V dubnu oslavila Jaroslava Víšová kulaté výročí, ale s gratulací přicházím až se zpožděním. myslím, že to zas tak velká chyba není.

Jarka Víšová byla naše třídní profesorka na tehdejší "Střední všeobecně vzdělávací škole". Nikdy na ni nezapomeneme.  Pojilo nás daleko víc než vztah učitele a žactva.  Byla to ona, která hasila za nás naše průšvihy malé i velké. Uznávali jsme ji jako odborníka přes oba tehdejší jazyky, které uváděly každé vysvědčení včetně maturitního, tedy mateřský a ruský jazyk, ale také jako kamaráda, který nás vedl do života (byť byla o dvacet let starší než my) a pomáhala nám vytvořit co možná  nejobjektivnější názor na svět, když technologie tehdejší moci  měla za úkol vychovávat jen jednostranně. Bylo to v době zlatých šedesátých let, které jsme díky svému mládí vnímali ještě v ještě daleko zářivějších barvách než jaké byly ve skutečnosti. To přátelství vydrželo dodnes. Moc si toho vážíme a právě s postupujícím věkem to vnímáme jako dar, který nám byl dán tehdy na našem gymnáziu.  Řada z nás zůstala věrná rodnému městu, ale mnozí se rozběhli nejen po republice, ale i po celém světě. Když ale přijedou "domů", tak nezapomenou  na návštěvu své třídní, napíšou, zavolají.  Těší mne, že takto naši třídní vnímají i další absolventi gymnázia. Největší kontakt máme mezi ročníky, se kterými jsme chodili do zdejšího "ústavu" společně. A názor mají stejný do dneška.

K výuce dle osnov nám bylo přidáváno, něco navíc, nebránili jsme se  zapojit se do mnoha zájmových aktivit po vyučování. Připomínáme si nejen Jaroslavu Víšovou, ale celou její rodinu, jejího manžela Stanislava Víšu, který tehdy vedl výtvarný obor na zdejší Lidové škole umění a syna Honzu. Všichni  nám byli k dispozici a nápomocni a my si to uvědomujeme teprve nyní s časovým odstupem. Měl jsem velikou radost i z posledního setkání se svou třídní na literárním večeru Pavla Kováře  ve středu 15. května. Když proslovila svou úvodní řeč plnou vzpomínek právě na šedesátá léta, na dobu, kdy jsme společně užívali tehdejších postupně se rozšiřujících možností, bylo mi dobře u srdce. Zjistil jsem, že my, tehdejší studenti, nejsme jen jmény v seznamech absolventů, ale vnímáni jako osobnosti, jejichž zaměření se právě tehdy formovalo. 

Mám radost, že se naše jubilantka těší nyní dobrému zdraví a dovolím si jí  za všechny své spolužáky blahopřát k významnému životnímu jubileu a popřát především zdraví, ale také životní štěstí v kruhu své rodiny. Věřím, že se všichni společně potkáme na našem připravovaném srazu spolužáků, který se uskuteční v sobotu 14. září 2013.                                              Milan Mikolecký