Ústecké kalendárium –únor 2012                                          

Heran PH822 

6. února 1907 se v Ústí nad Orlicí narodil virtuóz na violoncello a hudební pedagog Bohumil HERAN (uměleckým jménem Bohuš Heran).

Bohumil se manželům Heranovým narodil po dvou dcerách Boženě a Ludmile (v domě čp. 200 v Lázeňské ulici, dům už dnes nestojí). Otec byl obchodním cestujícím u ústecké firmy Andres. Matka Anna, rozená Krulíchová, pečovala o domácnost a postupem času začala soukromě vyučovat francouzštinu a hru na klavír. Hudební nadání získal po své matce, nadané klavíristce s absolutním hudebním sluchem, která byla i jeho první učitelkou. Od jeho pěti let jej učila hrát na klavír. O rok později ke klavíru přibyly i housle u úředníka Adolfa Dlouhého a dalších pět let u výborného houslisty Aloise Sychry. V devíti letech se začal učit na violoncello u tehdy jediného uznávaného ústeckého violoncellisty Jana Mazánka. Na své první setkání s violoncellem Bohuš vzpomíná:

"Ideálem ústeckých muzikantů bylo ovládat co možná největší počet hudebních nástrojů. Také mně brzo nestačily housle a klavír a toužil jsem po nějakém dechovém nástroji. Ale otec o tom nechtěl ani slyšet... Proto s nadšením uvítal, když můj tehdejší přítel Stanislav Kolář objevil za kamny v saloně violoncello ... Standa vzal cello do ruky, jakžtaž jej naladil a na struně G mu zahrál písničku Kočka leze dírou. Bylo by směšné tvrdit, že mne písnička nebo přítelova hra okouzlila. Jisté však je, že mi ty hluboké tóny přece jen učarovaly a já jsem se od té doby stal violoncellistou." 

Ve dvanácti letech se stal žákem českého pedagoga a violoncellisty Hanuše Wihana, který trávil poslední léta svého života v Brandýse nad Orlicí. Po jeho smrti odešel Heran studovat na pražskou konzervatoř. Absolvoval v roce 1925 Saint-Saënsavým koncertem d mol za doprovodu České filharmonie pod taktovkou Václava Talicha. Další rok pokračoval ve studiích na mistrovské škole pražské konzervatoře. Po absolvování obdržel stipendium francouzské vlády ke studiu ve Francii. Dva roky pobýval v Paříži u známého virtuóza a pedagoga Gérarda Hekkinga.

Své první angažmá získal ve švýcarském Winterthuru, kde působil po dvě sezóny jako vedoucí skupiny violoncell. Přes léto hrával v Karlových Varech, kde se mu podařilo získat místo koncertního mistra a sólisty v Puppově koncertním orchestru.

V lednu 1930 byl Heran povolán do Prahy, aby zaujal místo koncertního mistra a sólisty v Symfonickém orchestru Československého rozhlasu. Zde působil celých třiadvacet let. Kromě nahrávání v rozhlase se velmi intenzivně věnoval i veřejnému koncertnímu životu. Přitažlivým znakem jeho koncertů byla vždy programová pestrost a nekonvenčnost ve výběru repertoáru. Je zajímavé, že přes velké úspěchy na domácích pódiích podnikl své první umělecké zájezdy až po druhé světové válce. Dvakrát navštívil Polsko, dvakrát Maďarsko. Jeho největším uměleckým zájezdem do zahraničí bylo dvouměsíční turné po Čínské lidové republice, uspořádané v roce 1957, jehož se zúčastnili i další přední českoslovenští umělci.

Po odchodu z Československého rozhlasu v roce 1953 se plně věnoval pedagogické činnosti na pražské konzervatoři a na brněnské Janáčkové akademii múzických umění.

V letech 1961-1965 vydal čtyři sešity „Základních etud pro violoncello“, určené

mladým adeptům violoncellové hry. Publikace je doplněna hojným fotografickým materiálem, a protože není jen snůškou technických cvičení, ale obsahuje i teoretické objasnění všech problémů, je vhodná i pro hudebně zasvěceného samouka. O její oblibě svědčí i to, že se do dneška dočkala už několika vydání.

Bohuš Heran přijížděl každoročně na prázdniny do Ústí nad Orlicí, kde společně s dirigentem místního amatérského smyčcového orchestru Antonínem Šimečkem nazkoušel svůj "prázdninový" repertoár se kterým navštěvoval města a vesnice celého okresu. Zde se projevil jeho krásný osobní rys - láska k lidem, k prostému venkovskému člověku.

Bohuš Heran byl jeden z iniciátorů soutěže mladých houslistů v rámci "Kocianova Ústí" (dnes známé Kocianovy houslové soutěže). První ročník se konal v roce 1959 za jeho předsednictví. V roce 1968 se zasloužil o uspořádání prvního ročníku violoncellové soutěže v rámci "Kocianova Ústí". Několik dní před zahájením soutěže však zemřel. Porota za předsednictví Saši Večtemova  navrhla pojmenovat soutěž jeho jménem a konat ji pravidelně. Heranova violoncellová soutěž se do 5. ročníku konala jednou za tři roky, od 6. ročníku každé dva roky.

Bohuš Heran byl člověk všestranně nadaný. Vedle hudebního a literárního nadání mu nechyběl ani talent výtvarný. Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy mj. jeho akvarely z mladších let, karikatury, perokresby z pozdějšího období s motivy z okolí Ústí nad Orlicí a krajinky malované rudkou.  Město Ústí nad Orlicí udělilo tomuto významnému rodákovi 6. února 1967 čestné občanství města. U příležitosti 20. výročí jeho úmrtí a v předvečer devátého ročníku Heranovy violoncellové soutěže -  2. května 1988 byla odhalena replika busty Bohuše Herana na ústeckém sídlišti „Na Štěpnici“. Autorem sádrového odlitku je akademický sochař J. Marek, který vytvořil tuto zdařilou studii skloněné hlavy violoncellisty již v roce 1949. Sádrový model odlil do bronzu akademický sochař L. Zemánek, který je zároveň autorem celkové provedení, tj. pískovcového podstavce, nápisu Bohuš Heran 1907 – 1968 a umístění sochy do terénu.  Bronzový odlitek je umístěn v malém parčíku na začátku ulice, která nese jméno tohoto významného českého hudebníka. Vlastní sádrový odlitek zdobil po mnoho let jeviště ústeckého divadla při konání Heranovy violoncellové soutěže. 

Bohuš Heran zemřel v Praze 4. května 1968 a je pochován v Praze.

Foto: MMÚO; fond hudebnin, inv. č. PH822 (B. Heran v roce 1942)

 

Šourek, Antonín 

11. února 1987 zemřel dlouholetý pracovník n. p. Perla, textilní odborník Antonín ŠOUREK.

Antonín Šourek se narodil v Ústí nad Orlicí 3. dubna 1905 v početné rodině poštovního zaměstnance. Měl šest bratrů a jednu sestru. V roce 1919 absolvoval tkalcovský obor na ústecké textilní škole a celý následující život se věnoval textilnímu průmyslu. Nejprve pracoval u fy. Pollak v Hylvátech, potom u fy. Hernych. Po znárodnění v roce 1948 přešel do vzorkovny n. p. Perla 02 v České Třebové, kde pracoval až do roku 1966, kdy odešel do důchodu. Jako důchodce pracoval ještě řadu let na kontrole ve vzorkovně závodu Perla 01 v Ústí nad Orlicí. Jako tkalcovský odborník se v roce 1947 podílel na zhotovení podnikového praporu, jehož slavnostní rozvinutí se uskutečnilo při velkém textiláckém sjezdu v Ústí nad Orlicí 25. května 1947. V roce 1958 zajišťoval technické zpracování 65 exponátů Perly pro světovou výstavu EXPO 58 v Bruselu. Antonín Šourek navrhl i řadu textilních odznaků, např. pro hasiče n.p. Perla, sokolskou dechovku anebo pro účastníky našeho okresu, kteří se zúčastnili jako cvičenci III. Československé spartakiády v roce 1965. V hale podnikového ředitelství n.p. Perla v Ústí nad Orlicí sestavil a zprovoznil starý ruční tkalcovský stav. Poslední prací Antonína Šourka byl ručně tkaný nástěnný gobelín, který byl umístěn v síni tradic n. p. Perla v Ústí nad Orlicí. Antonína Šourka měli možnost vidět i diváci Československé televize v roce 1983 v tehdy oblíbeném pořadu "Dostaveníčko (v Ústí nad Orlicí)", kde moderátorům Pavlíně Filipovské a Jiřímu Sovákovi předváděl své tkalcovské umění na starém ručním tkalcovském stavu.

Foto: Ústecký kulturní zpravodaj, 1985, č. 4, s. 5.

 

Nováček_foto 

13. února 1942 byl v koncentračním táboře Mauthausen popraven ústecký rodák, universitní profesor, RNDr. Radim NOVÁČEK.

Radim Nováček se narodil v Ústí nad Orlicí 21. března 1905. Byl jediným synem vedoucího úředníka Okresního úřadu v Ústí nad Orlicí Karla Nováčka. Matku ztratil již jako školák, zemřela v roce 1919.  Po maturitě na gymnáziu ve Vysokém Mýtě studoval na přírodovědecké fakultě Karlovy university v Praze přírodopis a chemii. Doktorem přírodních věd byl promován 30. srpna 1928.  Od roku 1929 působil jako asistent v Mineralogickém ústavu prof. Dr. Františka Slavíka. Po úspěšném absolvování vysokoškolských studií a vykonání státních zkoušek a rigoróza se v roce 1936 habilitoval pro obor mineralogie. Po uzavření vysokých škol odešel do mineralogického oddělení Národního muzea. Radim Nováček přispěl k širšímu uplatnění chemie ve výzkumu nerostů a hornin. Zabýval se hlavně kvantitativní mikrochemickou analýzou především druhotných uranových nerostů. Metodu analýzy dokázal úspěšně používat i v případech, kdy měl k dispozici jen miligram vzorku. Stejně úspěšně zvládal sledování morfologie a optických vlastností krystalu. Stanovil např. chemický vzorec johannitu a uranopilitu. Jeho publikace, v nichž detailně popisuje výsledky svého výzkumu, se staly jedním ze základních kamenů nejen pro mineralogii a krystalochemii minerálů uranu, ale i pro mineralogii obecnou. Dodnes je jeho dílo citováno v odborné literatuře, což je nejen pozoruhodné, ale současně je to i dokladem vysoké vědecké hodnoty jeho výzkumu. Soupis jeho publikovaných odborných prací obsahuje 39 položek. Řada výzkumů však zůstala nedokončena. Jeho postoj k nacistické okupaci a strašlivé persekuci české inteligence jej dovedl do řad domácího protifašistického odboje. Pracoval ve skupině Vladimíra Krajiny. 10. října 1941 byl zatčen a jeho byt gestapáci zcela zdemolovali.  Mnoho jeho rukopisů tak bylo zničeno, nebo zašantročeno do Německa. Nejprve byl vězněn na „Pečkárně“ později na Pankráci. Odtud byl 6. února 1942 s dalšími 645 Čechy deportován do koncentračního tábora v Mauthausenu.  Tady byl na základě rozsudku stanného soudu v Praze 13. února 1942 zastřelen. Úřední zpráva, která byla zaslána jeho otci, hovoří o tom, že zemřel na zápal plic.   Česká vědecká společnost v něm ztratila velice nadějného mineraloga a jistě plným právem se mu dostalo v roce 1951 posmrtného ocenění, kdy špičkový americký profesor Clifford Frondel nazval nováčekitem nový minerál hydratovaný uranylarzeničnan hořečnatý. Radim Nováček se i přes svůj krátký život svým dílem a tímto „svým„ minerálem zařadil mezi nesmrtelné. President republiky mu 15. prosince 1945 udělil čs. válečný kříž in memoriam. U příležitosti 25. výročí úmrtí byla Radimu Nováčkovi udělena medaile Emanuela Bořického. Stalo se tak na veřejné části zasedání vědecké rady přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity v Praze 23. února 1967. Ústecká veřejnost uctila památku svého významného rodáka 3. listopadu 1946, kdy byla na jeho rodném domě v Lázeňské ulici čp. 562 odhalena pamětní deska.  Dnes si však na tohoto významného ústeckého rodáka vzpomene už jen odborná mineralogická veřejnost, ale ta jej bude stále spojovat s městem Ústí nad Orlicí, neboť ve všech encyklopediích, studiích apod. je u jeho jména vždy připojeno jeho rodiště, kterým bylo a stále zůstává naše město. Radim Nováček na naše město myslel i při psaní motáků z věznice na Pankráci, kdy věděl, že se již nevrátí a vyslovil v nich přání cit.: “Moji urnu do Ústí k mamince.“ Opisy motáků jsou uloženy v knihovně Městského muzea.

Foto: Soukromá sbírka.

 

Boštík Václav 

21. února 1897 se ve Vysokém Mýtě narodil ústecký děkan Václav BOŠTÍK

Gymnázium vystudoval v Hradci Králové. V sedmnácti letech byl odveden do 1. světové války. Po jejím skončení začal studovat v Hradci Králové bohosloví. Pro mimořádné schopnosti byl za rok poslán na studia do Říma, kde byl 9. července 1923 vysvěcen na kněze. Místo děkana v Ústí nad Orlicí nastoupil 17. června 1934.  V roce 1961 byl zbaven státního souhlasu pro výkon kněze a byl s ním 10. září rozvázán pracovní poměr (v této době byly i církevní funkcionáři zaměstnanci státu).  Vzhledem ke svému věku požádal o odchod do důchodu. Ač nemohl dále vykovávat duchovní záležitosti, docházel do ústeckého Domova důchodců a řádovým sestrám sloužil mši svatou.  Při návratu 23. července 1963 ztratil před rodným domem Jaroslava Kociana vědomí a zemřel. Václav Boštík se v období 2. světové války zapojil do protifašistického odboje. Pracoval ve skupině organizované Ladislavem Cihlářem, která byla prostřednictvím faráře Jednoty bratrské O. Mikuláštíkem napojena na pražské ústředí. 6. března 1942 byl gestapem zatčen a následně vězněm v Pardubicích, Drážďanech, Praze, Terezíně a nakonec v koncentračním táboře Flössenburg. Domů se vrátil 15. května 1945.

Foto: Soukromá sbírka.

 

                                                                 Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea