Za Martou Cupalovou                                                          
V pátek dne 24. května 2013 oslavila v českotřebovském Domově pro seniory v Bezděkově jeho nejstarší obyvatelka bývalá učitelka a ředitelka školy, paní Marta Cupalová, významné životní jubileum, sté narozeniny.
Oslava proběhla za velké účasti přátel  paní Cupalové, médií, vedení domova a představitelů města. Poblahopřát a předat dary oslavenkyni přišli starosta města Jaroslav Zedník a místostarostka ing. Jaromíra Žáčková.  Mezi gratulanty nescházel ani bývalý žák, rovněž českotřebovský pedagog, Jiří Musílek. S přáním se dostavili také ředitel domova  Josef Jurenka, vrchní sestra Dagmar Drvoštěpová a snad všichni zaměstnanci domova.  Paní Cupalová obdržela kromě jiných darů nebývalé množství květin.  Oslavu si nenechali ujít  také zástupci  OIK-TV a Orlického deníku.  Sama oslavenkyně a spolu s ní i syn Jindřich poskytli televizi rozhovory.  Pracovnicemi domova byl paní Cupalové předán dort se „stovkou“. Oslavenkyni přišel zazpívat dětský pěvecký soubor Kajetánek. Jelikož se paní Cupalová po předchozí zdravotní indispozici necítila  dobře, nemohla se zúčastnit koncertu v kapli domova. Proto jí děti přišly zazpívat  tři písničky do jejího pokoje. Došlo i na známou Hašlerovu „Ta naše písnička česká“, kterou si zazpívali i někteří z přítomných.  Druhý den, v sobotu 25. května, na počest paní Marty Cupalové v jídelně  domova vyhrávala k dobré pohodě dechová hudba Řetůvanka.  Koncertu se paní Cupalová také zúčastnila, byla sem přivezena dokonce i s lůžkem, jelikož se po předchozí oslavě cítila unavena.  Došlo také na fotografování s oslavenkyní, ruky stisk a pozdravení s jejími blízkými. Přání, „hodně zdraví do další stovky“, která při oslavě zazněla, bohužel již nebudou vyslyšena. V neděli se po Třebové rozšířila zpráva, že paní Marta Cupalová den po svých narozeninách, v sobotu dne 25. května, ve večerních hodinách zemřela.  Oslava narozenin, aniž by to kdo z přítomných tušil, byla vlastně také rozloučením s bývalou českotřebovskou učitelkou.
Marta Cupalová se narodila v Limberku (dnes Pomezí) u Poličky  v rodině šafáře velkostatku Václava Štauda a jeho manželky Hedviky jako prostřední ze tří dětí. Obecnou školu malá Marta vychodila v německé obci Baníně, kam rodina záhy přesídlila. Následovala měšťanská škola v Rohozné u Poličky, odkud po dvou letech přešla na měšťanku do Moravské Chrastové. Po jejím ukončení nastoupila na Odbornou školu pro ženská povolání (dále jen OŠŽP) v Brně, kde absolvovala všechny tři ročníky. Odtud se dostala na učitelský ústav pro učitelky domácích nauk (ručních prací) v Brně.  Po jeho ukončení nenalezla po dva roky zaměstnání, pouze v rámci získávání praxe a bez nároku na honorář „zaskakovala“ na obecných školách v Poličce, Nedvězím či Bystrém u Poličky. Tam se také věnovala práci v Sokole jako náčelnice a cvičitelka dorostenek. Následně se stala neodbornou smluvní učitelkou na OŠŽP v Merhautově ulici v Brně. Po dvou letech, jelikož neměla pro tuto školu potřebné vzdělání, odešla studovat na druhý učitelský ústav, tentokrát na „Ústav pro vzdělání učitelek odborných škol“ v Brně v Lipové ulici. Během těchto studií získala potřebnou kvalifikaci a mohla se navrátit zpět do školy v Merhautově ulici. Budovu této školy však mezi tím zabrala německá armáda a Marta přešla učit na OŠŽP v Lipové ulici. Při cestách domů k rodičům se setkávala se svým krajanem, rodákem z Rohozné,  synem majitele koloniálního obchodu, Jindřichem Cupalem, s nímž se od dětství znala. I on se stal po studiích učitelem. Působil v okolí našeho města, v Dlouhé Třebové, Parníku a posledně v České Třebové na tzv. Červené škole.  Setkání obou mladých lidí skončilo v Brně dne 17. června 1943 svatbou. Z manželství se narodili dva synové, starší Ivan a mladší Jindřich. V roce 1945 se manželé Cupalovi nastěhovali do České Třebové, do Seidlova (později Mačátova ) domu čp. 1539 v dnešní Habrmanově ulici. Paní Marta od září 1945 působila jako správkyně (dnes bychom řekli ředitelka) na nově otevřené OŠŽP v České Třebové. V roce 1952, kdy byly tyto školy jako „buržoazní přežitek“ zrušeny, přešla paní Marta jako učitelka prvního stupně na základní školu na Farářství. kde setrvala až do odchodu do důchodu v roce 1969. Paní Marta Cupalová se dočkala pěti vnoučat a osmi pravnoučat.
Dovolte mi nyní několik osobních vzpomínek na paní Martu.  Měl jsem to štěstí, být jedním z posledních, kdo ji v rámci jejich narozenin mohli vyfotografovat, pozdravit a podat ruku.
Paní Cupalová byla do konce svých dnů ve výborné psychické kondici. Poznávala všechny své známé, bývalé žáky a žákyně, ihned si vzpomněla na jejich jména.  Jak sama paní Marta říkala, vždy ji potěšilo (myšleno v době jejího pobytu v domově, kam se v roce 2011 přestěhovala), „ že na chodbách potkávám svoje bývalé žákyně a ony mě poznávají“.
Poprvé jsem měl možnost se s paní Martou setkat v roce 2007, kdy jsem se na ni obrátil s prosbou o vyhledání fotografie zdejší učitelky, slečny Pavly Broulíkové. Velice ochotně mé prosbě vyhověla.
Podruhé se naše kroky setkaly v domově v roce 2011, kdy jsem ji navštívil v novém působišti a požádal o stručné vzpomínky na zdejší OŠŽP.  Vybídla mě, abych se posadil. Já zasedl ke stolu, vyndal dva čisté archy papíru, propisku a chystal se klást otázky.  K tomu však vůbec nedošlo. Paní Marta, tehdy osmadevadesátiletá, odsunula na druhém konci stolu talířek se svačinou, opřela se lokty o stůl a řekla mi: „Tak si pište“. A začal asi hodinový monolog, který zahájila slovy „Narodila jsem se v …, můj tatínek působil jako…., měla jsem dva sourozence …“. Po údajích o rodičích, sourozencích došlo na výčet škol, které Marta absolvovala a to i s jejich adresami, místa, kde učila, na seznámení s manželem, příchod do našeho města a také na dějiny OŠŽP, kvůli nimž jsem tam původně šel. Po hodinové přednášce, kterou vykonala vstoje, bez pohnutí od stolu a jediného přerušení mluvy, jsem měl oba papíry hustě popsány a situace vůbec nevypadala na konec monologu. Z původního článku o škole nakonec vznikl článek k 98. narozeninám paní Marty. Druhý článek o škole na své zveřejnění teprve čeká.
Další setkání s paní Martou, které bych chtěl připomenout, se uskutečnilo v roce letošním, tedy v roce jejich stých narozenin.  Při přípravě článku o zdejší učitelce Zdeňce Jančíkové, kdy poměrně obtížně probíhalo sdírání podkladů, jsem se vydal „vyzpovídat“ i paní Martu. Bohužel však jméno kolegyně Jančíkové ji nic neříkalo. Smutně jsem z domova odcházel.  Druhý den, krátce po obědě, mi zvonil v kapse mobilní telefon. Koukám, neznámé číslo. Vezmu jej a tam se ozvalo: „Dobrý den, tady Cupalová.  Jak jste se včera ptal na tu moji kolegyni, tak já v noci nemohla spát. Ta jsem si jmenovala celou Červenou školu, třídu vedle třídy, kdo kde učil a vzpomněla jsem si, že učila vedlejší pátou třídu, vedle mě. Tak se stavte, až půjdete kolem“. Za malou chvíli jsem byl v domově a už poslouchal vzpomínky na její někdejší kolegyni.
Pokoj, kde paní Marta žila, jehož stěny zdobily zarámované fotografie jejich nejbližších – rodičů, manžela, obou synů, vnoučat i pravnoučat, a kde nescházela ani fotografie paní Marty z roku 1940, osiřel. Marta Cupalová odešla tam, odkud není návratu. Ve věku úctyhodných sto let. Mějte se tam, na svém novém působišti hezky, paní Marto…
Čest Vaší památce!                                                                                                                                   Martin  Šebela

A ještě dvě starší fotografie:

1)  Marta Štaudová v roce 1935

2) Dvě učitelky Marta Cupalová a Vojtěška Vohralíková na fotografii z 23. května roku 2007