- 80 let od narození a 15 let od úmrtí Prof. PhDr. Vladimíra KOSTŘICI DrSc. (21.2. 1933 – 21.7. 1998)
-
Přestože
se v našem městě nenarodil, město si velice oblíbil a strávil zde více než
čtyřicet let. Narodil se v Petrovicích u Karviné, dětství a mládí prožil
v Hranicích na Moravě. Zde také absolvoval obecnou školu a gymnázium. Po
maturitě odešel studovat na filozofickou fakultu Univerzity Palackého do
Olomouce, obor čeština – ruština. Protože se během studia hlavně zajímal o
ruskou literaturu 19. století, využil možnosti studovat pouze odbornou
ruštinu. Na fakultě se také seznámil se svou budoucí manželkou Janou,
rodilou Třebovačkou, která studovala v témže ročníku. - Po studiích učil na několika středních školách, v šedesátých letech působil na Pedagogickém institutu v Pardubicích. Díky jeho vytrvalému zájmu o ruskou literaturu přišla ve druhé polovině 60. let z olomoucké filozofické fakulty nabídka, aby působil na tamní katedře rusistiky. Jako vysokoškolský pedagog zde působil od roku 1968. V odborných kruzích byl oceňován jako významný, zároveň však skromný vědec, znalec ruské klasické literatury a dějin česko-ruských literárních vztahů. Vedle knižních monografií napsal více než 400 studií, článků a recenzí a redigoval 25 vědeckých publikací. Na univerzitě také krátce zastával post prorektora a byl též vedoucím katedry slavistiky.
- 70 let od tragické smrti letce hrdiny Miloslava ŠTUSÁKA (14.3. 1911 – 27.2. 1943)
-
Narodil
se v českotřebovské čtvrti U kostelíčka v rodině železničního zaměstnance.
Po základní škole odešel v roce 1927 do Bratislavy na státní školu pro
výchovu učitelů. Jako absolvent školy působil na různých slovenských
školách. V roce 1936 nastoupil vojenskou službu. V tomto období absolvoval
Letecké učiliště v Prostějově a obdržel hodnost poručíka – letce. V civilu
se opět věnoval pedagogické činnosti. Učil ve Zvolenu a potom
v Bratislavě. Když došlo k rozbití republiky, odešel přes Maďarsko,
Jugoslávii, Turecko, Sýrii a Alžír do Francie. Po vojenské přísaze, kterou
složil v československém vojenském táboře v Agde jej převeleli k 1.
letecké skupině pod vedením štkp. Schejbala. Zde se přecvičoval na
francouzskou leteckou techniku (letouny MS – 230 a MS – 406) až do
kapitulace Francie. V polovině roku 1940 odjel anglickou lodí z přístavu
Bardeaux do Anglie. Zde vystřídal řadu vojenských základen, až byl
převelen k 313. československé stíhací peruti RAF. Jejím úkolem byla
bojová činnost, která spočívala v hlídkování nad konvoji v Kanále,
doprovod bombardérů nad územím nepřítele a hlídkování nad Anglií. V osudný
den 27. února 1943 doprovázela jeho 313. peruť anglické bombardéry
k německé námořní základně v Brestu. Na zpáteční cestě byly letouny
napadeny německými stihači. Stroj Miloslava Štusáka byl těžce poškozen.
Když posádka opouštěla letadlo, mělo výšku asi 100 m. Než se M. Štusákovi
otevřel padák, zabil se prudkým nárazem o vodní hladinu. Jeho tělo nebylo
nikdy nalezeno. - Miloslav Štusák je vzpomenut na panelu 121 v památníku letců Runnymede v Anglii. Za bojovou činnost byl také vyznamenán Československým válečným křížem 1939.
- 140 let od narození Karla VEJRYCHA (2.2. 1873 – 25.8. 1930), významného pianisty a hudebního pedagoga
-
Byl
nejstarší ze tří dětí Rudolfa a Josefy Vejrychových. Narodil se v Kolíně
nad Labem. Po nedokončených studiích na gymnáziu ve Štěpánské (již jako
Pražák ze Žižkova) absolvoval klavírní oddělení pražské konzervatoře u
profesora Josefa Jiránka. Hudební vzdělání si ještě rozšířil na školách
v Německu a Francii. Krátce učil na litomyšlské hudební škole, odkud
odešel do Kišiněva (dnešní Moldávie) učit klavírní hru na tamní
konzervatoři. Zde později zatoužil po tolstojovském způsobu života a také
po Čechách. V roce 1911 zanechal definitivně profesury a s velkým elánem
se dal do sedlačení v Kozlově. Podzim roku 1927 přinesl konec jeho
idilického hospodaření. Při trhání ovoce spadl se stromu. Jeho nejbližší
se domnívali, že utrpěl otřes mozku, ale vše bylo mnohem horší. Po
několika dnech lékař zjistil, že šlo o záchvat mozkové mrtvice. Nemohl
mluvit, číst ani psát. Karel s manželkou Bělou hospodářství prodali a
odstěhovali se do Prahy. Do oblíbeného Kozlova přijížděli jen v letních
měsících. Při jednom z takových pobytů Karel zemřel. Pochován byl
v rodinném hrobě na kozlovském hřbitůvku. Na věčnou památku po něm zůstala
přístavba u domku čp. 50 z roku 1900 a také např. silnice z České Třebové
do Kozlova z roku 1923, jejíž výstavbu prosadil.
Jan Skalický
Další fotografie Karla Vejrycha z rodinného archivu:
- Nedožitých 100 let Františka Redla
- (*4.1. 1913 + 30.11. 2006)
- Nebyl českotřebovským rodákem (narodil se v české rodině ve Vídni), ale v České Třebové prožil většinu svého života a letos 4. ledna by oslavil "stovku". Rodiče byli rodem z Moravy a poznali se v české společnosti ve Vídni, vždy se hlásili k české národnosti, i když měli rakouské státní občanství, navštěvovali české spolky. Mimo tří let německé obecné školy získal František Redl další vzdělání s českým jazykem vyučovacím, navštěvoval soukromou reálku spolku Komenský s právem veřejnosti. Aby mohl působit i Čechách, složil po maturitě ještě na československém velvyslanectví ve Vídni „nostrifikační zkoušku z filozofie a čsl. vlastivědy“. (Tehdy byl velvyslancem pan Hugo Vavrečka, dědeček prezidenta Václava Havla.)
- Na začátku třicátých let zahájil svou učitelskou dráhu. Při své devadesátce vzpomínal: "Poprvé jsem byl ustanoven výpomocným učitelem až v Malé Poljaně u Medzilaborců, poté v Košicích, Prešově a ve Šťiavniku u Velké Bytče. Mezi tím jsem úspěšně složil zkoušku učitelské způsobilosti na slovenském učitelském ústavu v Prešově. To bylo ještě před vojenskou prezenční službou. Z vojny jsem se vrátil opět do Bukovce u Košic. Tam mne v roce 1938 zastihla i mobilizace. Musel jsem tedy odejít k babičce na Moravu „pretože som bol Čech“….„Po návratu na Moravu jsem sice neučil, ale dostával jsem plat jako dočasný učitel. Na mou žádost u ministerstva školství jsem byl ustanoven učitelem na obecné škole v Parníku u České Třebové a to 14. března 1939. Potom jsem ale učil i v Dolní Dobrouči a pak i jako odborný učitel v Dolní Čermné.. Pak přišlo totální nasazení , naštěstí v jen „Protektorátu“. Po válce jsem učil ve Třebové, vlastně na Parníku trvale až od roku 1950, předtím jsem působil ještě v Moravské Chrastové. To zde již bydlela moje manželka se synem Radkem, dcera Vlasta se narodila později. V šedesátých letech jsem byl ředitelem základní školy v Nádražní ulici, ale jen do normalizace. Pro nesouhlas s politikou KSČ, podpis rezoluce proti „vstupu spřátelených vojsk“ a řadu dalších prohřešků jsem byl zbaven všech funkcí a doučil do důchodu zbývající 3 roky jako učitel.....“ Po odchodu do důchodu již ale učit nemohl, a dokonce ani zastupovat chybějící učitele třeba matematiky nebo i němčiny, přestože chyběli a bylo to velmi potřeba. Žádný z tehdejších ředitelů si takto nechtěl pokazit kádrový profil. Ani v důchodu se ale František Redl práci nevyhýbal a pracoval např. přes dva roky v expedici ve zdejší sodovkárně.
- Ruce do klína nezaložil zvláště po změně režimu v roce 1989. Již v roce 1990 spolu s Břetislavem Bláhou založil zdejší první organizaci důchodců a byl i jejím předsedou, později místopředsedou. Organizoval pro důchodce spoustu zajímavých akcí, zejména zájezdů, na kterých všichni ocenili jeho vynikající znalost němčiny. Zapojil se do veřejného života i jako podporovatel MO ČSSD. Snažil se vždy žít čestně a slušně, aby se mohl každému podívat do očí. Jako devadesátiletý v r. 2003 pro Českotřebovský zpravodaj řekl: "Mrzí mne, že je dnešní doba plná podvodů a vidím, že se do ní vlastně nehodím. Snažím se však, abych nebyl svému okolí na obtíž a být stále aktivní. Měl jsem v životě po změně režimu možnost „výhodně“ emigrovat do Rakouska jak po roce 1948 i 1968, snadno bych tam našel vhodné zázemí, ale nikdy mne nenapadlo to provést, i když to asi negativně ovlivnilo ekonomické podmínky mé rodiny. Cítil jsem, že patřím sem do vlasti svých rodičů..."
- Během života se dočkal i smutných událostí v rodině, ale zůstal dál neotřesen, podpořen svým synem Radomírem. Závěr života prožil v našem novém Domově důchodců, kde zemřel 30. listopadu 2006. Práce a postojů Františka Redla si dodnes v našem městě váží velké množství lidí. Milan Mikolecký