V letošním roce si Sbor dobrovolných hasičů v České Třebové připomněl 140. výročí svého založení v roce 1873. Dnes již hasičské řemeslo realizuje nová hasičská generace, postupně se realizuje obnova materiálně technického vybavení, které je na hony vzdálené tomu, co měli při hašení požárů k dispozici naši předci.  Při oslavě tohoto výročí 7. září 2013 byly také vzpomenuty také některé kapitoly z historie sboru. "Živou kronikou"  českotřebovského hasičského sboru  je dnes devětaosmdesátiletý senior sboru Jaroslav Dědourek z Rybníka (*14.8.1924), mimo jiné autor posledního almanachu třebovských hasičů, který byl vydán před 15 lety k 125. výročí českotřebovského sboru. Českotřebovský zpravodaj požádal Jaroslava Dědourka o jeho osobní vzpomínky na jeho hasičské působení v českotřebovském sboru. Jaroslav Dědourek byl velitelem hasičského  sboru v letech 1959 - 1967, funkci přebíral od legendárního velitele Václava Mokrého a předával ji nedávno zemřelému Pavlu Bartasovi.

Na můj vstup do dorostu měl vliv můj spolužák Čeněk Novotný. Stalo se tak první neděli v září roku 1936. tehdy tam se mnou přišlo 6 starších dorostenců a cvičili jsme s malou ruční stříkačkou z roku 1910. Naším vedoucím byl František Vahala, zaměstnanec zásobárny železnic a jeho parťákem byl jednatel sboru Bohuslav Křivský. Ten přijal Františka Vahalu v dobré víře, že sbor pozvedne, ale opak se stal skutečností. Vahala byl především divadelník, bavil obecenstvo při letních koncertech v Javorce, na Horách a v pondělí přišel do zbrojnice přišel málokdy.  Funkce cvičitele se proto poté ujal Leopold Filouš.  Když jsme byli v plném počtu, tak vytáhl svého miláčka - zmotorizovanou ruční stříkačku a z betonové kádě  na praní hadic (doplňované hydrantem) jsme čerpali vodu  a skutečně stříkali, což byl pro nás skutečný zážitek. Potom jsme museli stříkačku do sucha utřít a uložit. Bylo to jeho dítě, o které soustavně pečoval. Měl vlastně štěstí, že zemřel předčasně  v roce 1958 a nedožil se smutného konce této stříkačky.  Ta byla uložena u Horáků ve stodole a v roce 1972 se pod tíhou sněhu spadla a tak pohřbila i tuto stříkačku jako vzácný historický kus.....

Rok 1938 byl pro obyvatele těžkou zkouškou. Dobytek v České Třebové postihla slintavka a kulhavka. Na postižených chalupách byly cedule "zákaz vstupu cizích osob". Hospodáři s celou rodinou tlačili do kopce prázdný  žebřiňák, aby naložili úrodu. Domů z kopce  to už šlo lépe. O žních 14 dnů pršelo, obilí zůstalo v panácích. Přišla i povodeň, na Zámostí stálo půl metru vody. V září byla vyhlášena mobilizace mužů do 40 let. Zasahující hasiči dostali pracovní uniformy barvy khaki. Dne 1. října zabráním Sudet  skončila spolupráce s Rybníkem, Skuhrovem a Semanínem. Demobilizovaní vojáci se ke sboru nevrátili, těžce nesli mnichovskou zradu., takže se tento rok ani necvičilo.

Dne 1. června 1940 jsem jako šestnáctiletý přeřazen do mužstva. To jsem měl za sebou svůj první velký požár v Petrovicích (u Dolní Čermné), kde jsem byl o žních u strýce na návštěvě. V noci jsme spali s jejich synem Josefem na půdě, kde nás probudil signál hasičské trubky "Hoří". Hasič běžel směrem dolů do vesnice a my seběhli z půdy dolů. Hasiči běželi ke zbrojnici a po cestě tloukli lidem na okna, kde se nesvítilo: "U Dušků hoří!"   Strýček Koblížek seděl na posteli a naříkal: "Půjdu-li k ohni, tak to odležím a nepůjdu-li, tak nemůžu jít na pole, protože bych schytal poznámky "K ohni nemocen, ale na poli zdráv,"  a tak jsem se jako patnáctiletý  nabídl, že k ohni půjdu za něj. hasiči měli motorovou stříkačku a na dopravu měl jeden hospodář bryčku se závěsem pro dvoukolovou stříkačku. Hadice a nářadí se naházelo na bryčku a hasiči museli do kopce tlačit....   Když jsme dorazili k hořící stodole, uvnitř byla velká mlátička zajištěna vzpěrami a klíny. Obdivoval jsem odvahu hasičů. Natáhli si mokré pytle (žoky) na sebe a běželi odpojit mlátičku. Další přitáhli řetěz a a koňmi mlátičku vytáhli ven již v době, kdy padaly hořící  části krovů  na zem. Takovou odvahu jsem nikde v Třebové a okolí neviděl a pak ani jako velitel. Já jsem tehdy rozvinoval hadice a pomohl dopravit stříkačku k louži, kam tekl voda z lesa. Hasičům jsem hlásil, že jdu za strýce Koblížka. Strýček byl spokojen, ráno mohl jet na žně a já měl hřejivý pocit, že jsem pomohl lidem v nouzi.  Také ve Třebové se používaly služby trubačů. Bylo jich více,  ve svém rajónu zajišťovali poplach, železničáři a důchodci otevírali okna, a když zjistili, kde hoří běželi tam a radili hasičům radili, jak mají hasit. Na vesnici hasiči táhli ruční i motorové stříkačky k vodě ručně, od požáru pak stříkačku odvezl i s mokrými hadicemi některý hospodář. Ve Třebové byla motorizace, ovšem těžko srovnatelná s dnešním stavem. V této válečné době byla ve Třebové byla stovka koní. Podle mých vzpomínek jsem ve Třebové napočítal koncem války dohromady s povozníky a živnostníky 56 koní.

U hasičů jsem strávil desítky let svého života od dorostu přes práci v mužstvu až po funkci velitele  sboru. Poslední požár ve Třebové, kdy jsem řídil práci hasičů a spolupracujících dělníků byl požár cisteren na nádraží v roce 1968.

Dobové fotografie z archivu Jaroslava Dědourka: