Setkání rodin domácí hospicové péče   V roce 2012 doprovodily sestřičky Oblastní charity Ústí n.O. ke konci života 72 pacientů. 26. února 2013 proběhlo setkání rodinných příslušníků těchto pacientů z celého regionu. „Víme o vás, pozůstalých, kteří jste o svého blízkého obdivuhodně pečovali,  a právě pro vás toto setkání je,“ řekla v úvodu organizátorka akce, vrchní sestra Petra Kaplanová.   Ve středisku Oblastní charity Ústí nad Orlicí se sešlo 16 lidí, kteří se doma nezištně starali o své nemocné blízké. Přítomné povzbudil letohradský farář Václav Vacek a Petra Kaplanová vyjádřila všem obdiv, úctu a poděkování za spolupráci. Pro všechny zde byl vytvořen prostor k setkání s druhými i ke sdílení emocí. Mnozí vyjádřili své pocity smutku, ztráty energie a chuti do života, obavy z komunikace s druhými lidmi. Některé z těchto obětavých lidí tísnily dokonce i pocity viny vůči sobě samým za to, že mohli udělat víc, než udělali. Sestřičky každého ujistili, že výčitky nejsou namístě, protože jejich – často dlouholetá - péče byla maximální. Jedna paní to dokumentovala na svém příběhu: „Maminka mi zemřela v náručí. Pořád se mi omlouvala za to, že vyžaduje péči. Ale my jsme to přece dělali rádi! Celou  dobu jsme věděli,  že se máme rádi, a že jsme vděční za to, co jsme v životě jeden pro druhého udělali. I když jsme si to neřekli slovy, všichni jsme to věděli.“     Své zkušenosti připojili i další:  „Když maminka onemocněla, vzal jsem si dovolenou na ošetřování. Říkal jsem si, že to bude tak na 14 dní, ale bylo z toho 9 let. Po celou dobu mi sestřičky pomáhaly.“ „ Dcera měla babičku ve velké oblibě, ale bydlí daleko. Prosila mě, ať jí zavolám, až bude babička umírat. Jednou se zčistajasna dcera objevila ve dveřích a všichni jsme se divili, co tam dělá. Babička ji pohladila a zanedlouho zemřela… Starali jsme se o maminku střídavě tři a určitě nás to semklo jako rodinu…“   Při setkání zazněla také slova díků na adresu sestřiček. -          Díky vám jsme si maminku mohli nechat doma a díky vám to bylo krásné. Bez vaší pomoci bychom to nedokázali.  -          Manžel byl žertýř, ale denně mi říkal, jak má sestřičky rád, a co by si bez nich počal… -          Děkuji za váš báječný vztah, který jste měli k mamince i k celé naší rodině. Měli jsme ve vás velkou oporu a jistotu…   I když se plakalo, nebylo to smutné setkání. Nad smutkem totiž převládl fakt, že všichni udělali pro své nejbližší, co mohli, že se s nimi důstojně rozloučili, že si slovy nebo skutky vzájemně poděkovali za život,  a prožili poslední společné okamžiky v okruhu svých nejbližších.  Setkání uzavřel 90letý pan Dykasta, který se 10 let staral o svoji ženu: „Manželka měla Alzheimerovu chorobu. Jednou spadla a já ji zvedal ze země. Tehdy jsem si uvědomil, jak mi mám rád… Věřím, že mě Pán Bůh nechal tak dlouho naživu, abych se o ni mohl postarat…“   V atmosféře určitého negativismu ve společnosti jsou tu tedy dvě obyčejné dobré zprávy: Řada lidí se s naprostou samozřejmostí doma stará o své nemocné blízké. Charita je připravena – ve spolupráci s lékaři a zdravotními pojišťovnami – těmto lidem poskytnout profesionální zdravotní péči i lidskou podporu. Více o charitní ošetřovatelské službě a domácí hospicové péči najdete na www.uo.charita.cz       Iva Marková Oblastní charita Ústí nad Orlicí