V závěru dubna t.r. oslavil bez velké pompy významné životní
jubileum ředitel Kulturního centra doc. Mgr. František Preisler. Jeho
nástup do funkce se před lety neobešel bez emocí, za konzervování
předchozího stavu vznikla např. na ZUŠ petice. V této době bylo jasné,
že město musí opustit azyl tehdejšího Kulturního klubu v Národním domě,
který měl velmi nejasnou budoucnost a prodával se v několika dražbách.
Město prodalo energetické akcie a z výtěžku financovalo přestavbu
Dělnického domu. Do této doby přichází František Preisler tehdy jako občan
města Brna a dřívější režisér a také šéf opery brněnského divadla,
působící dlouhodobě také v zahraničí. Teprve loni v r. 2012 „zrušil“
brněnský byt a stal se naturalizovaným Českotřebovákem.
František Preisler je také pokračovatelem slavného Preislerova rodu.
(O jeho kořenech píšeme ve zvláštním článku Některé části dále uvedeného
rozhovoru můžeme chápat jako rozšíření tohoto článku především po linii
„Františků“ ….. “Nejkovanějším“ znalcem dalšího působení Preislerů
v hudebním životě je především sám ředitel KC, kterému jsem
v souvislosti s životním výročím položil několik otázek:
Vnímal jste již ve svém mládí spolunáležitost
k rodu Preislerů, tím tedy také k České Třebové? Jezdil jste se třeba
ještě v době pobytu v Opavě nebo pak v Olomouci? Máte na tu dobu nějaké
vzpomínky?
Otec byl opravdový „Třebovák“ . Pracovně byl velmi vytížen, ale
nenechal si ujít příležitost ve volných chvílích zajet do svého rodného
města, Pravidlem se stala dovolená na Švabinského chatě, kde oba moji
rodiče trávili vždy celé dva měsíce svých divadelních prázdnin. A já
přirozeně také. Později jsem brigádně pracoval u Domovní správy (jako
pomocník pokrývače) abych si vydělal nějaké peníze – třeba na motorku
„Pionýr“. Také dirigentská profese zaváděla tatínka do Třebové. Občas
stanul před Orchestrálním sdružením Smetana, přivedl řadu zajímavých
sólistů. I jí jsem zde pod ním jednou hrál. Protože jsem se školil ve
hře na klarinet, ale hlavně měl jsem basklarinet, nástroj, který ve
Třebové vůbec nebyl , hrál jsem na něj sólo v Písních potulného tovaryše
Gustava Mahlera. To byl pro šestnáctiletého chlapce obrovský zážitek
Nejkrásnější dobou v životě každého je
doba studií a vstupu do života. S čím byla ve vašem případě spojena?
To je na velmi dlouhé povídání. Na Gymnáziu v Olomouci – Hejčíně bylo
takové „hnizdo“ budoucích divadelníků. Ale lépe se to dokumentuje na jiném
příkladu. V šedesátých letech byla v Olomouci dvě kabaretní seskupení.
Kabaret HEJ-RUP (hejčinští rušitelé přežitků) a SKUMAFKA (skupina malých
forem). Autorsky, režijně i herecky byl Petr Novotný vedoucím hejrupáků a
Pavel Dostál SKUMAFKY. Vznikala zdravá soutěživost, ale téměř všichni
členové těchto seskupení se setkávali na poloprofesionální scéně.
V olomouckém divadle vzniklo „Studio mladých“, které v profesionálním
prostředí každý rok připravilo jednu premiéru.
Musím jmenovat několik svých kolegů : Honza Kanyza, Petr Novotný,
Pavel Dostál, Hana Maciuchová, Ivana Koktová, Richard Pogoda .... a také
premiéru, která měla i mezinárodní úspěch - inscenace hry E. Kästnera
Emil a detektivové. Hrál jsem Emila a tato inscenace byla vybrána na
Festival amatérského divadla do Londýna. Byl to velký zážitek – cesta
lodí, nádherný festival, úspěch – to vše v době, kdy se nám o zahraničí
vlastně ani nesnilo.
Od dětství jsem byl přesvědčen, že budu dělat divadlo – budu hercem a
tak jsem v roce 1966 jel dělat zkoušky na DAMU. Protože jsme s Honzou
Kanyzou hráli nejen ve „Studiu“, ale měli na repertoáru řadu scének
(především z pera Voskovce a Wericha), které jsme nesčetněkrát hráli,
přesvědčil jsem ho, aby jel se mnou na přijímačky. On neměl vůbec zájem
jít na studia v oboru herectví. Maloval, byl výborný výtvarník. Brali jsme
to jako velkou recesi. To zaujalo i přijímací komisi, ale profesor M.Nedbal
(vedoucí tohoto ročníku) a děkan O. Sklenčka mně opatrně sdělili, že
Kanyza byl přijat, ale já jsem nezískal potřebný počet bodů, protože pan
Přeučil – který vedl zkoušky z pohybové výchovy – nemohl přenést přes
srdce, že jsem neudělal přemet a to mne zcela diskvalifikovalo. Nicméně
pány profesory jsem byl ujištěn, že o rok později budu přijat, udělám
rozdílové zkoušky a tím se dostanu do ročníku s Kanyzou, protože –
„takovou dvojici si nemohou nechat ujít“. Má „ješitnost“ mne odradila od
dalších pokusů v hereckém oboru, jel jsem do Brna a složil přijímací
zkoušky na JAMU
- obor operní režie. Profesor Wasserbauer však měl nekompromisní
podmínky – praxi v divadle a věk 20 let. Musel jsem dva roky čekat.
Nastoupil jsem v olomouckém divadle jako inspicient opery a získal opravdu
skvělou praxi. Od roku 1968 do roku 1973 jsem studoval JAMU, ale také
často spolupracoval s olomouckým divadlem jako asistent režie.
Studium na JAMU bylo skvělé. Profesor Wasserbauer založil Komorní
operu, ta měla svou budovu v Králově poli a protože se v ní odehrávaly jen
aktivity posluchačů zpěvu, režie, dirigování v neomezeném časovém
rozložení, mohla si tato instituce dovolit nejméně čtyři premiéry ročně.
Každá měla 4 až pět repríz, studenti zde dělali vše, co bylo potřeba .
stavěli dekorace, zpívali, hráli a seznamovali se tak s opravdovou praxí
–tedy i tou dramaturgickou.
Nemohu opomenout skutečnost, že ve stejném ročníku, ale obor
činoherního herectví, studovali společně se mnou Polívka, Zedníček,
Bartoška, Heřmánek atd. My jsme nejen
c hodili na společné předměty (dějiny divadla , estetika...) , ale i
na „vysokoškolskou vojnu“ – tedy jedenkrát týdně si užít neskutečné
legrace a ještě jsme společně bydleli na koleji, která byla malá,
zastrčená, ale obývali ji jen „jamáci“.
V roce 1972 jsem se oženil s Vlastou
Ployharovou, sólistkou olomoucké opery, v roce 1973 se nám narodil syn
František....
„Normálně“ člověk vstupuje do zaměstnání, kde si postupně buduje
kariéru. Jak to bylo u Vás v případě působení v uměleckém angažmá. Během
let jste se setkal s mnoha osobnostmi…..
To mé umělecké působení, které bylo velmi
bohaté, lze rozdělit do čtyř etap: Olomouc, zahraničí, Brno a opět
zahraničí. V olomouckém divadle jsem působil od r. 1973 do roku 1983 a
nastudoval jsem zde 22 premiér především oper, ale i operet a muzikálů.
Pak to bylo Estonsko a Jugoslávie, dále brněnská etapa (1983 – 1992) a pak
už vlastně Slovinsko (1992 – 2000). To brněnské období bylo nesmírně
náročné. Šéfoval jsem Janáčkově opeře tedy gigantu o 300 zaměstnancích,
zároveň působil pedagogicky na JAMU a byl vedoucím Komorní opery. Zpočátku
jsem dojížděl z Olomouce – tam třeba dopoledne zkoušel, odpoledne jsem jel
autem do Brna , tam přednášel, pak zkoušel v Komorní opeře a v noci domů
do Olomouce a tak se to opakovalo každý den až do doby, kdy jsme se do
Brna přestěhovali. Moje žena předčasně ukončila svou bohatou pěveckou a
kariéru a rozhodla se mne následovat. Šéfování v Brně bylo velmi náročné,
ale také plné krásných zážitků.
Na inscenaci Káti Kabanové (L.Janáčka)
jsem spolupracoval s dirigentem Genadijem Rožděstvenským, na Wertherovi
(J. Masseneta) s Jelenou Obrazcovovou, režijně jsem nastudoval 8 oper na
velké scéně Janáčkova divadla a stejné množství na scéně Komorní opery.
Celkově mám na svém kontě 60 premiér oper , operet a muzikálů
Zmínil jste se o Vašem dlouhodobém působení v zahraničí...
Jak jsem se výše zmínil mé zahraniční působení započalo v Estonsku ve
městě Tartu v divadle Vannemuine, kde tehdy působil vynikající ředitel a
režisér Kaarl Ird. Já jsem tam inscenoval Janáčkovu Její pastorkyni –
vlastně jako prvního Janáčka v Estonsku.Ta inscenace způsobila nebývalý
rozruch v divadelním světě. Obdržel jsem cenu za nejlepší inscenaci roku
v celém SSSR. Prakticky ihned jsem dostal nabídku na inscenování Janáčka
v Mariboru (tehdejší Jugoslávie). Obrovský úspěch, nabídka stálého angažmá
za „snových“ podmínek, ale tu nešlo přijmout, měl jsem mnoho vazeb na
domov a tak zůstalo jen při stálé spolupráci a splnění nabídky na
inscenování „Příhod Lišky Bystroušky“ v Národním divadle v Lublani.
Maribor mně dal ještě jednu nabídku – vybrat si operu, kterou tam budu
v nejbližší době inscenovat. Najít něco po Pastorkyni nebylo vůbec lehké.
Přišel jsem se šokujícím návrhem - Porgy a Bess (G.Gershwin). Všichni mě
považovali za blázna, ale já jsem měl již zkušenost z inscenování
v Olomouci a věděl jsem, co tato opera udělá s divákem. Nemýlil jsem se.
Inscenace byla okamžitě nominována na Jugoslávské soutěžní bienále
operních divadel a tam (což se dosud nikdy nestalo) dostala všech osm
udělovaných cen. Včetně ceny za nejlepší inscenaci a nejlepší režii. Pak
ještě Prodaná nevěsta v Lublani. Při zkouškách mne zastihla zpráva o úmrtí
otce. Odjel jsem rychle domů na týden přerušil zkoušky, pak inscenaci
dovedl k premiéře. Přišla však jiná nabídka – místo režiséra v Brně. To
byl můj sen,ne Praha, ne zahraničí, ale divadlo v Brně, to bylo mé přání.
Nastoupil jsem jak režisér a pak byl jmenován šéfem opery na dlouhých a
nelehkých sedm let. V roce 1989 přišla „sametová revoluce“ a ta smetla
všechny vedoucí divadelních institucí. Já jsem toto období „přežil“ dík
několikerému hlasování celého souboru o mém setrvání, či odchodu. Vždy
jsem drtivě vyhrál. V roce 1992 jsem dostal nabídku – opět z osudového
Mariboru na inscenování Figarovy svatby. Přijal jsem s vědomím, že pokud
to jen trochu půjde, ukončím šéfování i jiné svazky s divadlem v Brně. A
šlo to. Dostal jsem řadu nabídek a tak svazek v Brně ukončil. Důvod byl
prostý – operní divadlo se začalo ubírat jiným směrem, než který jsem si
představoval já. Byl jsem vychován i vyškolen k pokorné službě autorům,
jejichž díla převádím na jeviště. Tady začalo neblahé období „režisérizmu“
tedy předvádění především sebe sama a to bylo proti mému přesvědčení.
V zahraničí to po mně nechtěli, měl jsem dost nabídek na inscenováni
lákavých titulů, ke kterým bych se asi nikdy nedostal a navíc později se
vyskytla možnost spolupráce se synem Františkem a to nás oba nadchlo.
V Lublani jsme inscenovali (já opět) Prodanou nevěstu a Hugenoty (G.Meyerbeer).
Vztah k umění je přímo spojen s vaším působením i v rodinném
životě, manželka byla vynikající sopranistka, syn František (v pořadí snad
již šestý) byl vynikajícím dirigentem o jehož angažmá stály přední velké
orchestry
Manželka byla skutečně vynikající pěvkyní. Získala stříbrnou medaili
na Mezinárodní pěvecké soutěži v e Francii (Toulouse) a ta jí otevřela
řadu jiných bran do pěveckého světa. Získala stipendium pro pěvecké
studium v italské Sieně, zpívala na mnoha koncertních i operních pódiích.
Zůstala členkou olomouckého divadla, ale hostovala na všech našich
operních scénách. Zpívala Antonii v Hoffmanových povídkách J. Offenbacha
ve slavné inscenaci LATERNY MAGIKY. Tato role ji přivedla i do Carnegie
Hall v New Yorku. Jako jednu z největších životních rolí však sehrála jako
maminka syna Františka. Trpělivě provázela jeho velké umělecké kroky.
František byl mimořádný talent, v oblasti hudby a divadla uměl vše a
všechno se mu dařilo. Ale také jej to velmi spalovalo. Jen pro zajímavost
– v letech 1992 – 2000 dirigoval celkem 605 představení a 50 symfonických
koncertů. To je závratně vysoké množství veřejných vystoupení a k tomu je
nutno připočítat též mnoho desítek, možná stovek vystoupení klavírního
doprovazeče, nebo i řadu varhanních koncertů. Po vzoru svého dědečka totiž
absolvoval konzervatoř jako varhaník, dirigent a klavírista . Naše
umělecká spolupráce nebyla příliš častá, ale byla skvělá. Už jsem se
zmínil o Lublani, ale nezapomenutelný zážitek byla naše příprava a
realizace inscenace Madame Butterfly pro Taiwan. Zkoušeli jsme v Praze,
několik sólistů bylo z ND v Praze, výtvarná stránka a agentura byla
původem z „ostrova“. Tam jsme vše dolaďovali, zkoušeli a uskutečnili asi 6
představení v různých částech ostrova. Bylo to nádherné. Nemohu
zapomenout! (foto Vlasta Preislerová - Ployharová v roli Taťány -
Evžen Oněgin)
Od roku 2001 pak působíte včele českotřebovského Kulturního centra,
což může být v určitém pohledu pojato i jako vyvrcholení životního osudu,
který vás zavedl zpět do města, kde se usadil Preislerův rod již před více
než 100 lety, do České Třebové. Jak hodnotíte toto období z vaší pozice, myslíte, že se splnily alespoň
některé cíle, se kterými jste sem přišel?
Má přihláška do konkurzu na místo ředitele Kulturního centra (tehdy
Kulturního klubu) byla přijata nejen v okruhu mých známých, ale i místních
představitelů Města s velkými rozpaky. „Proč to asi dělá? Co je za tím skryto?“ Bylo to velmi prozaické.
Vrátil jsem se ze zahraničí a nechtěl jsem jít do divadla. Chtěl jsem
dělat kulturu. Rozhovory s tehdejším starostou (J.Pásek) a místostarostou
(F.Čech) asi dokázaly odbourat obě nedůvěřivé otázky. Myslím, že většinu
předsevzetí se podařilo naplnit. Bylo jich mnoho. Jen namátkově – zavedení
divadelního předplatného, rozšíření Hudebního festivalu A. Bennewitze,
zrod Varhanniho festivalu Z. Pololáníka, pevné zakotvení Kruhu přátel
hudby v koncertním plánu Kulturního centra, oprava a rozšíření varhan
v kostele sv. Jakuba i v rotundě sv. Kateřiny, nákup koncertního klavíru,
digitalizace kina ...... Měl jsem velké štěstí i na následnou „garnituru
Města“. Také pochopila mé snažení a všemožně pomáhala a pomáhá naplňovat
mé, často smělé a odvážné, ale doufám i úspěšné záměry.
Vaše působení nekončilo v Kulturním centru, aktivně jste se zapojil
do dramaturgie a programu festivalu Smetanova Litomyšl, vlastníte hudební
agenturu , v které zejména v poslední dob spolupracujete se skladatelem
Zdeňkem Pololáníkem.
Smetanova Litomyšl je srdeční záležitostí. Jako šéf brněnské opery
jsem velmi intenzivně spolupracoval s tímto festivalem. V určitém
krizovém období jsem pomohl překlenout hrozbu zániku festivalu. Finanční
kompenzace hostování brněnského souboru byla snížena na symbolickou úroveň
a krizi se podařilo tímto krokem překonat. František se velmi angažoval
pro tento festival – společně jsme inscenovali vlastně jedinou „vlastní
premiéru“ Smetanovy Litomyšle“ – Smetanova Dalibora. I jeho poslední
koncert byl právě v Litomyšli.... Od roku 1992 mám agenturu, která vydává noty. Spolupráce se Zdeňkem
Pololáníkem je dominantní. Vydal jsem všechny jeho varhanní skladby, mše,
a nyní i operu „Noc plná světla“. Ta práce mne baví a obohacuje.
Poznal jste řadu jiných měst a kulturních organizací, jak si
stojíme v takovém srovnání jako město Česká Třebová? Jsou nějaké cíle,
které se splnit nepodařilo, kde máme ještě mezery?
Tady nedokážu úplně objektivně odpovědět. Je logické, že neznám do
hloubky situaci v kultuře okolních měst. Mohu se zamýšlet nad programy
kulturních zařízení, ale nemohu je posuzovat, neznám do hloubky ekonomické
ani návštěvnické zázemí.
Nacházel jste ve své funkci v čele KC pochopení na českotřebovské
radnici?
To pochopení bylo je a doufám i bude vždy optimální. Asi je to
způsobeno také tím, že mé požadavky byly vždy střídmé. Vím co je a co není
možné. A z toho vyplývá vzájemná důvěra – jestli něco požaduji v rámci
ekonomických možností, pak je asi téměř jisté, že to není zbytečnost, že to není nějaký můj výstřelek nebo výstřednost.
Samozřejmě jsem si vědom, že jako jedinec – to je asi dost subjektivně - ovlivňuji kulturní život města. Byl bych rád, aby tato snaha byla co
nejvíce objektivní. Ve prospěch posluchačů, diváků a všech občanů města,
kteří o rozmanitost kultury stojí.
Děkuji za rozhovor
Milan Mikolecký |