Českotřebovské kalendárium na květen 2012                       Nedožitých 90 let PhMr. Josefa CHMELÍKA (20.5. 1922 – 27.10. 1995), známého lékárníka a mnohostranně nadaného sportovce Narodil se v Chrudimi. Jeho otec byl nejstarším synem tamějšího mlynáře, ale řemeslo nepřevzal. Vystudoval farmacii na pražské univerzitě. Lékárenskou činnost začal vykonávat  od roku 1925 v České Třebové. Dům, který si zde s manželkou postavili, stojí na Tyršově náměstí.      Josef v našem městě vychodil obecnou a měšťanskou školu a také vystudoval gymnázium (1941). Poté pracoval jako aspirant v lékárně. Vysokoškolské studium mohl zahájit až po 2. světové válce. Po studiích farmacie na Karlově univerzitě se vrátil do České Třebové, aby navázal na lékárnickou praxi svého předčasně zemřelého otce. V roce 1951 se stal vedoucím lékárníkem a také se oženil s Jarmilou Odehnalovou. Měli spolu syna Josefa (1953 – 2007), který podobně jako jeho otec a děd studoval na Karlově univerzitě a po studiích a praxi se stal ředitelem Ústavu analytické chemie Akademie věd České republiky. Josef Chmelík starší v roce 1953 nastoupil do lékárny na Starém náměstí, kde působil do roku 1962. Potom přešel do nově otevřené lékárny na Novém náměstí, odkud po letech odešel do zaslouženého důchodu. Největší zálibou PhMr. Josefa Chmelíka byl sport. V mládí hrál závodně volejbal, kopanou a lední hokej, později pomáhal českotřebovskému sportu jako funkcionář. Další jeho láskou byla příroda. Znalost hub a léčivých rostlin vyplývala z jeho profese. Patřil také k hlavním organizátorům oslav 75 let českotřebovského gymnázia a zasloužil se o znovuodhalení busty TGM na Farářství, které se uskutečnilo 7. března 1990.   110 let od narození Antonína JASANSKÉHO (12.5. 1902 – 12.10. 1961), truhlářského mistra, veřejného činitele a člena odboje Narodil se v chalupě čp. 97 na Parníku v dnešní Ústecké ulici. Po svém otci převzal truhlářskou živnost, kterou v dalších letech značně rozšířil. Přistavěl dílnu a byt, později pilu. Se svým bratrem zaměstnávali až dvacet zaměstnanců. Pracoval také veřejně. Zastával funkci v obecním zastupitelstvu, v obecní radě, byl místostarostou Sokola, jednatelem hasičského sboru, členem Okrašlovacího spolku, nájemcem honitby a mysliveckým hospodářem. Za války působil v protifašistickém odboji. Když se po roce 1948 museli drobní truhláři spojit v Lidové družstvo dřevozpracující se sídlem v České Třebové, vedl je jeden z nejschopnějších, Antonín. Tehdy veškeré materiálové zásoby i strojní vybavení, které s bratrem vlastnili, museli odprodat družstvu …Místo vedoucího družstva truhlářů zastával do roku 1958. Z funkce odstoupil po prodělané mozkové příhodě na doporučení lékaře. Jeho zdravotní stav se ještě zhoršil po lednu 1960, kdy došlo k vyvlastnění těžce vybudovaného rodného domu. Krátce na to zemřel na infarkt myokardu, Dnes je vyvlastněný majetek opět v držení rodiny a provozuje se zde opět truhlářské řemeslo.   Životní jubilea manželů Křížkových               Jana Křížková  * 24.6. 1922  + 9.3. 2010 - Felix  Křížek * 10.7.1912 + 27.4.1998        V roce 1941 zahájil Felix Křížek své působení v usedlosti na Horách a po svatbě s Janou Nerudovou prožili zde společná léta až do odchodu důchodu v roce 1972. Objekt převzali r.1946 v neutěšeném stavu. Kromě práce v pohostinství obstarávali i menší hospodářství, takže pana Křížka bylo možno vidět nejen jako číšníka v nažehlených košilích, ale i s koňským potahem na poli nebo s kosou přes rameno. Paní Křížková se starala o dobrou krmi jak pro rodinu tak i pro hosty. Vařila  při poutích a konaných procesích do blízké kapličky, při tradičních mysliveckých zábavách i o prázdninách pro chataře. Vyhlášenou studenou specialitou restaurace se staly olomoucké tvarůžky zvané syrečky. Ty chutnaly nejen třebovákům, ale i návštěvníkům ze zahraničí. Veselo bylo i o chatařských „hausbálech“. Za doprovodu harmoniky a „vozembouchu“ a zpěvu zúčastněných „praskal lokál ve švech“. K jejich životním jubileím je sepsána brožurka se vzpomínkami. K dispozici je v restauraci NA HORÁCH a v IC v České Třebové.   100 let od narození Jana MEHLA (19.5. 1912 – 22.5. 1990), akademického malíře, grafika a restaurátora Narodil se v Nádražní ulici čp. 464 v neúplné rodině. V rodné České Třebové absolvoval čtyři ročníky měšťanské školy a pokračoval na školách uměleckých. Nejprve na škole uměleckých řemesel v Brně a poté na Akademii výtvarných umění v Praze (profesoři Vratislav Nechleba, Willi Nowak). Studia zakončil čestným rokem u Františka Kupky v Paříži (1935 až 1936). Potom se usadil v rodném městě, kde pilně maloval a také se zde v roce 1940 oženil s Vlastou Šotkovou. Krátce po sňatku se spolu odstěhovali do Prahy. Byl výborným portrétistou, maloval obrazy s figurálními motivy a také krajiny. Později se věnoval abstraktní malbě a grafice. Známé jsou i jeho restaurátorské práce nástěnných maleb. Snad jeho nejznámější prací byla rekonstrukce Alšových freskosgrafit a sgrafit na budově Smetanova muzea v Praze. Spolupracoval s hudebním nakladatelstvím PANTON (obálky, frontispice, vazby a ilustrace), s loutkovou scénou ÚDA v Praze a Národním divadlem (návrhy kostýmů pro Verdiho operu Don Carlos). Od roku 1935 byl organizován ve Skupině výtvarných umělců v Brně, od roku 1939 působil ve SVU Aleš v Brně a Praze. S těmito organizacemi se zúčastňoval pravidelných členských a celostátních výstav (Zlínský salon, Jízdárna v Praze, Výtvarná úroda …). Mnohokrát vystavoval také v zahraničí (Sofia, Moskva, Budapešť, Rio de Janeiro, Paříž). Obrazy Jana Mehla vlastní Národní galerie, řada oblastních galerií, ministerstvo kultury, Vojenský historický ústav a další instituce. Mnoho jeho děl je v držení soukromých sběratelů. K těm nejznámějším patřil továrník J.A. Baťa a bývalý ministr školství Zdeněk Nejedlý. Řada olejových obrazů a také grafické listy jsou v depozitáři Městského muzea v České Třebové.    25 let od úmrtí prof. Karla PLICKY (14.10. 1894 – 6.5. 1987 ), mnohostranně nadaného umělce Narodil se českým rodičům ve Vídni. Otec, zámečnický tovaryš, pocházel z Vítova od Slaného, matka za svobodna Horčičková, byla rodačkou z České Třebové. V roce 1900 se rodina přestěhovala do České Třebové, kde žila velice skromně. Malý obchod, rodinné dědictví na malém městě, nestačil uživit početnou Plickovu rodinu. Přesto Karel vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové, houslovou hru a klavír na konzervatoři v Praze a Berlíně a hudební vědy, národopis a historii umění na Komenského univerzitě v Bratislavě. Začínal jako učitel na školách v Novém Městě nad Metují a Úpici, kde poznal také svoji nastávající manželku. Dlouho se ale profesi pedagoga nevěnoval. Byl znám jako vynikající umělecký fotograf, hudebník, filmový režisér, scénárista, kameraman, folklorista, hudební vědec, dirigent a pedagog na AMU a FAMU. Měl předpoklady, stát se i dobrým malířem. Nad všemi profesemi ale převládala láska k lidové národní hudbě a písni a také k fotografování. Sebral na 40 000 lidových písní s nápěvy, je autorem dvou svazků ČESKÝ ZPĚVNÍK a jednoho svazku SLOVENSKÝ SPEVNÍK. Vyvrcholením jeho folkloristického sběratelství a národopisných studií se pak stal cyklus ČESKÝ ROK, který připravil ve spolupráci s Františkem Volfem a Karlem Svolinským. Z putování za lidovou písní vznikly jeho filmy PO HORÁCH, PO DOLÁCH (1929) a ZEM SPIEVA (1933). Vydal také celou řadu fotografických publikací – například ZLATÁ BRÁNA, PRAHA VE FOTOGRAFII, PRAHA KRÁLOVSKÁ, PRAŽSKÝ HRAD, VLTAVA, SLOVENSKO VE FOTOGRAFII, SPIŠ, LEVOČA – MĚSTO UMĚLECKÝCH POKLADŮ, ČESKOSLOVENSKO. Za svá díla byl Karel Plicka vyznamenán řadou cen a diplomů. Byl čestným členem Umělecké besedy slovenské, Národopisné společnosti československé, Společnosti pro hudební výchovu a Unie slovanských novinářů. V roce 1959 byl jmenován zasloužilým umělcem a o devět let později umělcem národním. Jeho tvorba byla oceněna také po revoluci v roce 1991. Od prezidenta republiky Václava Havla obdržel řád TGM III. třídy in memoriam. Zemřel v Praze ve věku 92 let.     75 let od úmrtí Josefy VEJRYCHOVÉ – DAPECIOVÉ (19.2. 1851 – 9.5. 1937), lidové básnířky a spisovatelky Narodila se ve Svitávce u Boskovic na Moravě ( za svobodna Dapeciová). Když jí bylo 19 let, provdala se za Rudolfa Vejrycha, vozmistra státní dráhy. Vychovali spolu tři děti – Karla, Elišku a Rudolfa. Byla skromná, romantická, citlivá a pracovitá. Svým mateřským citem brzy rozpoznala u svých dětí nadání a všemožně je podporovala. Od své italské tchyně se naučila italštině a to tak, že překládala do češtiny. Přeložila řadu povídek pro mládež i pro dospělé. Roku 1898 byla v Paříži za synem Karlem, který zde studoval hudbu. V roce 1914 navštívila s manželem Mantovu a Benátky. Psala jen pro své potěšení. Začala básněmi, prózu tvořila v pozdějších letech v Kozlově u České Třebové. Své literární práce otiskovala ponejvíce v Lidových novinách, Ženských novinách, Moravských novinách, Východočeském republikánu a Úsvitu. První vydání její knihy Jak bývalo v Kozlově vyšlo v roce 1924, druhé v roce 1953. V červnu 1931 vydal Spolek českých bibliofilů v Praze její další knihu Ze starých časů. Náměty k této práci čerpala ponejvíce z rodné Svitávky. Zemřela v Kozlově a je pochována na místním hřbitůvku.     160 let od narození PhMr. Adolfa Jana ZAPSKÉHO (28.5. 1852 – 23.9. 1928), lékárníka a veřejného činitele Pocházel ze staročeské vladycké rodiny. Rodinným erbem byl červený štít se stříbrným klínem obráceným ostřím dolů. Narodil se v Chrudimi jako syn koželuha a tamního měšťana. Zde také vystudoval reálné gymnázium. Když se po maturitě rozhodl pro lékárnické povolání, nastoupil praxi v lékárně v Jevíčku a odtud odešel do Prahy, kde působil v Ditrichově lékárně na Malé Straně a dále ve Všeobecné nemocnici, kde pracoval do roku 1887. Odtud se vrátil do rodné Chrudimi do předem zakoupené lékárny. Po dvou letech lékárnu prodal a zakoupil novou v České Třebové. Nacházela se na náměstí v domě čp. 48. Vedle svého povolání se také zapojil do veřejné činnosti. Pracoval v místní samosprávě a zasloužil se o založení městské spořitelny, kde byl i prvním předsedou. Stalo se tak v roce 1904. Byl i velice dobrým odborným spisovatelem. Za tuto činnost obdržel od lékárnické společnosti v Praze čestné uznání a zlatý prsten s věnováním. Zemřel v České Třebové.                                                                                                                                                                                                          Jan Skalický