Je tam klub Modrý trpaslík, který stále funguje, pořádá koncerty, divadelní představení a výstavy. Pořádal pravidelně, každý měsíc, i autorská čtení, a jednou ročně dokonce dvoudenní festival čtení. Ve Třebové tak vystoupil leckdo - Jiří Kratochvil se Sylvií Richterovou, Jáchym Topol, Markéta Pilátová, Vít Kremlička, J. H. Krchovský, Jan Balabán, Petr Hruška, Ivan Jirous, Vít Slíva, Vít Janota, Jaroslav E. Fric a mnoho dalších autorů. Ale teď už se ta čtení nekonají. Já sama jsem v Modrém trpaslíku taky dvakrát četla, ale jinak pořádám zmíněná čtení v knihovně.

 

Věnuji se recenzování, především pro Tvar a Souvislosti; delší stati píšu příležitostně pro Bohemica, olomoucká i brněnská, měla jsem i nějaké přednášky v rámci Literárněvědné společnosti - na FF v Brně a Olomouci, na PdF v Hradci Králové, příležitostně se účastním i literárněvědných konferencí na FF v Olomouci. Teď jsem se ale snažila hlavně dokončit svoji druhou knížku odbornou, o které bych neměla ještě příliš mluvit, ale už jsem byla několikrát dotázána i na veřejnosti, jestli něco takového nepíšu - takže jsem to odtajnila. Měla by to být kniha o díle Jana Balabána. Vlastně už je....

 

Prozradíš alespoň v obecných rysech, jak v ní dílo Jana Balabána nahlížíš? Rukopis se jmenuje Sestupy a naděje Jana Balabána a je pokusem o celkovou interpretaci autorova díla. Snažím se přitom sledovat a analýzou jednotlivých textů dokumentovat určitý vnitřní vývoj Balabánova díla, pozvolný přesun akcentů od (téměř) úplné skepse (jež je nejsilnější v autorově publikované prvotině Středověk, ale i v textech jí předcházejících) na polohu nadějnější, která však samozřejmě - ani u Balabána, ani ve skutečnosti - neznamená zánik oněch tónů mollových.

 

Mám několik povídek, které se mi skládají kolem jedné ústřední, ale už to trvá delší čas a pořád jich je velice málo, takže sama nevím, jak se to vyvine. Protože toto je něco, v čem jsem vlastně nikdy nevyvíjela žádné úsilí. Nechávám to k sobě přicházet a sama nevím, jestli z toho knížka vznikne, nebo ne. l když bych byla opravdu ráda.

 

Tentokrát je to zase příběh jedné autobiografické postavy, nebo spíše drobné příběhy, které jsou spojeny lehce nostalgickým životním pocitem. V té ústřední povídce, Šest krát devět, najde ona postava jako třináctiletá, před zhruba čtyřiceti lety, na půdě dva staré měchové fotoaparáty - na film rozměru šest krát devět. Oživí je, fotí jimi, vyvolává filmy a z nich kontaktní kopie, ponoří se do toho úplně a nedbá, že „kolem je rudá tma"...a po letech sejí zasteskne „po světě, který se mohl vejít do formátu šest krát devět centimetrů, nebylo třeba nic zvětšovat, jen kontaktní kopie vznikla, fotka, která měla kontakt se světem, jejž zachytila", protože „s digitální fotkou můžeš dělat, co chceš, a svět se do ní přece nevejde, ten přerostlý a zpitomělý svět, z něhož se skutečný kontakt, kontakt se skutečností, čím dál víc ztrácí". A Pavla -jak se postava jmenuje - zatouží z moderního světa „udělat výřez, který by se vešel do formátu šest krát devět, chodí po světě a hledá vhodné záběry". Takovými záběry jsou zpravidla i ostatní povídky.

Kronika se složila v celek. Co přinesla tobě samotné? Měla jsi v sobě vše uspořádané, nebo jsi na některé věci přicházela až při psaní? Myslím si, že se nedá říct, že bych si tím něco v sobě srovnala, ale spíš jsem se ještě dozvěděla další detailní rodové a rodinné příhody právě od mé maminky. Ona když viděla, že s tím takto pracuji, tak se ještě snažila si na něco dalšího vzpomenout.

Ta knížka je vlastně na počest tvé maminky, která loni zemřela. Jaká to byla osobnost? Dá se říct, že to skutečně pocta jí je. Kronika vyšla devatenáctého září, v den její smrti, a asi za měsíc jsem ve Třebové měla nejen čtení z nové knížky, ale zároveň i křest (pražské čtení mělo teprve následovat). A říkala jsem, že ten večer věnuji skutečné osobě, která byla předlohou jedné z postav Kroniky. Většina přítomných Třebováků samozřejmě věděla, koho mám na mysli. Moje maminka byla člověkem mně nejbližším, a obzvlášť silně jsme se sblížily v posledních dvanácti  letech, kdy jsme po smrti otce a babičky spolu zůstaly samy. Často jsem říkala, že náš vztah je snad až absolutní anebo zeje aspoň tak blízko tomuto stavu, jak je to na tomto světě možné.  Máti byla vzdělaná (byla též absolventkou filozofické fakulty) - v literatuře, historii, výtvarném umění i architektuře, byla též velmi muzikální. A měla ohromný smysl pro humor. Ten ji neopustil ani v posledních sedmnácti letech života, kdy vůbec neviděla. Svoje postižení nesla obdivuhodně statečně, často to byla ona, kdo svému okolí ještě dodával sílu a chuť do života... Kromě všech ztrát v běžném životě, které s sebou oslepnutí přináší, pro ni bylo samozřejmě nelehké ztratit možnost číst. Četla jsem jí všechny svoje texty, nejen povídky, ale i recenze, a pokud mě recenzovaná kniha zaujala, zprostředkovala jsem jí ji četbou ukázek, takže jsme si o tom mohly hodně povídat... A téměř každý  večer jsem pro ni měla - pouze ústní, pouze pro tu chvíli vytvořenou - mikropovídku z nějakého denního zážitku; snažila jsem sejí též slovy malovat to, co jsem zajímavého uviděla... To ji moc těšilo. Mě též. Hodně také poslouchala rádio, ani tak ne hudbu, ale především mluvené slovo, četbu na  pokračování... a protože jí rozhlas poněkud suploval i běžnější komunikaci s lidmi, poslouchala i Český rozhlas 2-Praha, nejenom Vltavu, ale i všelijaké debaty a takové věci. Rozhodně ale nikdy neměla rádio zapnuté jako pouhou kulisu nebo nějaký kravál, který by přehlušoval temnotu či okamžitou samotu, když jsem někam odjela nebo byla někde jinde. Vždycky si pořady velice pečlivě  vybírala a dělala z nich závěry a pak mi o tom referovala. Takto - a samozřejmě nejen tak -jsem se i já od ní mohla mnoho dozvědět. Maminčina smrt pro mě není „pouze" odchodem blízkého člověka, ale též zánikem celého světa, který  jsme si, včetně např. jazyka a humoru, vytvořily a šťastně - i se všemi mollovými životními tóny - obývaly, aniž bychom se v něm ovšem uzavíraly.

Vybráno z rozhovoru Aleny Blažejovské pro Portál české literatury www.czlit.cz

Blanka Kostřicová se narodila 16. 4. 1961 v Litomyšli, od druhého týdne věku žije v České Třebové. Po maturitě na českotřebovské železniční průmyslovce vystudovala češtinu a angličtinu na FF ÚP v Olomouci. Pracovala v Ústavu pro jazyk český ČSAV v Praze a poté jako středoškolská učitelka v České Třebové. Dosud vydala pět knih beletristických - Třebovské povídky (2007), Ledovcovou turistiku (2007), Lyžařské povídky (2009), Dole a nahoře (2010)a Kroniku (2012) - a jednu odbornou: Románový cyklus Jiřího Kratochvíla (2008). Přispěla též do sborníku Honzo, ahoj. Setkání s Janem Balabánem (2011).