Josef Zeman – sportovec, skaut a divadelník   
Vzpomínky na nezištného přítele Josefa Zemana jsou příliš rozkošatělé, než abych si je snadno utřídil, a pak už je jenom přenesl na papír. Myšlenka stíhá myšlenku, ale kde začít je rozhodování přetěžké.
Snad kdesi v padesátých letech, kdy Pepík po úspěšném působení ve všech mládežnických oddílech třebovského fotbalového klubu stanul na beku ve výborném A týmu. Nastoupil na místě tehdy zvolna s fotbalem končícího legendárního beka Huberta Neugebauera. Úkol víc než náročný. Jenže Pepík se pustil do boje s nadšením, bez respektu k soupeři. Chybějící zkušenosti nahradil svou rychlostí a obětavostí, a tak při jedné nebezpečné akci hostujícího mužstva, kdy brankař riskantně vyběhl z branky, Pepík, jako vždy ve svém životě, stanul na správném místě, totiž na brankové čáře, aby svého brankaře jistil. Marně. Útočící hráč se dostal k míči a tvrdou ranou prostřelil vyběhnuvšího brankaře a míč nezadržitelně směřoval do sítě zdánlivě opuštěné branky. Pepa před ranami neuhýbal, a bylo tomu tak i v této chvíli. Proti polovysoké střele vyskočil a míč vyrazil hlavou. Pak, ač otřesen, se se širokým spokojeným úsměvem ocitl v objetí svých spoluhráčů. Tak vstoupil do prvního mužstva. Kdykoliv jsme mu jeho zákrok později připomínali, říkával se skromností sobě vlastní, že vlastně o nic nešlo, protože ten „střílející trouba“ ho prostě náhodou do hlavy trefil.
Vrátím se teď k onomu nostalgickému dni letošního končícího léta, kdy Pepovi přátelé zaplavili smuteční síň, aby se s výtečným sportovcem, stále mladým junákem, talentovaným hercem a upřímným přítelem přišli naposled rozloučit. Obřadní síň byla hustě zaplněna. Mezi hosty jsem zahlédl skupinku ještě malých skautíků, oděných do svých krojů, jak si přičinlivě hledají vhodné místo pro tiché usebrání. Velmi jsem zalitoval, že se nenašel nikdo, ani z řad old skautů, kdo by je postavil na čestnou stráž k Pepově poctě. Nenašel se také nikdo, kdo by promluvil pár vřelých slov za fotbalisty.
Opouštíme staré dobré zvyky, a to dokonce i uvnitř společenství spřízněných volbou. Totéž platí o divadelním souboru Hýbl. Z jeho řad vzešlo několik téměř profesionálních smutečních řečníků a najednou tu není nikdo, kdo by promluvil o J. Zemanovi – ochotnickém herci. Vše zůstalo na bedrech paní Miládky Hamplové, která svým kultivovaným způsobem pojednala stručně o životě a práci Josefa. Samozřejmě se také zmínila o Josefu Zemanovi – herci. Paní Miládka je příliš mladá, aby mohla být o významu Pepy jako divadelníka poučena, a tak v její řeči zaznělo, že Josef Zeman byl specialistou na malé role. Hrát je není nic ponižujícího a Pepa je vytvářel bravurně. Nicméně chci důrazně připomenout, že Pepa byl hercem především rolí velkých, a to nejen komických, ale i vážných. Byl totiž komediant na slovo vzatý.
Na divadelních prknech se ocitl v době, kdy už byl mladým mužem. Přivedl ho na ně nezapomenutelný Olda Bittl a Pepík se stal rázem výraznou a populární osobností třebovského divadla. Se svou bezprostředností, svým humorem a vždy dobrou náladou snadno navázal přátelství se všemi váženými, o desítky let staršími divadelníky, stal se kamarádem svých vrstevníků O. Dobrovského, L. Hýbla, J. Štyrského, A. Gregara, a postupně, jak přicházeli mezi nás, i mladíčků J. Jireše, M. Maršála, J. Musílka a M. Němce. Nejužší vztah se vytvořil mezi ním a A. Gregarem, který vyplynul z Pepíkova respektu k Sašově talentu. Po několik let pak pracovali na celé řadě inscenací Sašou režírovaných, v nichž byl Zeman jeho dvorním hercem. Jejich spolupráci ukončil definitivně odchod Saši Gregara z našeho souboru za žánrově zcela jiným divadlem. Pepa Zeman zůstal věrný divadlu klasickému.
Připomeňme si tedy zdaleka ne úplný výčet rolí, které za bezmála padesát let Pepa hrál. Byly to role komické, jako kostelník Piškytle v Dalskabátech, Bazin v Takové ženské na krku, Gourcaud v Generálce, Mac Donald v inscenaci Čert nikdy nespí, ceremoniář Tse v Dobývání princezny Turandot. Dále role mladých charakterů, Dvacetiletého v Blažkově Příliš štědrém večeru, Gilse Ralstona v detektivce Agaty Christie Past na myši, role vážných, zralých charakterů, majora Swindona v Shaowě Pekelníkovi, otce v Čapkově matce, asistenta kliniky v Čapkově Bílé nemoci či zbabělého Mariana v Karvašově Půlnoční mši. Později to byly role malé až maličké, které přicházely s postupujícím věkem. I ty hrál Pepík s chutí a jemu vlastní vynalézavostí. Jsem přesvědčen, ač mi to nikdy neřekl, že v jakékoliv roli byl na jevišti vždy šťastný. K tomu štěstí nikdy nepotřeboval chválu, slávu ani pocit výjimečnosti.
Milý Pepo, vydal ses na dlouhou cestu, z které nám nebudeš posílat pozdravy. Nezapomeneme na všechno to, co jsi nám tady zanechal. Jsem však skálopevně přesvědčen, že se dříve či později opět setkáme. Někdy, někde, ale určitě „za tou naší voranicí“.

 

17. 9. 2013 Luboš Hýbl