Prof. JANA KOSTŘICOVÁ (19. 3. 1933 – 19. 9. 2012)  
Letos 19. září uplyne jeden rok od smrti českotřebovské rodačky a velké patriotky našeho města, sokolky a předúnorové skautky, profesorky místního gymnázia a učitelky na několika dalších (nejen českotřebovských) středních školách Jany Kostřicové (rozené Quellové), která by se letos v březnu byla dožila osmdesáti let. Ačkoli prof. Kostřicová vystřídala jako učitelka několik škol, přece za své hlavní působiště vždy považovala právě českotřebovské gymnázium, na němž jako mladá absolventka univerzity zahájila svou profesní dráhu a které si velmi oblíbila již jako studentka – v jejích vzpomínkách se objevovali spolužáci i profesoři (Malich, Spirman, Vokas, ředitel Placht a mnoho dalších), bruselní na hřišti u „gymplu“, sedm různých vchodů do budovy – ne každému známých, studentská divadelní představení, plesy a mikulášské besídky v aule… a mnoho příhod jako vystřižených z knih Jaroslava Žáka.
Právě s gymnáziem jsou spojeny tři následující vzpomínky, které v souvislosti s výročím úmrtí Jany (řečené Hana) Kostřicové napsali dva její bývalí studenti a jedna profesorka.   
 
Hanka
Správný kantor by měl mít ke všem svým žákům stejný vztah. Ale nedá se to vždy dodržet. Jestliže se ve třídě objeví dívka nebo hoch, kteří projeví nepředstíraný zájem o jeho předmět a pozorně mu naslouchají, kantor neodolá a takoví žáčkové se mu stanou bližší.
Byla jsem začátečnice právě opustivší univerzitu, když jsem přišla na gymnázium v České Třebové. Převzala jsem všechnu češtinu včetně oktávy a s ní i hrozbu maturity, první v mém životě (jako ročník 1924 jsme totiž odcházeli těsně před našimi vlastními maturitními písemkami do tzv. totálního nasazení). Oktáva byla naštěstí chytrá, pilná a ukázněná a moji pozornost zvláště upoutala dívka s dlouhými vlnitými vlasy, sympatická a mimořádně hezká, která zvědavě a s důvěrou v mé „vědomosti“ sledovala můj výklad. Pro mladou kantorku, stíhanou strachem z blížících se maturit, to byla velká podpora. Brzy jsem zjistila, že je to zkušená čtenářka, a zakrátko jsme se skamarádily. Vztah Hanky Quellové ke kantorům byl bezprostřední, upřímný a rovnoprávný. Ostatně tehdejší třebovští študáci pokládají své gymnázium za svou instituci, nerozlučně spjatou nejen s jejich mládím, ale i s domovem.
Po úspěšné maturitě Hanka odešla na univerzitu do Olomouce a později jsme se setkaly jako kolegyně v Pardubicích, každá na jiné odborné škole, ale naše přátelství pokračovalo. To už nebyla Hanka Quellová, ale Kostřicová, a také starostlivě pečovala o malou Blanku, kterou vždy vedla ke kultuře a vzdělání. Čas běžel a za deset let po mně se v důchodu ocitla i Hanka. Kostřicovi se už dávno odstěhovali zpět do Třebové a byly jsme pouze v telefonickém spojení. Pak nastala tragická změna. Hanka po náročné operaci v dvaašedesáti letech úplně oslepla a záhy ovdověla. Nikdy bych nebyla věřila, že se ta senzitivní a každého nového poznání dychtivá Hanka s tímto nárazem osudu tak statečně vyrovná. Brzy se naučila ve svém domě bezpečně pohybovat. Nikdo jí nesměl na nic sáhnout, nebo dokonce něco přemístit. Přesvědčila jsem se o tom při jedné své návštěvě. Do obývacího pokoje mi sama donesla večeři a dovedla mě do pokoje, kde už pro mě všecko připravila na nocleh. Pro mě však byla podstatná jiná zkušenost. I při své izolovanosti od vnějšího světa zůstala všestranně informovaná, jistě také díky své dceři, literární kritičce a spisovatelce, která jí její ranou mateřskou péči obětavě vracela. Ale Blanku neměla vždy po ruce. Čerpala z rozhlasového vysílání, měla zřejmě dva tři přístroje naladěné na různé stanice, takže si rozsah svých zájmů udržovala. Až do jejího náhlého odchodu jsme spolu vedly telefonické rozhovory, někdy i každodenně, na témata, která nás obě zajímala, nejen ta češtinářská. Na svůj osud si Hanka nikdy nepostěžovala a nebyla to jen osobní hrdost, nesla svůj úděl jako křesťanka. Za ty rozhovory jsem jí dodnes vděčná a postrádám je. Nahradit je není v mém věku snadné.
S radostí a dojetím jsem si nedávno přečetla Blančinu novou knížku Kronika a znovu jsem si oživila celou Hančinu rodinu, její moudrou a impozantní babičku a stejně důstojnou a obětavou maminku. Ale Hanka mi stále tkví v paměti především v podobě té osmnáctileté inteligentní a vnímavé oktavánky.                                                                                             Prof. Zdeňka Moravcová, Praha
 
Profesorka a kamarádka
Paní profesorku Kostřicovou jsem poznal na gymnáziu, tj. tehdejší střední všeobecně vzdělávací škole, kde byla v letech 1958-61 naší třídní a učila nás češtinu. Nejdříve jsme ji znali pod dívčím jménem Quellová, během našeho studia se provdala a v posledním roce odešla na mateřskou dovolenou, takže nás bohužel již nestihla dovést k maturitě.
Mně osobně, a věřím, že jsem nebyl sám, se její výklad české gramatiky, ale zejména literatury, velice líbil. V jejím přístupu jsem cítil znalost, ale i odstup a určitý nadhled, snad způsobený tím, že teprve nedávno skončila své univerzitní studium, takže i její podání bylo tak trochu spíše vysokoškolské než typicky středoškolské, které převládalo ve většině ostatních předmětů. Přestože mám zcela odlišnou profesi, celý život mám vřelý vztah k češtině a k literatuře a vděčím za to do značné míry také jejímu vlivu.
Pokud si vzpomínám, byla velkorysá i jako naše třídní. Sám jsem jednou prováděl o přestávce na chodbě nějakou nepřístojnost a byl jsem paní profesorkou přistižen. Bez zbytečných řečí si vyžádala žákovskou knížku, zapsala poznámku a tím to bylo vyřízeno.
Náš vztah však neskončil ani po absolvování gymnázia. Sice velmi zřídka, ale přece jen občas, při mých návštěvách v České Třebové, jsme se, třeba náhodně, potkali a měli si vždy co říci o literatuře, o umění nebo obecně o životě. To už byla paní profesorka pro mě Hanka, neboť mi nabídla tykání.  V posledních letech jsme si čas od času alespoň telefonovali a naše rozhovory byly vždy velmi zajímavé. To trvalo téměř až do její smrti.                                                                     Doc. RNDr. Jan Mareš, CSc., Praha
 
Děkuji, Hano!
Moje vzpomínka se nebude týkat gymnaziálních let, i když právě hodiny češtiny byly tím, co mě ve škole nejvíc zajímalo. Chci zavzpomínat na naše telefonické rozhovory. Nevím přesně, kdy začaly. Možná po jednom našem srazu, kdy nám, bývalým studentům, paní profesorka Hana Kostřicová nabídla tykání.
 Nebydlím v České Třebové, a tak osobních setkávání bylo méně, zato po telefonu jsme byly ve spojení poměrně často. Měly jsme hned několik společných témat k povídání. Obě jsme byly pravidelnými posluchačkami rozhlasu. Pro paní profesorku, která v posledních letech ztratila zrak, to byl společník nepostradatelný. Takže se naše hovory točily kolem zajímavých pořadů Dvojky nebo Vltavy.  
 Velkou pozornost věnovala paní profesorka literární tvorbě své dcery Blanky. Byla jejím obdivovatelem i kritikem. A nejen to, byly spolu propojeny i beze slov, jedna na druhé závislá.     
Dalším tématem hovoru byla stará třebovská čtvrť Trávník. Znala jsem jej dobře, protože jsem tu bydlela. Mohly jsme se tedy pomyslně toulat křivolakými uličkami, vzpomínat, kde kdo bydlel, jaké zvláštnosti utkvěly v paměti jedné či druhé.
 Velice ráda vzpomínala, někdejší studentka Hana Quellová, na svá gymnaziální léta. Naše jedenáctiletka byla jiná škola, než jakou zažila deset let předtím ona. Řekne se pouhých deset let, ale byly to roky války, roky před únorem 1948 i po něm. Tedy doba plná změn, a přitom doba šťastná, protože se vztahovala k mládí. Paní profesorka dovedla slovy vykreslit atmosféru krásného studentského života a já ráda poslouchala.
 Často se řeč stočila na její rodný dům a na jeho obyvatele, hlavně vyprávěla o mamince a o babičce. Cítila jsem, jak moc si obou žen vážila, jak byli všichni propojeni láskou a vzájemnou úctou. Mám na mysli i manžela, doktora (později univerzitního profesora) Kostřicu, který v době mého studia působil na Pedagogickém institutu v Pardubicích a studenti si ho velice vážili.
Když člověku odejde většina těch nejbližších, když ztratí zdraví a stane se závislým na pomoci druhých, pak k tomu, aby tohle všechno zvládl – i když má u sebe bytost nejdražší –, k tomu člověk potřebuje být hodně silný. A takovou osobností byla paní Hana Kostřicová. Jsem ráda, že i po letech jsem mohla čerpat z její vzdělanosti a moudrosti. Děkuji, Hano!
                                                                                                                   Stanislava Pejchalová (Marklová), Červená Voda
 
FOTOGRAFIE: MATURANTKA  HANKA QUELLOVÁ