Jsou to mu již tři roky, co bylo v Českotřebovském zpravodaji otisknuto
blahopřání k osmdesátinám pana Jaroslava Doležala ze Zhoře. Je znám nyní
především jako velmi pilný a pracovitý malíř, ale také jako dlouholetý člen
českotřebovské železničářské dechovky, možná již její bývalý nejstarší člen.
Pamětníků v bývalé drážní dechovce již moc není, proto jsem s radostí
přivítal jeho ochotu zavzpomínat si na dobu svého muzicírování a především
na jeho působení v dechovce. Jak se ukázalo, tak tyto vzpomínky jsou poměrně
obsáhlé a proto je uvedu na stránkách Českotřebovského zpravodaje na několik
pokračování. Dejme mu tedy slovo:Když mě bylo deset roků, dal mě můj otec se učit hře na housle. Zvládnul jsem Malátovu školu a uvažoval, co dál. Uplatnění houslím při tanečních zábavách ubývalo. Upoutával mě druhý hlas a nahrávky trombonu. Vhodného učitele jsem si vybral pana Mikuleckého z Pudilky, který svou vojenskou službu strávil s muzikou. Byl to starý poctivák, malozemědělec a nesouhlasil s nastoupeným směrem k socialismu. Umínil si, že na protest tehdejší současnosti zanechá hraní a já bych mohl být jeho následníkem.
Bylo to trochu riskantní, když jsem po čtyři zimní večery dojížděl na lyžích po zasněžené pláni mezi Zhoří a Pudilkou. Výhodou mi byly zvládnuté základy hry na housle. Po roce byla ve Zhoři Posvícenská zábava. Já jsem v pozadí sledoval svého učitele. Znělo právě trio valčíku "Hvězdička", když mě pan Mikulecký přistrčil trombon a řekl "Dohrej to". Zvládnul jsem to ku podivu pana kapelníka Mirka Hanuše z Vlčkova dobře. Byla to troufalost. na to můj učitel řekl: "Tu máš mého následníka, já končím..."
V Hanušově kapele jsme v dechovce hrál na trombon. Následovalo i hraní v tanečním orchestru. Byla to doba stoupající popularity Hanušovy kapely, která měla v té době již ozvučení, zpěvák zpíval do mikrofonu. Do zaměstnání jsem jezdil do České Třebové na Krbcovu pilu, která však byla v roce 1958 zrušena. Přešel jsem do zaměstnání do dílen ČSD. Zde mého příchodu rádi využili a zapojili mě do nově zakládaného tanečního orchestru a později jsem hrál v kapele "Melodik" řízené Františkem Pirklem.
Můj nástup do Dílen ČSD využil také kapelník Čenda Urbánek. Řekl mi "Čí chleba jíš, toho píseň zpívej" a zapojil mě do železničářské dechovky. V této kapele měla většina tu zkušenost, že prošli hudbou na vojně. Zapojení mladých do této kapely nebylo jednoduché. Málo kdo obstál před kritikou starších spoluhráčů, i mně se to nevyhnulo. Vyslechl jsem si řeči o sotva průměrném vesničanovi. Bylo to při produkci na českotřebovském hřbitově. Ihned jsem odhodil baryton a odešel z produkce. Kapelník mě ale následoval a vrátil do kapely. Následovala promluva Čendy Urbánka: "Orchestr se neskládá jen ze sólistů, ale i z průměrných muzikantů" a vyslovil varování, že podobné pomluvy již nebude trpět. Tím se moje postavení v českotřebovské dechovce upevnilo.
O působení českotřebovské dechovky v jejich nejlepších letech by se dala napsat celá knížka. Pokusím se v několika příspěvcích uvedených na pokračování vypsat, co mi zůstalo v paměti. Jaroslav Doležal, Zhoř
