Narodil se v Očelicích u Opočna, kde žila jeho babička z matčiny
strany. Ihned po křtu v evangelickém kostele v Klášteru nad Dědinou se
s matkou vrátil za svým otcem do Skutče, kde rodina trvale bydlela. Otec
Jan Šlemr byl drobným živnostníkem – radiomechanikem, matka Marie úřednicí
na poště ve Skutči, později vedoucí poštovního úřadu. Spolu měli dvě děti.
Vedle Jaromíra ještě mladší dceru Irenu, v pozdějších letech vynikající
sportovkyni ( členka národního družstva v házené, mistryně sportu).Po ukončení obecné školy vstoupil Jaromír na reálné gymnázium v Chrudimi, odkud z kvinty přešel na obchodní akademii, kde maturoval v roce 1944. Protože vysoké školy byly v té době uzavřeny, nastoupil jako praktikant do Spořitelny ve Skutči. Vysokou školu obchodní v Praze (učitelství ekonomických předmětů) vystudoval hned po válce. Vzdělání si později ještě doplnil na PEF (provozně ekonomické fakultě) Zemědělské univerzity v Brně, kde promoval v roce 1966. Jako mladý středoškolský profesor začínal svoji praxi v České Třebové (gymnázium, obchodní akademie). V pozdějších letech ještě učil na SEŠ v Šumperku, ve Svitavách a nakonec v Chocni, kde končil jako ředitel školy. Do důchodu odešel v roce 1985. Nikdy neměl žádné závazky k jakékoliv politické straně či policejní instituci. V padesátých letech musel dokonce školské služby opustit. Vrátil se až po zoufalém činu, kdy požádal prezidentskou kancelář o povolení legálně se odstěhovat z ČSSR, neboť byl přesvědčen, že se v cizině lépe uplatní.
Kromě náročného povolání učitele, měl celou řadu koníčků – hrál a režíroval ochotnické divadlo, vystupoval na recitačních večerech, ve spolupráci s Františkem Navarou a F.K. Zedníkem sestavoval a režíroval pořady v Divadle hudby ve skautském domově v Javorce, aktivně pracoval v MO Českého rybářského svazu, v mysliveckém sdružení, skautingu, byl literárně činný. Je spoluautorem odborných učebnic pro střední ekonomické školy, je autorem povídek, básniček, rozhlasové hry, divadelní jednoaktovky a libreta dětské opery Budulínek. Zabýval se též divadelními kritikami ochotnických představení. Jeho literární práce byly nepravidelně uveřejňovány v různých almanaších, v regionálním tisku, v týdeníku Vlasta … S některými články a hlavně básničkami jsme se mohli seznámit i na stránkách Českotřebovského zpravodaje.
Když přišel v roce 1947 jako mladý středoškolský profesor do České Třebové, okamžitě se zapojil do činnosti místních ochotníků. Jeho první divadelní role byla motýl Felix v divadelní inscenaci bratří Čapků Ze života hmyzu. Krátce na to sám režíroval hru Fr. Tetauera Úsměvy a kordy, ve které jednu z ženských rolí hrála studentka gymnázia Ludmila Huráňová, pozdější jeho manželka. Spolu vychovali dceru Yvonnu. Poslední jeho rolí byl profesor Henry Higgins v divadelní hře G.B. Shava Pygmalion v režii L. Hýbla (1982). Za více jak padesátiletou činnost v ochotnickém divadle obdržel ing. Jaromír Šlemr v roce 2005 nejvyšší morální ocenění, tzv. Zlatý odznak J.K. Tyla. Je také držitelem ceny města Kohout 2011 na kterou byl nominován za svoji knižní prvotinu Čas je jako kůň s jezdcem. Zemřel po krátké nemoci ve čtvrtek 7. března 2013, měsíc před svými devadesátými narozeninami.
Životopis Jaromíra Šlemra jsme měli připraven jako jeho medailonek k jeho nadcházejícím dubnovým devadesátinám. Pro oslavu jubilea již měl vybraný prostor (v Ubytovně Kozlov) a pozval na ni již i hosty, ale sám už na oslavu nepřijde. Protože nemá smysl pořádat oslavu narozenin bez oslavence, připomeňme znovu jeho velké zásluhy pro kulturní rozvoj města. Jsem velmi rád, že se podařilo Jaromíra Šlemra ocenit cenou Kohout 2011, vždyť právě to svědčí o jeho velké aktivitě i ve svém vysokém věku. Nikdy nesložil ruce v klín, do poslední chvíle se zajímal o veškeré místní dění. Rád jsem také společně s prof. Josefem Slavíkem spolupracoval na publikaci "Česká Třebová historie a osobnosti 2", která vyšla v roce 2007 a kde jsme životu, práci, dílu i odkazu Jaromíra Šlemra věnovali téměř 40 stránek. Měl jsem také velkou radost z jeho knížky Čas je jako kůň s jezdcem, který vydal ve spolupráci s českotřebovskými výtvarníky v roce 2011. Věřím, že kdy by mu přálo ještě zdraví, jistě by to nebyla jeho knížka poslední. Smekám před osobností Jaromíra Šlemra.