Ústecké kalendárium – leden 2013                                        

 3. ledna 1928 zemřel v Hořicích v Podkrkonoší český sochař, ústecký rodák Quido Tomáš KOCIÁN.

Quido se narodil 7. března 1874 v domě čp. 234, v rodině soukeníka Romana Kociána, jako jeho šesté dítě. Vzhledem k tomu, že od mládí nedoslýchal na jedno ucho, nemohl se věnovat obchodu, jak si přál jeho otec. Na doporučení svého učitele odešel roku 1889 studovat Sochařsko-kamenickou školu v Hořicích v Podkrkonoší, kterou absolvoval v roce 1893. 

Z Hořic vedla Kociánova cesta do Prahy na Umělecko-průmyslovou školu do ateliéru prof. Celdy Kloučka, který učil figurální a ornamentální modelování. V roce 1896 přestoupil k prof. Josefu Václavu Myslbekovi na Akademii výtvarného umění. Zde se mu dostalo v roce 1898 první významné pocty: „Šárka“ získala výroční cenu Akademie. Tato plastika byla pak také příčinou jeho dočasných roztržek s prof. Myslbekem (kritika napsala, že zase v tomto případě žák předčil Mistra).

V roce 1899 ukončil Kocián studia na akademii a na Novém Městě v Praze 2 v ulici Na Moráni č. 360 si zřídil ateliér. V roce 1901 modeloval jednu ze svých nejlepších soch, „Mrtvého Ábela“ (realizováno v bronzu před Sochařsko-keramickou školou v Hořicích v Podkrkonoší),  která měla velký ohlas u kritiky a znovu jej usmířila s prof. Myslbekem. V roce 1902 získal za tuto plastiku Klárovu tzv. Římskou cenu a odjel na studijní cestu do Itálie. Rok 1904 byl pro něho zvláštně významný: navštívil Paříž a seznámil se s A. Rodinem a E´. A. Bourdellem. Setkání mělo vliv především na jeho další tvorbu.

V roce 1906 přijal místo profesora na Sochařsko-keramické škole v Hořicích v Podkrkonoší a definitivně opustil Prahu. Oženil se a založil rodinu. Kociánův zhoršující se zdravotní stav vyvolal u nadřízených školských úřadů požadavek na jeho předčasný odchod do důchodu. Náhlé penzionování u něho však způsobilo hluboký psychický otřes a následoval záchvat srdeční mrtvice, kterému o tři dny později, 3. ledna 1928, podlehl. Quido Tomáš Kocián je pochován v Hořicích v Podkrkonoší.

Kociánovo sochařské dílo bylo zejména ve Východočeském kraji několik desítek let nespravedlivě opomíjeno, ačkoliv patří k nejlepším sochařským projevům první poloviny dvacátého století u nás. Teprve v posledním období dochází k převádění jeho nejlepších plastik do materiálu. V Ústí nad Orlicí např. „Smutek“ (umístěno před smuteční síní), sádrový patinovaný odlitek plastiky „Evino mateřství“ (prostory fy Rieter - Elitex) a tatáž plastika vytesaná z  pískovce v nadživotní velikosti (před dětskou poliklinikou).  Několik jeho děl je umístěno na ústeckém hřbitově. Je to např. „Pieta“ umístěna na hrobce rodiny Cibulkovy, „Dívka u růžového keře“ na hrobě rodiny K. Kociána, „Žal“ na hrobě rodiny Svátkovy a „Našemu dědovi“, busta na hrobě Petra Kociána.

17. září 2008 byl na zahradě Hernychovy vily umístěn druhý originál jeho „Mrtvého Ábela“.

Ve sbírkách Městského muzea je mimo jeho osobních věcí uloženo i několik desítek modelů jeho děl. V knihovně muzea je v xerokopii uložena divadelní hra Josefa Lukavského „Kamenný ideal“, jejíž děj se odehrává v Praze na podzim roku 1900. Postava sochaře Pavla Buriana představuje Quida Tomáše Kociána.

Foto: MM ÚO, AS: Kocián Quido Tomáš, inv. č. F768.

 5. ledna 1858 se v Ústí nad Orlicí narodil český hudebník Hynek KEPPL.

Hynek, syn soukeníka Leopolda Keppla a Anny, rozené Náglové, se narodil v domě čp. 85. Již v pěti letech se začal hudebně vzdělávat u učitele Josefa Michaličky. Později působil jako fundamentalista kláštera v Břevnově, posléze jako výkonný hudebník ve vojenských hudbách. V civilním povolání byl nejprve podučitelem v Bystrci, později soudním poslíčkem a na konci života vrchním oficiálem a často měnil bydliště. V letech 1912 – 1924 např. působil v Uhřiněvsi, kde byl zvolen sbormistrem Hlaholu.  Jako hudebník hrával na violoncello, cinelle, působil i jako zpěvák a dirigent.

Hynek Keppl je autorem mnoha hudebních skladeb vážné a taneční hudby, hudby chrámové a dvou zpěvoher „Narciska, královna víl“ a „Svatá noc“. Jeho slavnostní pochod věnovaný městu Uhřiněves zazněl na závěr prvního dne národní slavnosti 15. srpna 1913, která byla věnována povýšení Uhřiněvsi na město. Převážná část jeho hudební tvorby je uložena v Moravském zemském muzeu v Brně. Ve sbírkách našeho muzea žádnou jeho skladbu nemáme. Hynek Keppl zemřel 9. května 1934 v Hranicích.

Foto: Městské muzeum Ústí nad Orlicí; fond fotografie, inv. č. F 5207

9. ledna 2008 zemřel špičkový československý atlet, čestný občan města Ústí nad Orlicí Václav ČEVONA.

Václav se narodil 24. května 1922 v Rybárpoli u Rožmberku (Slovensko).  Do Ústí nad Orlicí přišel ze Slovenska v roce 1939. Protože chtěl zůstat věrný rodinné textilácké tradici, začal studovat Státní odbornou školu pro průmysl textilní. Kromě studia se začal zajímat o sport. Nejdříve se zapojil do lyžařského oddílu Sokola. Zásluhou ústeckého atleta Františka Stránského se začal věnovat atletice. Nejvíce se prosadil v běhu na 1500 metrů. Pětkrát se v této disciplíně stal mistrem republiky, dvanáctkrát se mu podařilo překonat československé rekordy v běhu na 800 m, 1000m a 1500 m. Na Olympijských hrách v Londýně v roce 1948 obsadil krásné čtvrté místo. Celkem patnáctkrát reprezentoval Československo na mezinárodních závodech, v nich dvanáct vyhrál.  Po nepřekonatelném Emilu Zátopkovi byl Václav Čenova druhým nejlepším československým poválečným atletem. 

Po ukončení závodní činnosti s atletikou neskončil. Zastával funkci dobrovolného trenéra, rozhodčího, hospodáře a určitý čas i ústeckým atletům předsedal. Neméně času věnoval i funkcím v lyžařském oddíle. Od prvního ročníku pořadatelsky zajišťoval mezinárodní lyžařské závody Skiinterkriterium v Říčkách v Orlických horách.

V listopadu 2003 byla Václavu Čevonovi udělená Světová cena fair play za jeho dlouholetou a velmi úspěšnou sportovní kariéru.

Václav Čevona zůstal celý život věrný textilu, nakonec pracoval jako vedoucí technolog přádelny v Perle v Ústí nad Orlicí.

U příležitosti jeho sedmdesátých narozenin byl jmenován čestným občanem města Ústí nad Orlicí.

Foto: Soukromá sbírka

 13. ledna 1953 zemřel v Long Island v USA vlastenec a příznivec dělnického hnutí, ústecký rodák Josef KOVÁŘ (Bostonský).

Narodil se v domě na Velkých Hamrech čp. 151 krejčímu Jiřímu a matce Barbaře, rozené Stárkové 1. září 1864. U otce se vyučil řemeslu a v šestnácti letech odešel na "vandr". Krátký čas pracoval v Kroměříži a později ve Vídni. Zde se hlouběji seznámil s myšlenkou dělnického hnutí. Pomáhal roznášet letáky, literaturu a různé vzkazy. Často ani nevěděl, jak sám vzpomíná, co vlastně spolu s kabátem nebo vestou nese. Poznal zde i jednu z nejvýznamnějších postav českého sociálního hnutí Josefa Hybeše.

V roce 1883 opustil Vídeň a vrátil se zpět do Ústí nad Orlicí.  Jako nejstarší syn převzal místo nemocného otce úlohu živitele rodiny. I sem do Ústí si nechával posílat noviny „Hlas lidu“, které svým způsobem ovlivnily jeho další osudy. Tehdejší ústecký děkan Cibulka při svém kázání napadl každého, kdo tyto noviny čte.  Josef Kovář se stal terčem útoků místních obyvatel. Přesto, že se s několika přáteli pokusil vzepřít se, byl jako "nepohodlná osoba", i když jako živitel rodiny, odveden do armády. Místo do armády však s pomocí svého příbuzného Aloise Libora Šlezingera odjel do Spojených států amerických. Tady pracoval jako krejčí u několika firem v Chicagu a později v New Yorku.  Nakonec se usadil v Bostonu. Zde ho navštěvovala řada Čechů, mezi které patřil např. mladý Tomáš Baťa nebo pozdější president republiky Tomáš G. Masaryk.

Během celého života v Americe udržoval spojení s rodným městem. Nejen, že finančně podporoval matku a sourozence, ale i přátelé z dělnických spolků. Městu věnoval peníze na stavbu chudobince a snažil se zorganizovat vývoz českých výrobků do Ameriky.

Rodnou vlast a město Ústí nad Orlicí navštívil poprvé, ovšem tajně, protože byl hledán četníky, v roce 1907 a po vyhlášení samostatné republiky ještě několikrát.

Ve sbírkách Městského muzea jsou uloženy dopisy Josefa Kováře z roku 1949, které posílal do Ústí nad Orlicí Jaroslavu Rösslerovi (pozn. tehdejší ředitel podniku UTEX) a Jindřichu Nygrínovi. Z nich vyplývá, že ani ve svém pozdním věku neztratil zájem o rodné město a rodnou vlast. Velice zajímavé jsou i jeho příspěvky a osobní vzpomínky v časopise „Hospodář“, který vycházel v USA. Své příspěvky podepisoval jako Bostonský Kovář. Kopie jsou uloženy také v Městském muzeu.

Jeho synové přišli po válce o svůj majetek a nemohli tak splnit otcovo přání, aby urna s jeho popelem byla převezena do Ústí nad Orlicí a jeho popel rozhozen na Kubincově kopci.

Foto: Vzpomínky bostonského Kováře. in. Hospodář 1947.

 

15. ledna 1898 se v Horním Třešňovci u Lanškrouna narodil člen domácího protifašistického odboje Ladislav LOCHMAN.

Své dětství prožil ve svém rodišti, kde jeho otec byl domácím tkalcem a jeho matka pracovala jako dělnice v tabákové továrně v Lanškrouně. Do Ústí nad Orlicí přišel v roce 1922 a začal navštěvovat večerní kurzy v tkalcovské škole. Jako tkadlec pracoval nejdříve u firmy Jan Hernych a syn. Protože stál v popředí stávky, která zde v roce 1925 vypukla, byl propuštěn a jako "označený" těžko hledal zaměstnání. Pracoval u firmy Antonín Brožek a firmy Bedřich Pollak v Hylvátech.

Ladislav Lochman byl členem organizace ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího) a tvořil spojku mezi organizací odboje a KSČ. 25. července 1941 byl gestapem zatčen, vězněn postupně v Pardubicích, Terezíně, Drážďanech, Budišíně a Berlíně. Souzen byl společně ve skupině s ústeckými občany, Josefem Kovářem a Aloisem Blaškem.  26. listopadu 1942 byl v Drážďanech odsouzen k smrti, nakrátko sice dostal milost, ale 9. dubna 1943 byl popraven. Ladislav Lochman se věnoval také hudbě. Založil Klub citeristů, vyučoval a také zkoušel komponovat. V dopise na rozloučenou, který je uložen ve sbírkách městského muzea vzpomíná a pozdravuje mj. … i své spoluhráče z řad citeristů. Jeho jménem byla pojmenovaná jedna z ulic města a jeho jméno najdeme na pamětní desce obětem II. světové války na Památníků odboje. 

Foto: MM ÚO; fond fotografie, inv. č. F 1022

 19. ledna 1908 zemřel v Litomyšli pedagog a hudebník, ústecký rodák Josef LUŇÁČEK.

Josef Luňáček se narodil v Ústí nad Orlicí 27. prosince 1845. Po studiích působil na školách v okrese Litomyšl a v letech 1870 – 1904 přímo v Litomyšli na obecné škole chlapecké. Mezi jeho žáky patřil např. Arné Novák a Zdeněk Nejedlý. Ten na svého učitele vzpomíná ve své knize „Litomyšl“  cit.:

„Ale i význační pedagogové, v užším, školním smyslu, tu mezi těmito tehdy zde učiteli byli, především Josef Luňáček, i dnes (pozn. kniha vyšla v roce 1934) v tomto oboru ctěné a známé jméno. Zjev svrchovaně originální. Již v létech kdy jsem ho poznal, velmi nervosní. Byl vedle svého učitelství i varhaníkem, v čemž jsem mu po léta vypomáhal. Ale nebylo snad jedné mše, aby v ní Luňáček něco nespletl.  Ne hudebně, ale v obřadech. Hrál kde neměl a nehrál kde měl. Takový pak byl i ve škole i doma. Stále jako mimo svět, kdesi pohroužen v sobě, a hrozně prchlý, vyrušil-li ho někdo. Při tom však zase až cosi geniálního v něm bylo, ale bez ladu a skladu. Byl hudebník velmi dobrý a náruživý. Svou stálou hrou na harmoniu byl by Šmilovského, nad nímž bydlil v domě č. 129 na dolní podsíni, připravil prý o rozum, takže se raději vystěhoval. Ale byl jsem z těch několika málo, jež si Luňáček oblíbil, a tu jsem poznal, jaký to byl jemný hudebník. Jeho radostí byly fugy, jež i sám skládal, a tu mi vždy vzkázal, abych přišel a hrál mi je. A já, mladičký student, horlivě si je opisoval. Ale Luňáček byl i kreslíř. Jeho Mapa okresu litomyšlského po desítiletí visela ve všech tu školách. A i methodik byl v pedagogice. On, učitel pověstný svou prchlivostí, jež dovedla být až krutá, do nejjemnějších nuancí dovedl promýšlet methodické otázky počtů a mluvnice, a luštil je tak originálně, že dnes je všeobecně počítán k nejoriginálnějším našim myslitelům v tomto oboru. Ale i osud Luňáčkův byl plný takovýchto paradoxů. On, žijící takřka úplně mimo svět, i po ulici plaše vždy utíkající těsně při domovních zdech, prožil tragedie jako nikdo jiný. I sám i ve své rodině. Na konec pak oslepl. A jako přízrak z jiného světa kráčíval, veden dcerou, tichými, postranními ulicemi města. “

Josef Luňáček napsal řadu fug, skladeb pro harmonium a vydal úpravy slovenských lidových písní pro ženský sbor v Litomyšli. 

Foto: Nejedlý, Zdeněk: Litomyšl. 1934, s. 100.

 

 19. ledna 1863 se v Ústí nad Orlicí narodil malíř, dramatik a pedagog František SYCHRA.

František Sychra studoval reálku v Litomyšli a malířskou akademii v Praze. Působil jako profesor kreslení v Kolíně, Kutné Hoře, na Smíchově a od roku 1894 na Státní reálce v Karlíně. 

Malované krajiny s názvem „Pastviska u Kolína“ a „ Kerhartické údolí u Ústí nad Orlicí“ vystavoval v Praze v Krasoumné jednotě pro Čechy a v Umělecké besedě.

František Sychra je autorem veselohry o jednom dějství „První bouřka“ a veselohry o čtyřech dějstvích „Mravní výchova“. Ta byla poprvé provedena 19. srpna 1901 v Národním divadle v Praze.

Ve sbírkách Městského muzea je mimo jeho divadelní hry uložen i separát jeho příspěvku v Třicáté první roč. zprávy čes. vyš. reál. Karlín 1904 – 1905 s názvem „O výchově ke kráse a umění“. Najdete zde i knihu „Ilias“ od Homéra v originále, kterou podle přípisu používal jako školní četbu. Jeho výtvarné dílo zastoupeno není. Domníváme se pouze, že je autorem kresby Panorama s rozhledny u Ústí nad Orlicí z roku 1913. Originál je uložen ve sbírkách muzea. Barevnou kopii si můžete prohlédnout na chatě Hvězda na Andrlově chlumu.

 František Sychra zemřel v Praze 12. února 1926.

 

 

20. ledna 1943 zemřel v Ústí nad Orlicí člen domácího protifašistického odboje Ludvík TVARDEK (též. TWARDEK).

Ludvík Tvardek se narodil 19. srpna 1905 ve Václavovicích u Frýdku Místku. Před druhou světovou válkou působil jako tajemník komunistické strany v Pardubicích. Od počátku německé okupace Československa mu hrozilo zatčení, a proto se uchýlil do ilegality.

Skrýval se na mnoha místech, naposledy pak v Ústí nad Orlicí a to v Goethově ul. (před II. svět. válkou ulice Čečkova) v domě čp. 703 u Viktorie Kroupové. Zde došlo 20. ledna 1943 k domovní prohlídce, při které gestapo pátralo po hledaném Antonínu Kalouskovi. Místo něho však našli Ludvíka Tvardka. Ten se po zatčení a při následném výslechu pokusil o útěk. Byl postřelen a převezen do ústecké nemocnice, kde téhož dne zemřel. Smrt Ludvíka Tvardka měla neblahé důsledky pro celou řadu lidí. Během ledna 1943 bylo zatčeno a skončilo v policejním vězení v Terezíně celkem dvanáct lidí. Viktorie Kroupová a její sestry Terezie Kalousková a Marie Pavlasová byly odsouzeny k trestu smrti a v Praze popraveny. Viktorie 1.10.1943 a obě sestry bezprostředně po sobě 4.8.1944. Popravena byla i jeho snoubenka Marie Pikulová, která žila v Praze. Osudy Ludvíka Tvardka a lidí s ním spojených přináší kniha Josefa Havla „Oběti předcházejí vítězství“, kterou vydal Oftis Ústí nad Orlicí v roce 2005.  Ústecká Goethova ulice byla později přejmenována na ulici Ludvíka Tvardka. Foto: MM ÚO; fond fotografie, inv. č. F 1762

23. ledna 1873 se v Chotěboři narodil předseda ústeckého odboru Klubu českých turistů, lékař MUDr. Josef KORÁB.

 Po maturitě na vysokomýtském Gymnáziu studoval na pražské univerzitě, kde byl 13. listopadu 1896 promován na doktora všeobecného lékařství. Praxi vykonával v Pražské záchranné stanici. Krátkou dobu působil také v Zemské porodnici ve Vídni.  V roce 1898 se oženil s Julií, dcerou JUDr. Václava Pitry z Ústí nad Orlicí a nastoupil místo praktického lékaře v Rovečném u Boskovic.       

11. listopadu 1901 se s rodinou přestěhoval do Ústí nad Orlicí, kde se stal nejprve lékařem závodní nemocenské pokladny firmy Jan Hernych a syn, postupně lékařem státních drah, městským, školním a konečně lékařem Okresní nemocenské pojišťovny.

V době I. světové války byl vedoucím vojenské nemocnice ve Vysokém Mýtě, kde se léčili hlavně vojáci omrzlí v Rusku a v Alpách.

V roce 1922 se stal předsedou Klubu českých turistů v Ústí nad Orlicí. Za jeho působení zaznamenal klub značných úspěchů. Vliv jeho osoby, významné společenské postavení, jeho vysoká inteligence a vzácný charakter přispěl ke zvýšení významu klubu. Vzrostl počet členů a činnost byla rozšířena o mnoho dalších aktivit. Ve funkci předsedy působil až do roku 1929.

MUDr. Josef Koráb zemřel 18. září 1931 a je pochován na ústeckém hřbitově.

Ústecká veřejnost měla lékaře Josefa Korába v paměti jako člověka zlatého srdce, jako muže, který v kruté době války nezapřel svůj hluboký lidský cit a který tak často bezmezně mnohým pomohl. 10. října 1939 se výbor ústeckého Klubu českých turistů usnesl pojmenovat novou stezku jeho jménem a tím uctít památku svého bývalého předsedy a zasloužilého pracovníka. S výstavbou Korábovy stezky, která vedla od budovy bývalé vodárny na Andrlův chlum bylo započato 6. 11. 1939, kolaudace proběhla 25. dubna 1940. Jeho jménem byla pojmenovaná i jedna z ústeckých ulic.

 24. ledna 1903 se v Ústí nad Orlici narodil spisovatel František BÍBUS.

Svojí prvotinu, cyklus povídek, vydal v nakladatelství Vyšehrad  roce 1943 pod názvem „Vítr a plášť “. V jejím doslovu uvedl spisovatel František Křelina …“už podle této jeho první knihy lze bezpečně usoudit, že jí vstupuje do literatury autor, jehož jméno si třeba pamatovat.“ Další kniha s názvem „Jde za námi věrolomník“ vyšla v roce 1946. Poslední vydalo družstvo Moravské kolo spisovatelů v Brně v roce 1947 pod názvem „Za groš Kudla“. Všechny jeho knihy jsou dějově umístěny do jeho rodného města, přesto, že jméno Ústí nad Orlicí se zde vůbec nevyskytuje. Například poslední popisuje ústecké podměstí v době dětství Františka Bíbuse. František Neškudla, hrdina této knihy žije se svými rodiči: cit. „A podle ní, zrovna jak teče Orlice, běží jejich Mlýnská ulice. Mlýnská ulice 284, bývá napsáno na obálce, přinese-li listonoš psaní pro otce.“ Jednotlivé příběhy přinášejí dobrodružné zážitky hrdiny, popisy míst a život dalších ústeckých obyvatel. Prostřednictvím vypravování jeho učitele pana Šponara se dozvídáme nejen o různých pověstech, např. o panu Dešvendovi, o tom, jak čert stavěl most z Lanšperka na Žampach, ale i o významných ústeckých rodácích, jakým byl např. Jan Ludevit Lukes apod.

Cit. „“Až jednou,“ říkal pan učitel Šponar, „přišel Jeníkův slavný den.“ Pan učitel stál na stupínku, ruce zlehka opřené o stůl, stál tak, jako by se maličko ukláněl. Jeho tvář zvážněla, oči pokrýval lesk.

„Do Olomouce za Janem Ludevítem Lukesem přijel – sám František Škroup – „

Tu se pan učitel vzpřímil.

„Nemusím vám říkat, kdo to byl, kdo byl tento muzikant, který vynaložil vše, aby Lukesa odvedl do Prahy. Stačí, zazpívám-li si z jeho díla nejkrásnější píseň na světě.“

„Vstaňte“, řekl přidušeným hlasem. Stiskl housličky a sám začal zpívat: „Kde domov můj?“

Bylo to krásné, nevýslovně krásné. Ještě nikdy se Kudličkovi nezpívalo tak jako tehdy. Voda hučí po lučinách … Orlice pod jezem, luka k libchavskému dvoru, všecko všecičko do poslední sedmikrásy v trávníku na bělisku, do poslední třásně pěnové krajky na vodě od splavu k mostu, smrky v oboře a olše nad potokem, to vše František viděl zcela zblízka, v novém, slavném světle, celou zem slyšel dýchat a sám v ní dýchal, zpívala s ním a v něm, rozpínalo ho to a vznášelo jako na křídlech … tak ho líbezná píseň zaváděla do kraje dobrého jitra - bory šumí po skalinách … ! Je to stejně zvláštní – jak on, Škroup, mohl vědět, jak to vypadá tady u nás, jak to tu je s lesem, řekou ….!…..“

František Bíbus  se narodil v rodině továrního dělníka. Byl třetí z pěti synů. Vyrůstal v rodinném prostředí, ve kterém bylo náboženské přesvědčení a cítění samozřejmostí. Nejstarší z Bíbusových bratrů Josef byl katolickým knězem v Bystrci. Druhý z bratrů, který se dožil dospělého věku, Václav, truhlář v Ústí nad Orlicí, byl v 50. letech 20. století řadu let vězněn na Mírově. Přes tísnivé hmotné poměry vystudoval František klasické gymnázium v Hradci Králové a z praktických důvodů právnickou fakultu v Praze. Po studiích našel jako právník zaměstnání na Ředitelství pošt a telegrafů v Bratislavě a od roku 1932 v Pardubicích.  Literárně se začal projevovat F. Bíbus již od gymnaziálních let. Publikovat však začal až v roce 1941 v časopise Řád. Byl členem Moravského kola spisovatelů a Syndikátu českých spisovatel. Do nového Svazu spisovatelů po roce 1948 již nevstoupil. V Lexikonu české literatury z roku 1985 je charakterizován jako „Autor psychologické prózy a zádumčivých vzpomínek“. Od roku 1948 již nepublikoval.  Nedlouho před svou smrtí F. Bíbus sám sebe charakterizoval v soukromé korespondenci takto: „Proti upovídaným lidem a soudobým autorům jsem jistě člověk starého ražení, možná stár, ale ať tak či onak, jsem přesvědčen, že nám nikomu neuškodí víc myslit a míň mluvit.“.  František Bíbus zemřel 11. srpna 1966 v Pardubicích a je pochován na ústeckém hřbitově. 

Foto: www.kpp.iipardubice.cz

                         Jitka Melšová, knihovnice Městského muzea