Vzpomínka na paní učitelku Jančíkovou                               V loňském roce  uplynulo rovných 100 let od narození českotřebovské učitelky, paní Zdeňky Jančíkové. Narodila se dne 19. května 1912 v České Třebové v domě čp. 964 v Bezděkově,  v rodině zedníka  Františka Stejskala, pocházejícího z Výprachtic,  a jeho manželky  Marie, rozené Bittnerové z Horních Heřmanic.  Mládí prožila spolu s rodiči  v přízemním bytě v Domě  práce na Farářství čp. 1293. V roce 1939 se provdala za továrního zřízence Bohuslava Rybku, pocházejícího z Parníka. V roce 1945 ovdověla, když manžel vlivem válečných událostí, dle vzpomínek pamětníků, snad v koncentračním tíboře zemřel. Proto  byla členkou místní organizace ČSPB.    V  roce 1948  se Zdeňka, tehdy Rybková,  nanovo provdala za Františka Jančíka, rovněž  pedagoga, vyučujícího na zdejší železniční průmyslovce dějepis a češtinu. Dle vzpomínek příbuzných František Jančík, pocházel z Nového Jimramova,  osady Široké Pole. Původní profesí  měl být dělníkem na železnici. Při zaměstnání vystudoval učitelský ústav. Obě manželství  Zdeňky Jančíkové zůstala bezdětná.  Mezi  její dlouholeté kamarádky  patřila  zdejší dentistka Eugenie Doubravová. Zdeňka  Jančíková  se stala  po studiích učitelkou.  Neutěšené finanční poměry jejích rodičů studia mladé Zdeňky značně komplikovaly. Po studiích působila především v našem městě jako učitelka prvního supně na základní škole na Farářství. Dle vzpomínek bývalých žákyň  vyučovala také na druhém stupni ruštinu. Velice dobře znala také německy. Na základní škole na Farářství působila již, dle dochovaných školních fotografií, okolo roku 1950. Po odchodu na odpočinek Zdeňka Jančíková nastoupila jako zástup na základní školu v Nádražní ulici.  Zde jí byla, dle pamětníků,  přidělena první třída. Své žáčky prý tehdy tak milovala, že je údajně chovala na klíně.  V roce 1968 učila na základní škole na Tyršově náměstí. Spolu s dětmi se účastnila vánočních přání v českotřebovském domově důchodců.  Ve školním roce 1971 – 1972 působila na základní škole v Damníkově. Později  se objevila  znovu na základní škole na Tyršově náměstí. Právě v této době jsem měl tu  možnost paní  učitelku Jančíkovou osobně poznat. Byl jsem žákem třetí třídy, když nám byla přidělena nová mladá učitelka, tehdy ještě svobodná. Dojížděla k nám z  Mladočova, ležícího nedaleko Budislavi. Během pololetí se stačila vdát a následně i odejít na mateřskou dovolenou. Nám, jejím žákům, nezbylo nic jiného, než čekat na novou učitelku. Než přišla, vystřídala se u nás celá řada suplujících důchodkyň. Jednou z nich byla na krátký čas také paní učitelka Jančíková. Tmavé vlasy, štíhlá postava,  brýle věčně na očích. Tak mi zůstala její podoba ukryta v paměti. Snad denně s námi, téměř čtyřiceti žáky, chodila do parku na Zámostí. Zde se odehrával pravidelný každodenní rituál. Na travnatém plácku, který se nacházel v blízkosti pískoviště s lavičkou, jsme se seřadili do kroužku a jeden z nás zaujal místo v jeho středu. Všichni jsme museli zvednout ruce a  chodit do kola. Paní učitelka začala zpívat „Já mám tak  rád tu kučeravou Káču, já pro ni ve dne, v noci pláču, já se pro tu Káču upláču…“ My se v tu chvíli přidali a téměř čtyřiceti hlasy zpívali s paní učitelkou. Píseň končila zvoláním „ Hej“ a  v tomto okamžiku se „ Káča“, nebo-li ten „šťastlivec“ uprostřed musel zařadit a vyslat do kruhu za sebe náhradu. A chodilo a zpívalo se dál, dokud vyučovací hodina neskončila a dokud hra paní učitelku neomrzela.Nám dětem se vycházky velice líbily, neboť představovaly úlevu z vlastního vyučování. Paní učitelka Jančíková  mívala ve  třídě  ve všem vzorný pořádek. Pamatuji se na školní skříň, kam jsme chodili pro křídy, kterak v ní bylo vše pečlivě urovnáno,  včetně omluvenek  žáků, naskládaných na sobě v krabičce. Na paní učitelku Jančíkovou dodnes v dobrém  vzpomínají některé její kolegyně. Jednou z nich je  učitelka  Eva Čáslavková: „Jako důchodkyně učila také na 1. stupni v Damníkově, v době, kdy tam působil jako ředitel Boh. Záleský, a kdy jsem tam také učila. Byla to moc milá kolegyně, která nezkazila žádnou legraci“. Na učitelku Jančíkovou si také dobře pamatuje paní ředitelka bývalé Odborné školy pro ženská povolání, Marta Cupalová, později učitelka ve škole na Farářství. „Učila pátou třídu jako já. Měly jsme třídy vedle sebe. Pamatuji se, že tehdy řešila nějaké osobní problémy, bývala z toho důvodu dost vážná. Ale byla velice pečlivou učitelkou, všude měla pořádek a dětí si velice hleděla“. Třetí kolegyní, která zavzpomínala a s níž  se sešla na základní škole na Tyršově náměst, je  paní Zdenka Vosyková: „Jako kantorka byla mezi námi oblíbená a s každým dobře vycházela“.  Velice pěkně na  paní učitelku Jančíkovou vzpomíná také její neteř Zdeňka: „…Teta byla velice hodná, spravedlivá a naše dvě dcery ji nahrazovaly vnoučata, která neměla…“. V letech 1963 – 1964 si manželé Jančíkovi u Nového Jimramova vystavěli chatu. Zde se pravidelně setkávali se svými příbuznými. Manželé Jančíkovi žili v domě Novotných čp. 1648 v ulici Jana Drobného na Farářství. Odtud se v roce 1976 přestěhovali do  nedalekého Červeňáku.  Zde paní učitelka Jančíková žila až do svého odchodu dne 29. března 1983, kdy  náhle podlehla  srdečnímu onemocnění.  Její ovdovělý manžel František se poté přestěhoval do panelového domu v dnešní Habrmanově ulici čp. 1896, kde o něj pečovala  jeho nová přítelkyně z Pardubic. Od úmrtí Zdeňky Jančíkové uplynulo letos v březnu rovných třicet let.                                                                                                                                                                              Martin  Šebela