Na místě nové přístavby městského muzea stávala do roku 1962 stará Matouškova chalupa čp. 10. Podle zápisů zdejšího amatérského historika a správce městského muzea, učitele Bohuslava Štanglera, měla být vystavěna  po požáru města roku  1745.  Její skutečné stáří nám prozradí výsledky  archeologického výzkumu z roku 2011.  Jisté však je již dnes, že na  místě  chalupy se v minulosti nacházela jiná, starší zástavba, situovaná  dále od současné uliční čáry.  

Vraťme se nyní v krátkosti k chalupě čp. 10, kterou někteří  z nás dosud  pamatují, a připomeňme si několik informací o jejím uspořádání a jejích obyvatelích. Po řadě majitelů se chalupa roku 1845 dostala do vlastnictví Klaclových. V  roce 1859 byla majitelkou  Marie Klaclová, vdova po mistru obuvnickém, a v roce 1884 její syn,  Josef Klacl.  Z chalupy čp. 10 pocházel  obuvník František Klacl, který se oženil  s Marií Magdalenou  Hamplovou, dcerou mistra obuvnického a měšťana  Václava  Hampla z čp. 11, který tento dům také vystavěl (jak dokládá monogram s letopočtem na kamenné zárubni dveří „ WH 1804“ – Wenzel [Václav] Hampl).  Tímto sňatkem se spojily osudy obou sousedních stavení. Marie Hamplová měla před uzavřením sňatku známost s chudým hochem jménem Gally. Její otec, vlastník domu, který označuje MUDr. František  Lašek ve své knize „Zapadlí osvícenci“ jako „dům, jemuž nebylo ve Třebové rovno“, vztahu nepřál, neboť Gally „prý ničeho nemá“. A tak došlo k rozchodu obou mladých  lidí a později k uzavření výše uvedeného sňatku.

František Klacl byl prý dost rozhazovačný. S oblibou se účastnil honů v okolí našeho města a nepohrdl  ani příležitostí si s kamarády zahrát karty. Na českotřebovské radnici zastával funkci prvního radního a obdobnou funkci zde zastával i  Gally. Jednou, to již měli manželé Klaclovi spolu  čtyři děti, mu Gally vyčítal svoji  bývalou  ztracenou lásku. Hádka získala na intenzitě a Gally  rozbil Klaclovi hlavu židlí. Marie Klaclová ve svém zoufalství běžela na Hory, kde se začala vroucně  modlit, „aby jí Pán Bůh ještě alespoň deset let manžela zachovati ráčil“. A on prý skutečně  ještě deset let  byl živ. Za těchto deset let  jí přibyly ještě čtyři další děti (sedmým  v pořadí byla dcera Terezie, později provdaná  Matoušková )  a manžel stačil rozházet zbytek jejího jmění. Ostatní děti Klaclových prý umíraly v poměrně mladém věku na tuberkulosu, což bylo zapříčiněno tím, že na nich maminka, díky tatínkovu rozhazování, musela šetřit. Otec prý dokázal sníst na posezení celou pečenou kachnu, ze které děti dostali jenom olízat kosti.

Klaclova  dcera  Terezie (* 13. 3. 1857) se ve věku čtyřiadvaceti let, dne 22. listopadu  1881, provdala za  Jana Matouška, tkalce z místní   Rybičkovy hedvábnické továrny, pocházejícího z Kyšperka, dnešního  Letohradu (* 16. 5. 1856). Manželé se stali novými majiteli chalupy čp. 10. Roku 1885 zde založili „Prodej zeleniny a prodej hliněného a kamenného nádobí“.

Manželům Matouškovým se narodilo a v chalupě vyrostlo  celkem osm dětí, synové Jan, Václav a Josef, dále potom dcery Terezie ml., Aloisie, Anna, Pavla a Antonie.

Nade dveřmi chalupy čp. 10 se po svatbě manželů Matouškových  objevila velká dřevěná tabule s nápisem „ JAN MATOUŠEK ZELENÁŘ“. V chalupě býval i sklad zboží, určeného k prodeji. Ještě  ve třicátých letech  20.  století byly  v jedné místnosti v chalupě  původní dřevěné regály na zboží. Ovoce a zeleninu Matouškovi prodávali  pod druhým obloukem podloubí domu čp. 42 na náměstí.

Dne 1. prosince  1900 Jan  Matoušek starší ve věku  čtyřiačtyřiceti let umírá a vedení obchodu se ujímá vdova Terezie. Kromě zajištění obživy početné rodiny se musí věnovat i výchově svých dětí. Nejstarší dceři Terezii ml. bylo osmnáct roků, nejmladšímu synovi Janovi pouhé tři roky. Vdova Terezie Matoušková  ve svém nelehkém životním postavení vždy s trochou ironie říkala: „Zaplať Pán Bůh,  že zemřel, nebo by nás bylo ještě o osm víc“. Obchodu ovocem a zeleninou se v Matouškově rodině posléze věnovali i přislušníci další generace. 

Připomeňme si nyní ve stručnosti vnitřní uspořádání Matouškovy chalupy. Z ulice se vcházelo  dřevěnými dveřmi, opatřenými starobylým zámkem s ručně kovaným ozdobným štítkem pod klikou,  do vstupní chodby. Na pravé straně chodby směrem do ulice bývala místnost se dvěma okny, sloužící jako sklad zeleniny. V ní, za dřevěnou přepážkou, stávaly veliké sudy na zelí. Na levé straně chodby se v druhé místnosti nacházel sklad beden a obalů. Za ním se chodba ve své zadní části rozšiřovala. Odtud se vzadu vcházelo do jedné menší, úzké světničky s oknem hledícím do dvorka, položené o tři schody níže, než samotná chodba, kde žil Matouškův syn Václav s manželkou Kateřinou. Přesně proti zmíněným schůdkům se chodba zatáčela směrem k čp. 11. Zde se poklopem v podlaze po příkrých kamenných schodech vcházelo do klenutého kamenného sklepa, ležícího pod zadní hlavní velkou  obytnou světnici s okny do dvorka, v níž  se odehrával každodenní život Matouškových. Ve světnici, za dřevěnou přepážkou žila  obchodnice Anna Matoušková. Z ulice vedly v levé části stavení veliká dřevěná vrata do dvora. Za nimi na pravé straně  bývalo hnojiště, kam byly vyhazovány odpadky z prodeje ovoce  a zeleniny. U zdi sousedního Böhmova domu čp.  8 – 9 bývala rozměrná  betonová vana, sloužící k praní ovoce a zeleniny.  Pozůstatky jejího, dnes již zrezivělého vodovodního potrubí byly  při archeologickém výzkumu a zahájení zemních prací objeveny.

V rámci archeologického výzkumu staveniště nové muzejní budovy došlo ke kopání zjišťovacích sond pro přípravu podbetonování základů. To bylo následně prováděno injektáží. Během realizace uvedených sond byla zjištěna existence menšího sklepa v těsném sousedství vedlejšího domu čp. 11, již mino půdorys někdejšího čp. 10. Sklep, pocházející pravděpodobně z období renesance, měl z větší části provalenou stropní klenbu a byl zasypán stavební sutí a hlínou a poměrně značným množstvím skleněných lahví. Jak to situace umožnila, došlo k pozvolnému odkrývání  jeho přední části. Bylo nutné zjistit, z kterého období sklep pochází.  Postupně bylo odkryto sedm  kamenných schodů, mírně se stáčejících vlevo. Nad nimi byly na zdi čp. 11 patrny pozůstatky cihelné stropní klenby vstupní části sklepa. Vlastní sklep měl zdivo i stropní klenbu kamennou. Na některých kamenech bylo místy zjevné červené zbarvení, což podle archeologů znamenalo, že použité kameny pocházely ze staršího  objektu, který byl v minulosti zachvácen požárem. Po předběžném ohledání sklepa archeology bylo konstatováno,  že sklep, jenž byl pravděpodobně součástí předchozí zástavby parcely, byl Matouškovými po provedení částečných úprav druhotně využíván. Na jeho zdech byly po odstranění závalu objeveny zbytky povrchové elektroinstalace v podobě drátů a porcelánových izolátorů, klenba před prosakující srážkovou vodou izolována dehtovou lepenkou. Pro absenci přímých pamětníků z řad rodiny nám podrobnější údaje zůstávají utajeny. Po zaměření a pečlivém zdokumentování archeology  byl sklep v rámci hloubení základů novostavby  spolu s okolní zeminou odstraněn. Po ukončení archeologického výzkumu mohla nastoupit „na scénu“ stavební technika a vzniku nové muzejní budovy  již nestálo nic v cestě.

Pod základy Matouškovy chalupy průzkumné výkopy nebyly prováděny. Nečekané nálezy však přinesl archeologický výzkum bývalé Matouškovy zahrady. Byly odkryty kamenné základy starších objektů, např. renesančního domu a tzv. polozemnice s pozůstatky vnější pece (polozahloubená stavba obdélného nebo čtvercového půdorysu s roubenými nebo pletenými stěnami vymazanými hlínou a hliněnou udusanou podlahou, přičemž nadzemní část byla budována z kůlů opletených proutím a jako střešní krytina se zpravidla užíval rákos nebo slaměné došky) a větší množství keramických střepů z několika časových horizontů, z nichž nejstarší lze datovat do 13. století. Tato skutečnost zcela  mění dosud tradovaný názor na vznik České Třebové, podle něhož byla původní osídlení založeno v okolí rotundy sv. Kateřiny a teprve následně vysazeno město na protějším břehu Třebovky. Podle současných názorů archeologů je nutno hledat počátek městského osídlení v okolí dnešního náměstí, v poloze, která je svým geomorfologickým profilem daleko příhodnější než příkré svahy dnešní čtvrti „U Kostelíčka“. Sama rotunda mohla být svatostánkem nějakého dvorce, odkud lokátor osidlování řídil. (Autor děkuje za konzultace PhDr. Martině Bekové).                                                                   Martin  Šebela