K dubnovému životnímu jubileu Marty Demelové              Pamatujete si na svoje výtvarné začátky (se kterými jste se dosud třeba nikomu nesvěřila)? Na první výtvarné pokusy do památníků spolužaček raději ne, na gymnáziu se v době našich studií kreslení vůbec neučilo, ale mojí kamarádkou a spolužačkou byla dcera českotřebovského malíře a divadelníka Karla Tomše. Ten mi opravoval první pokusy. Shodou okolností i první  moje scéna byla pod jeho režií. Pan Tomeš byl ale nesmírně laskavý, stále mě jen chválil, kritikou šetřil.Mám- li vzpomínat na mládí, nebyly to žádné náčrty , které by mi zůstaly, ale spíš vizuální vzpomínky na některá místa České Třebové. Protože jsme bydleli v Rybnické, nyní Moravské ulici, chodila jsem si hrát na staré náměstí, bylo bez aut, uprostřed jsme cvrnkali kuličky, honili jsme se po Splavu a Trávníku, což je dnes naprosto nemyslitelné.  Do Javorky se chodilo máchat prádlo, k Šárce vozit kočárek s malým bratrem. Vzpomínky zůstaly a já si je teprve teď pro sebe i své děti, které dnes nebydlí tady, nakreslila.Jsou to tichá místa bez aut a lidí, trochu jako kulisy, do kterých si můžu domyslet i figurky z dětství. Přidala jsem pohled z našeho balkonu na školu, kde se mi třicet let moc příjemně učilo a pak tu " nejkrásnější" silničku světa, po které mě vodil, spíš vláčel mnoho šťastných roků  náš pes. A protože nastal termín mých sedmdesátin, přidala  jsem něco málo a udělala sobě a snad i několika Třebovákům malou výstavu pro radost. Při Kulturním centru pracuje pod Vaším vedením výtvarná skupina Maxmilián, podle mého názoru je stále dokonalejší. Jaký je vývoj práce "Vaší" výtvarné skupiny podle Vašeho pohledu? Dáváte se něčím (někým) ovlivňovat? Společně se scházíme už jedenáctý rok a dobrá polovina skupiny  je v Maxmiliánu  od začátku. Ponorková nemoc se zatím téměř neobjevuje, o prázdninách si od sebe odpočineme a v říjnu začínáme připravovat další práce pro výstavu. Nechci hodnotit  úspěchy a neúspěchy, to dělají návštěvníci maxmiliánských výstav, ale jsem moc ráda, že naše práce jsou původní, nikde neokopírované, třeba řemeslně (pokud se tento výraz pro výtvarno vůbec dá použít) méně dokonalé, ale mají určitý nápad a smysl. Pokud se dá mluvit o ovlivňování, každý máme nějaké ty vzory, ke kterým vzhlížíme, ale rozhodně je nenapodobujeme. Obvykle jsou tak hvězdné, že bychom to ani nedokázali. Samostatnou kapitolou vašeho výtvarného působení v České Třebové je scénografie, na spolupráci s Vámi vzpomíná DS Hýbl i skupina Medvědi.  Nechybí Vám  činnost v této oblasti? Určitě chybí, ale to je velmi náročný koníček jak časově, tak fyzicky. Nesmírně mě to bavilo, nešlo tu jen o nápad, výtvarné řešení, ale i o to, aby se hercům dobře a pohodlně hrálo a aby i scéna podpořila myšlenku hry. Až se znovu narodím, chci se  téhle výtvarné disciplíně věnovat profesionálně. Takže pro budoucnost mám už vybráno. Ve Vaší sbírce jsou dvě Ceny města, které jste dostala za roky 1998 a 2005, obecně řečeno za přínos pro výtvarné umění a kulturu v našem městě. Jak hodnotíte současný stav v této oblasti? Záleží na tom, jakou kulturu vyhledáváte. Já jsem spokojená, je z čeho si vybírat a mnohdy je nabídek víc, než se dá stihnout. Fantastické koncerty vážné hudby, vynikající ochotnické divadlo, alternativy v Modrém trpaslíku, výborné přednášky Městského muzea, setkání se spisovateli v Městské knihovně a nějaké ty výstavy výtvarné, fotografické, rukodělné,atd.  Samozřejmě se vždycky dá něco zlepšovat i v této oblasti, nevymlouvat se na finance, ale přiložit i nezištně vlastní ruku k dílu. Naštěstí je v České Třebové ještě takových" rukou" dost.

Děkuji za Vaše odpovědi. Milan Mikolecký K výstavě Marty Demelové na schodišti Městské knihovny Milí kolemjdoucí, spěcháte-li pro pěknou knížku, nechci Vás zdržovat. Zastavíte-li se, ráda Vám přiblížím pár míst, která jsem si „zvěčnila.“   Zastavení 1.a 2.  je pro mě a věřím, že mnoho dalších Třebováků, vzpomínkou na ochotníka, režiséra a především básníka, pana Ing. Jaromíra Šlemra.Tyto dva obrázky si zvolil na přebal své knihy  Čas je jako kůň s jezdcem. Prokázal mi tím velkou poctu.   Zastavení  3.  je tradiční - Staré náměstí. Zkoušela jsem několikrát tenhle pravítkový námět zjednodušit, ale vždycky nakonec zvítězil téměř reálný a tudíž pracný záznam typické architektury starého náměstí.    Zastavení 4.  je ulička Na splavu, která spojuje nový a historický střed města .Její křivolaká podoba, v zimě zábavný spád, v létě tajuplný stín, mně už od dětství připadaly jako kus  Foglarových  Stínadel .      Zastavení 5. Park Javorka a bosenský pavilon je tradiční námět pro fotografy i výtvarníky. Mě odjakživa zajímaly dva záhadné sloupky poblíž serpentýn na Kozlov. Asi byly součástí nějaké brány, ale odkud a kam vedly, nevím. Jeden z nich jsem si „schovala“ na památku. Doufám, že i když nejsou funkční, zůstanou na místě jako ozdoba parku. Podíváte-li se průzorem mezi nimi, uvidíte v dáli českotřebovský kostel.   Zastavení 6.  je stranou města, na začátku té nejkrásnější silničky na světě.Není to jen můj názor, potkávám tu řadu známých, kteří se jako já na chvíli zastaví, kouknou se po houbách, v zimě připnou lyže nebo jen tak dýchají svěží vůni lesa a mrazivý horský vzduch.Tedy můj obdiv a poslední obrázek patří odbočce z litomyšlské silnice do obce Svinná.   Krátká a pokud se mi trochu povedlo i  realistická zastavení  doplňuji směsí špetky fantazie, nostalgie a vzpomínek. Bývá zvykem námět dotvořit trefným názvem, ale mně v mnoha případech vychází pravý opak nebo jinotaj , který nechci publikovat. Tak si pod těmi názvy představte sami,  co chcete. Já to tak na výstavách dělám, jednak oželím zapomenuté brýle, jednak nemusím srovnávat, jestli namalované odpovídá názvu. V mnoha případech jsou pojmenování zbytečná a zavádějící. Nicméně pro úplnost nějaká uvádím: Všudybud, Mámení, Dlouhá bílá noc, Jaro pokradmu.   Milí kolejdoucí, děkuji Vám, že jste zvolnili své kroky a zastavili se u mých obrázků. Možná, že jsou pro Vás příliš zpodobňující, prostě tentokrát jsem své město a svět kolem sebe viděla poněkud nostalgickýma očima.   Marta Demelová