Dvojí výročí S./Sgt. Františka Čejky
(* 29. 5. 1913  † 21. 6. 1983)
K českotřebovským občanům, do jejichž osudů pronikavě zasáhlo období II. světové války lze právem zařadit i pana Františka Čejku, který aktivní službě v armádě věnoval více než dvě desetiletí svého života. V měsíci květnu 2013 uplynulo od jeho narození rovných sto let.
Narodil se 29. května 1913 v Prosetíně v rodině kameníka Františka Čejky st. a jeho manželky Marie, roz. Třískové, jako nejstarší z pěti sourozenců. Ve svém rodišti vychodil obecnou školu a dále měšťanku ve Skutči. Po jejím ukončení po otcově vzoru přijal zaměstnání v kamenolomu firmy Granita Skuteč. Zde pracoval  do roku 1933, kdy v listopadu, když byl dne 24. března 1933 odveden, nastoupil základní vojenskou službu, kterou vykonával u dělostřeleckého pluku č. 154 v Praze. Zde dosáhl hodnosti četaře prezenční služby a v roce 1935, vzhledem k nevalným vyhlídkám na získání zaměstnání, zůstal u svého pluku jako délesloužící poddůstojník. Tehdy rozhodl o svém dalším životě vojáka, aniž tušil, co vše jej ve válečných letech potká.
U dělostřeleckého pluku č. 154 setrval až do roku 1939, kdy jej Ministerstvo národní obrany v likvidaci dle říšského výnosu dne 30. června téhož roku propustilo ze svazku bývalé branné moci a přidělilo jej k vládnímu vojsku, prapor 6 Hradec Králové, kde vykonával dozorčí a strážní službu. Služební povinnosti jej posléze přivedly do Pardubic, kde  poznal svoji budoucí manželku Růženu Špicovou, roz. Jeníkovou, s níž se dne 21. prosince 1940 oženil. Z manželství se narodila dcera Eva a o několik let později mladší Blanka.
Vraťme se však k vojenským osudům Františka Čejky. V roce 1944 byl jako příslušník vládního vojska nasazen k výkonu strážní služby do Itálie do prostoru Domodosola. Dne 25. května 1944 zaslal rodině z Plzně korespondenční lístek, kde oznamuje trasu své cesty: „Za několik minut opustíme Protektorát a jedeme na Mnichov, Brennen a poslední stanice jest snad Verona v Severní Itálii“.
Po třech týdnech pobytu na novém působišti přeběhl k italským partyzánům skupiny Garibaldi. O tři dny později, dne 10. července 1944, byl úředně uznán „nezvěstným při výkonu služby“. Nikdo u nás, včetně jeho rodiny, neměl nejmenší tušení, kde a za jakých podmínek se právě nachází. Možnost korespondence nepřipadala v úvahu, neboť dva dny před útěkem František Čejka podepsal prohlášení, že v případě dezerce bude jeho rodina zastřelena. Vzhledem k absenci zpráv z domova a nastávajícím krušným životním podmínkám prožíval nezáviděníhodné chvíle. V partyzánské jednotce byl v době od 9. července do 17. srpna 1944 zařazen jako velitel družstva.
 
Více než rok od odjezdu z domova nedostal František Čejka od rodiny ani řádky. Nepomohla ani zpráva, kterou dal zveřejnit v rozhlase. Opět se  nikdo neozval. Nelze se tedy divit, že ačkoliv nebyl věřícím člověkem, napsal v jednom z dopisů, které se mu za svého působení mezi partyzány podařilo rodině odeslat: „Doufám, že se snad ještě sejdeme a pána Boha prosím , bychom se zase zdrávi a pospolu shledali…“
Od italských partyzánů František Čejka přešel v červenci 1944 do Švýcarska, kde byl do října internován. Tuto etapu později líčí své manželce v dopise, odeslaném ze Southendu v Anglii dne 25. června 1945: „Na tu cestu přes Alpy do Švýcarska po celý život nezapomenu. Jednu chvíli jsem již myslel, že jest se mnou konec, ale vše jsem šťastně přežil. Celých 6 dnů jsme byli bez jídla a ta chůze v horách! Když jsem přišel do Švýcar, neměl jsem více jak 58 kg. Tam jsem po týdenní karanténě pracoval u sedláka, u zedníků a na kanalisaci. Denně jsem pracoval 10 hodin a dostával jsem 2 franky denně, což jest na předválečný poměry 12 Kč “.
Ze Švýcarska odjel František Čejka spolu s dalšími příslušníky jiných armád přes Francii do Marseille, odtud zpět do Itálie do Neapole a dále pokračoval do Alžíru a přes Gibraltar do Anglie, kde byl dne 2. prosince 1944 prezentován u Československé  zahraniční armády a byl zařazen do Československého tankového výcvikového střediska. Jako frekventant kurzu řidičů tanku se stal instruktorem budoucích tankistů. Později byl přeřazen ke své původní zbrani – dělostřelectvu – jako výkonný rotmistr. Prožil pět měsíců ve Skotsku, odkud byl převelen do Southendu, kde ještě poměrně dlouho čekal na transport, který jej měl dopravit zpět do vlasti. Odjezdu se dočkal v červenci 1945 a ani nelze popsat, jak se těšil na třetí hvizd lodní sirény, oznamující, že se loď dá co nevidět do pohybu.
Konečně se František Čejka šťastně dostal domů a shledal se s rodinou. Zůstal vojákem z povolání v hodnosti rotmistra dělostřelectva. V letech 1947 – 48 absolvoval vojenskou akademii a aplikační školu v Olomouci a byl vyřazen jako poručík. Nadále vykonával různé funkce v armádě od velitele baterie po náčelníka štábu pluku. Místy služebního pobytu se mu postupně stala Moravská Třebová (1945 – 47), Přáslavice (1948), Bruntál (1948 – 49), Česká Třebová – 183. PL oddíl (září 1949 – červenec 1953) a Kežmarok na Slovensku (1953 – 54).
Česká Třebová se mu stala trvalým domovem, kam se za ním v roce 1952 přistěhovala z Pardubic i jeho rodina. Vojenská posádka zde v oné době byla dislokována v budovách škol v Nádražní a Komenského ulici a v sokolovně Na Skále, neboť objekty kasáren v Semanínské ulici byly vystavěny až později. František Čejka působil ve Třebové ve funkci náčelníka štábu v hodnosti nadporučíka, později kapitána.
Dne 15. listopadu 1954 byl kpt. František Čejka jako bývalý příslušník tzv. „západní skupiny“ bezdůvodně propuštěn do zálohy.
V roce 1955 nastoupil do n. p. TOS Svitavy jako referent technicko-hospodářských norem. Aby si doplnil odborné vzdělání absolvoval v letech 1955 – 57 strojnický obor večerní dvouleté průmyslové školy v České Třebové. V závodě TOS zůstal nějaký čas i po odchodu do důchodu.
Na svoji vojenskou dráhu František Čejka nikdy nezapomněl. Trpká válečná léta mu po celý zbytek života připomínalo zranění ucha, kterému v oněch krutých letech následkem střelby neunikl. Dne 1. května 1970 byl Františku Čejkovi předán průkaz Československé zahraniční partyzánské brigády, na jeho základě byl oprávněn nosit pamětní medaile IL GARIBALDINO PIEMONTE C. L. N., IL GARIBALDINO, dekr. CORPO, VOLONTARI DELLA LIBERTA. Mimo to byl nositelem medaile THE STAR, Čs. vojenské medaile za zásluhy II. stupně, Čs. vojenské pamětní medaile „VB“ a odznaku čsl. partyzána.Se svými blízkými se pan František Čejka po těžké nemoci navždy rozloučil dne 21. června 1983. Od jeho úmrtí letos uplyne třicet let.   Martin Šebela