činnosti se podílel i na uspořádání několika výstav, z nichž nejvýznamnější byla výstava obrazů Jana Křtitele Kunstovného s názvem "Ze staré Ousti". Velkou měrou se zasloužil o zhotovení pamětní desky českému sochaři a ústeckému rodákovi Quidovi Tomáši Kocianovi na jeho rodném domě.

V květnu 1945 byl Jindřich Nygrín zvolen do Okresního národního výboru, kde působil až do roku 1948.  V roce 1950 odešel po čtyřicetileté službě u železnice na odpočinek.

Stále však působil jako správce muzea a od roku 1953 se stal i správcem nově založeného městského a později okresního archívu. Mimo to působil také jako okresní konzervátor památkové péče.

Jindřich Nygrín zemřel 29. ledna 1962 a byl pochován na ústeckém hřbitově. Jeho jménem je pojmenovaná jedna z ústeckých ulic.

Foto: MM ÚO; fond Výtvarné umění, inv. č. 19-A-69..

 30. ledna 1882 se v Ústí nad Orlicí narodil muzikant, kapelník a divadelní režisér Norbert FIŠER.

Norbert Fišer se narodil v Ústí nad Orlicí v čp. 60. Vystudoval s výborným prospěchem pražskou konzervatoř - obor trubka. Školu absolvoval společně s Jaroslavem Kocianem. V roce 1903 byl přijat za člena Českého filharmonického družstva v Praze, jako hráč na trubku a tympány.

Do Ústí nad Orlicí přišel jako aktivní hráč na dechové nástroje. 1. února 1911 si podal žádost o povolení kapelnické živnosti v Ústí nad Orlicí a převzal kapelnictví ústecké dechovky. Jeho působení v Ústí bylo však velice krátké. Již v roce 1913 odešel do Náchoda, kde působil jako kapelník tamní městské hudby.  K odchodu jej nejspíše vedly existenční důvody. Pravděpodobně se i domníval, že v novém působišti bude moci lépe realizovat své umělecké plány. Na novém působišti setrval do roku 1919, kdy se vrátil zpět do Ústí nad Orlicí.

 Jeho návrat podstatně ovlivnil situaci kolem dechové hudby v našem městě. Stal se úspěšným dirigentem ústeckého Volného sdružení. Tím se změnila nejen repertoárová šíře dechovky, ale i její vliv na ústecké hudebníky. Ti měli tak možnost přesvědčit se o Fišerových hudebních kvalitách. Pod jeho vedením se hrály operní předehry, výňatky z oper a operet i sólové skladby pro různé dechové nástroje.  Velice oblíbenými se staly promenádní koncerty, které se konaly v letním období na ústeckém náměstí vždy ve čtvrtek. Program koncertů byl výlučně koncertní a byl posluchači přijímán s velkým zájmem. Podle prodaných vstupenek navštěvovalo každý koncert v průměru 440 platících diváků.  Se svojí dechovou hudbou vystupoval na všech významných ústeckých událostech, např. odhalení Památníku odboje, položení základního kamene k divadlu a k nemocnici.  Kapelnickou živnost provozoval až do roku 1944, kdy ji po něm převzal František Uhlíř st..

Po Petru Kocianovi se Norbert Fišer stal ředitelem ústeckého kůru.

Norbert Fišer byl i vynikajícím režisérem. Se souborem divadelních ochotníků Vicena  nastudoval celou řadu her, jako např. Vojnarka, Vosí hnízdo, Deskový statek, ale i operu Bedřicha Smetany Dalibor.

V dřívější Floriánské ulici (dnes Nygrínova) měl svůj obchod s piany.

Norbert Fišer a je pochován na ústeckém hřbitově.

Foto: in. Šilar, Jaroslav – Uhlíř, František: Dechová hudba v Ústí nad Orlicí. Ústí nad Orlicí, JZK ROH 1972.  příloha – Odborové sdružení hudebníků … v roce 1938)

                                             Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea v Ústí nad Orlicí