Doc. Mgr. František Preisler - 65

V závěru dubna t.r. oslavil bez velké pompy významné životní jubileum ředitel Kulturního centra doc. Mgr. František Preisler.  Jeho nástup do funkce se před  lety neobešel bez emocí, za konzervování předchozího stavu  vznikla např. na ZUŠ petice.  V této  době bylo jasné, že město musí opustit  azyl  tehdejšího Kulturního klubu v Národním domě, který měl velmi nejasnou budoucnost a prodával se v několika dražbách. Město  prodalo energetické akcie a z výtěžku financovalo přestavbu Dělnického domu. Do této doby přichází František Preisler tehdy jako občan města Brna a dřívější režisér a také šéf opery  brněnského divadla, působící dlouhodobě také v zahraničí.  Teprve loni v r. 2012 „zrušil“ brněnský byt a stal se naturalizovaným Českotřebovákem.
 
František  Preisler je také pokračovatelem slavného Preislerova rodu. (O jeho kořenech píšeme ve zvláštním článku Některé části dále uvedeného rozhovoru můžeme chápat jako rozšíření tohoto článku především po linii „Františků“ ….. “Nejkovanějším“ znalcem  dalšího působení Preislerů v hudebním životě  je především sám ředitel KC, kterému jsem v  souvislosti s životním výročím položil několik otázek:
 
Vnímal  jste již ve svém mládí spolunáležitost k rodu Preislerů, tím tedy také k České Třebové?   Jezdil jste se  třeba ještě v době pobytu v Opavě nebo pak v Olomouci?   Máte na tu dobu nějaké vzpomínky? 
 
Otec  byl opravdový „Třebovák“ . Pracovně byl velmi vytížen, ale nenechal si ujít příležitost ve volných chvílích zajet do svého rodného města, Pravidlem se stala dovolená na Švabinského chatě, kde oba moji rodiče trávili vždy celé dva měsíce svých divadelních prázdnin. A já přirozeně také. Později  jsem  brigádně pracoval  u Domovní správy (jako pomocník pokrývače) abych si vydělal nějaké peníze – třeba  na motorku „Pionýr“. Také dirigentská profese zaváděla tatínka do Třebové. Občas stanul před Orchestrálním sdružením Smetana, přivedl řadu zajímavých sólistů. I jí jsem zde pod ním jednou hrál.  Protože jsem se školil  ve hře na klarinet, ale hlavně měl jsem  basklarinet,  nástroj, který  ve Třebové vůbec nebyl , hrál jsem na něj sólo v Písních potulného tovaryše Gustava  Mahlera.  To byl pro šestnáctiletého chlapce obrovský zážitek
 
 Nejkrásnější dobou v životě každého je doba studií a vstupu do života. S čím byla ve vašem případě spojena? 
 
To je na velmi dlouhé povídání. Na Gymnáziu v Olomouci – Hejčíně bylo takové „hnizdo“ budoucích divadelníků. Ale lépe se to dokumentuje na jiném příkladu. V šedesátých letech byla v Olomouci dvě kabaretní seskupení. Kabaret HEJ-RUP (hejčinští rušitelé přežitků) a SKUMAFKA (skupina malých forem). Autorsky, režijně i herecky byl Petr Novotný vedoucím hejrupáků a Pavel Dostál SKUMAFKY. Vznikala zdravá soutěživost, ale téměř všichni členové těchto seskupení se setkávali na poloprofesionální scéně. V olomouckém divadle vzniklo „Studio mladých“, které v profesionálním prostředí každý rok připravilo jednu premiéru.
Musím jmenovat několik svých kolegů : Honza Kanyza, Petr Novotný, Pavel Dostál, Hana Maciuchová, Ivana Koktová, Richard Pogoda ....  a také premiéru, která měla i mezinárodní úspěch -  inscenace hry E. Kästnera Emil a detektivové. Hrál jsem Emila a  tato  inscenace byla vybrána na Festival amatérského divadla do Londýna. Byl to velký zážitek – cesta lodí, nádherný festival, úspěch – to vše v době, kdy se nám o zahraničí vlastně ani nesnilo.
Od dětství jsem byl přesvědčen, že budu dělat divadlo – budu hercem a tak jsem v roce 1966 jel dělat zkoušky na DAMU. Protože jsme s Honzou Kanyzou hráli nejen ve „Studiu“, ale měli na repertoáru řadu scének (především z pera Voskovce a Wericha), které jsme nesčetněkrát hráli, přesvědčil jsem ho, aby jel se mnou na přijímačky. On neměl vůbec zájem jít na studia v oboru herectví. Maloval, byl výborný výtvarník. Brali jsme to jako velkou recesi. To zaujalo i přijímací komisi, ale profesor M.Nedbal (vedoucí tohoto ročníku) a děkan O. Sklenčka mně opatrně sdělili, že  Kanyza byl přijat, ale já jsem nezískal potřebný počet bodů, protože pan Přeučil – který vedl zkoušky z pohybové výchovy – nemohl přenést přes srdce, že jsem neudělal přemet a to mne zcela diskvalifikovalo.  Nicméně pány profesory jsem byl ujištěn, že o rok později budu přijat, udělám rozdílové zkoušky a tím se dostanu do ročníku s Kanyzou, protože – „takovou dvojici si nemohou nechat ujít“. Má „ješitnost“ mne odradila od dalších pokusů v hereckém oboru, jel jsem do Brna a složil přijímací zkoušky na JAMU
 - obor operní režie. Profesor Wasserbauer    však  měl nekompromisní podmínky  – praxi v divadle a věk 20 let. Musel jsem dva roky čekat.  Nastoupil jsem v olomouckém divadle jako inspicient opery a získal opravdu skvělou praxi. Od roku 1968 do roku 1973 jsem studoval JAMU, ale také  často spolupracoval s olomouckým divadlem jako asistent režie.
Studium na JAMU bylo skvělé. Profesor Wasserbauer založil Komorní operu, ta měla svou budovu v Králově poli a protože se v ní odehrávaly jen aktivity posluchačů zpěvu, režie, dirigování v neomezeném časovém rozložení, mohla si tato instituce dovolit nejméně čtyři premiéry ročně. Každá měla 4 až pět repríz, studenti zde dělali vše, co bylo potřeba . stavěli dekorace, zpívali, hráli a seznamovali se tak s opravdovou praxí –tedy i tou dramaturgickou.
Nemohu opomenout skutečnost, že ve stejném ročníku, ale obor činoherního herectví, studovali společně se mnou  Polívka, Zedníček, Bartoška, Heřmánek atd. My jsme nejen
c hodili na společné předměty (dějiny divadla , estetika...) , ale i na „vysokoškolskou vojnu“ – tedy jedenkrát týdně si užít neskutečné legrace a ještě jsme společně bydleli na koleji, která byla malá, zastrčená, ale obývali ji jen „jamáci“.
 
V roce 1972 jsem se oženil s Vlastou Ployharovou, sólistkou olomoucké opery,  v roce 1973 se nám narodil  syn František....
 
„Normálně“ člověk  vstupuje do zaměstnání, kde si postupně buduje kariéru. Jak to bylo u Vás v případě působení v uměleckém angažmá.  Během let jste se setkal s mnoha osobnostmi…..
 
To mé umělecké působení, které bylo velmi bohaté, lze rozdělit do čtyř etap: Olomouc, zahraničí, Brno a opět zahraničí. V olomouckém divadle jsem působil od r. 1973 do roku 1983 a nastudoval jsem zde 22 premiér především oper, ale i operet a muzikálů. Pak to bylo Estonsko a Jugoslávie, dále brněnská etapa (1983 – 1992) a pak už vlastně Slovinsko (1992 – 2000). To brněnské období bylo nesmírně náročné. Šéfoval jsem Janáčkově opeře tedy gigantu o 300 zaměstnancích, zároveň působil pedagogicky na JAMU a byl vedoucím Komorní opery. Zpočátku jsem dojížděl z Olomouce – tam třeba dopoledne zkoušel, odpoledne jsem jel autem do Brna , tam přednášel, pak zkoušel v Komorní opeře a v noci domů do Olomouce a tak se to opakovalo každý den až  do doby, kdy jsme se do Brna přestěhovali. Moje žena  předčasně ukončila svou bohatou pěveckou a kariéru a rozhodla se mne následovat. Šéfování v Brně bylo velmi náročné, ale také plné krásných zážitků.
 Na inscenaci Káti Kabanové (L.Janáčka) jsem spolupracoval s dirigentem Genadijem Rožděstvenským, na Wertherovi (J. Masseneta) s Jelenou Obrazcovovou, režijně jsem nastudoval 8 oper na velké scéně Janáčkova divadla a stejné množství na scéně Komorní opery. Celkově mám na svém kontě  60 premiér oper , operet a muzikálů
 
Zmínil jste se o Vašem dlouhodobém působení v zahraničí...
 
Jak jsem se výše zmínil mé zahraniční působení započalo v Estonsku ve městě Tartu v divadle Vannemuine, kde tehdy působil vynikající ředitel a  režisér Kaarl Ird. Já jsem tam inscenoval Janáčkovu Její pastorkyni – vlastně jako prvního Janáčka v Estonsku.Ta inscenace způsobila nebývalý rozruch v divadelním světě. Obdržel jsem cenu za nejlepší inscenaci roku  v celém SSSR. Prakticky ihned jsem dostal nabídku na inscenování Janáčka v Mariboru (tehdejší Jugoslávie). Obrovský úspěch, nabídka stálého angažmá za „snových“ podmínek, ale tu nešlo přijmout, měl jsem mnoho vazeb na domov a tak zůstalo jen při stálé spolupráci a splnění nabídky na inscenování „Příhod Lišky Bystroušky“ v Národním divadle v Lublani. Maribor mně dal ještě jednu nabídku – vybrat si operu, kterou tam budu v nejbližší době inscenovat. Najít něco po Pastorkyni nebylo vůbec lehké. Přišel jsem se šokujícím návrhem  - Porgy a Bess (G.Gershwin). Všichni mě považovali za blázna, ale já jsem měl již zkušenost z inscenování v Olomouci a věděl jsem, co tato opera udělá s divákem. Nemýlil jsem se. Inscenace byla okamžitě nominována na Jugoslávské soutěžní bienále operních divadel a tam (což se dosud nikdy nestalo) dostala všech osm udělovaných cen. Včetně ceny za nejlepší inscenaci a nejlepší režii. Pak ještě Prodaná nevěsta v Lublani. Při zkouškách mne zastihla zpráva o úmrtí otce. Odjel jsem rychle domů na týden přerušil zkoušky, pak inscenaci dovedl k premiéře. Přišla však jiná nabídka – místo režiséra v Brně. To byl můj sen,ne Praha, ne zahraničí, ale divadlo v Brně, to bylo mé přání. Nastoupil jsem jak režisér a pak byl jmenován šéfem opery na dlouhých a nelehkých sedm let. V roce 1989 přišla „sametová revoluce“ a ta smetla všechny vedoucí divadelních institucí. Já jsem toto období „přežil“ dík několikerému hlasování celého souboru o mém setrvání, či odchodu. Vždy jsem drtivě vyhrál. V roce 1992 jsem dostal nabídku – opět z osudového Mariboru na inscenování Figarovy svatby. Přijal jsem s vědomím, že pokud to jen trochu půjde, ukončím šéfování i jiné svazky s divadlem v Brně. A šlo to. Dostal jsem řadu nabídek a tak svazek v Brně ukončil. Důvod byl prostý – operní divadlo se začalo ubírat jiným směrem, než který jsem si představoval já. Byl jsem vychován i vyškolen k pokorné službě autorům, jejichž díla převádím na jeviště. Tady začalo neblahé období „režisérizmu“ tedy předvádění především sebe sama a to bylo proti mému přesvědčení. V zahraničí to po mně nechtěli, měl jsem dost nabídek na inscenováni lákavých titulů, ke kterým bych se asi nikdy nedostal a navíc později se vyskytla možnost spolupráce se synem Františkem a to nás oba nadchlo. V Lublani jsme inscenovali (já opět) Prodanou nevěstu a Hugenoty (G.Meyerbeer).
 
Vztah k umění je přímo spojen s vaším působením i v rodinném životě, manželka byla vynikající sopranistka, syn František (v pořadí snad již šestý)  byl vynikajícím dirigentem o jehož angažmá stály přední velké orchestry
 
Manželka byla skutečně vynikající pěvkyní.  Získala stříbrnou medaili na Mezinárodní pěvecké soutěži v e Francii (Toulouse) a ta jí otevřela řadu jiných bran do pěveckého světa. Získala stipendium pro pěvecké studium v italské Sieně, zpívala na mnoha koncertních i operních pódiích. Zůstala členkou olomouckého divadla, ale hostovala na všech našich operních scénách. Zpívala Antonii v Hoffmanových povídkách J. Offenbacha ve slavné inscenaci LATERNY MAGIKY. Tato role ji přivedla i do Carnegie  Hall v New Yorku. Jako jednu z největších životních rolí však sehrála jako maminka syna Františka. Trpělivě provázela jeho velké umělecké kroky. František byl mimořádný talent, v oblasti hudby a divadla uměl vše a všechno se mu dařilo. Ale také jej to velmi spalovalo. Jen pro zajímavost – v letech 1992 – 2000 dirigoval celkem 605 představení a 50 symfonických koncertů. To je závratně vysoké množství veřejných vystoupení a k tomu je nutno připočítat též mnoho desítek, možná stovek vystoupení klavírního doprovazeče, nebo i řadu varhanních koncertů. Po vzoru svého dědečka totiž absolvoval konzervatoř jako varhaník, dirigent a klavírista . Naše umělecká spolupráce nebyla příliš častá, ale byla skvělá. Už jsem se zmínil o Lublani, ale nezapomenutelný zážitek byla naše příprava a realizace inscenace Madame Butterfly pro Taiwan. Zkoušeli jsme v Praze, několik sólistů bylo z ND v Praze, výtvarná stránka a agentura  byla původem z „ostrova“. Tam jsme vše dolaďovali, zkoušeli a uskutečnili asi 6 představení v různých částech ostrova. Bylo to nádherné. Nemohu zapomenout!  (foto Vlasta Preislerová - Ployharová v roli Taťány - Evžen Oněgin)
 
Od roku 2001 pak působíte včele českotřebovského Kulturního centra, což může být  v určitém pohledu pojato i jako vyvrcholení životního osudu, který vás zavedl zpět do města, kde se usadil Preislerův rod již před více než 100 lety, do České Třebové.  Jak hodnotíte toto období z vaší pozice, myslíte, že se splnily alespoň některé cíle, se kterými  jste sem přišel? 
 
Má přihláška do konkurzu na místo ředitele Kulturního centra (tehdy Kulturního klubu) byla přijata nejen v okruhu mých známých, ale i místních představitelů Města s velkými rozpaky. „Proč to asi dělá? Co je za tím skryto?“ Bylo to velmi prozaické. Vrátil jsem se ze zahraničí a nechtěl jsem jít do divadla. Chtěl jsem dělat kulturu. Rozhovory s tehdejším starostou (J.Pásek) a místostarostou (F.Čech) asi dokázaly odbourat obě nedůvěřivé otázky. Myslím, že většinu předsevzetí se podařilo naplnit. Bylo jich mnoho. Jen namátkově – zavedení divadelního předplatného, rozšíření Hudebního festivalu A. Bennewitze, zrod Varhanniho festivalu Z. Pololáníka, pevné  zakotvení Kruhu přátel hudby v koncertním plánu Kulturního centra, oprava a rozšíření varhan v kostele sv. Jakuba i v rotundě sv. Kateřiny, nákup koncertního klavíru, digitalizace kina ...... Měl jsem velké štěstí i na následnou „garnituru Města“. Také pochopila mé snažení a všemožně pomáhala a pomáhá naplňovat mé, často smělé a odvážné, ale doufám i úspěšné záměry.
 
Vaše působení nekončilo v Kulturním centru, aktivně jste se zapojil do dramaturgie a programu festivalu Smetanova Litomyšl,  vlastníte hudební agenturu , v které zejména v poslední dob spolupracujete se skladatelem Zdeňkem Pololáníkem.
 
Smetanova Litomyšl je srdeční záležitostí. Jako šéf brněnské opery jsem velmi intenzivně  spolupracoval s tímto festivalem. V určitém krizovém období jsem pomohl překlenout hrozbu zániku festivalu. Finanční kompenzace hostování brněnského souboru byla snížena na symbolickou úroveň a krizi se podařilo tímto krokem překonat. František se velmi angažoval pro tento festival – společně jsme inscenovali vlastně jedinou „vlastní premiéru“ Smetanovy Litomyšle“ – Smetanova Dalibora. I jeho poslední koncert byl právě v Litomyšli....  Od roku 1992 mám agenturu, která vydává noty. Spolupráce se Zdeňkem Pololáníkem je dominantní. Vydal jsem všechny jeho varhanní skladby, mše, a nyní i operu „Noc plná světla“. Ta práce mne baví a obohacuje.
 
 
Poznal jste řadu jiných měst a kulturních organizací, jak si stojíme v takovém srovnání jako město Česká Třebová? Jsou nějaké cíle,  které se splnit nepodařilo, kde máme ještě mezery? 
 
Tady nedokážu úplně objektivně odpovědět. Je logické, že neznám do hloubky situaci v kultuře okolních měst. Mohu se zamýšlet nad programy kulturních zařízení, ale nemohu je posuzovat, neznám do hloubky ekonomické ani návštěvnické  zázemí.
 
Nacházel jste ve své funkci  v čele KC pochopení na českotřebovské radnici?   
 
To pochopení bylo je a doufám i bude vždy optimální. Asi je to způsobeno také tím, že mé požadavky byly vždy střídmé. Vím co je a co není možné. A z toho vyplývá vzájemná důvěra – jestli něco požaduji v rámci ekonomických možností, pak je asi téměř jisté, že to není  zbytečnost, že to není nějaký můj výstřelek nebo výstřednost. Samozřejmě jsem si vědom, že jako jedinec – to je asi dost subjektivně - ovlivňuji kulturní život města. Byl bych rád, aby tato snaha byla co nejvíce objektivní. Ve prospěch posluchačů, diváků a všech občanů města, kteří o rozmanitost kultury stojí.

Děkuji za rozhovor                                                                                                                                        Milan Mikolecký