K PRVNÍMU VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONIE A

K PRVNÍMU VÝROČÍ ÚMRTÍ ANTONIE ALEŠÍKOVÉ

20. října 2013 tomu bude první rok, co nás opustila naše milovaná maminka Antonie Alešíková, která po celý život usilovala s celou energií a duší o rozvoj svých čtyř dětí, lásku a úctu mezi nimi a k bližním. V dnešní uspěchané době, někdy zaprášené a poněkud až i vytracené pojmy uplynulých dob....

Je brzo ráno, venku stále ještě tma a zvláštní klid doprovází vyprávěné vzpomínky z dětství maminky, tehdy „malé čtyřleté Toničky“, která se vydala lesem v zimě s její tetičkou Martou Faitovou (později provdanou Štanclovou) za otcem tzv. „Myší dírou“ do Horního Dobrouče.

Pro jednoduchého človíčka mnoho desítek kilometrů rozsáhlý a „nepřehledný les“ sahal od výběžků Orlických hor až po tehda "malé městečko" Lanškroun. V nově vybudované hospodě ve Skuhrově objednala teta malé Toničce „Vídeňský párek“ s limonádou s tím, že vzhledem k silně přibývajícím sněhovým přeháňkám, ponechá malé dítě pod dozorem pana hospodského a jeho pracovité manželky. Když malá Tonička pojedla párek a vypila limonádu a teta nedodržela slovo, že se hned vrátí, vytratila se nepozorovaně z hospody a dala se sama Myší dírou na cestu za dědečkem do Dobrouče. V lese se dítě, orientace neschopné, vydalo mimo vyšlapanou cestičku a zabloudilo. Unavená Tonička si vyhlédla ke krátkému odpočinku jeden veliký pařez, stočila se do klubíčka, jako malá myšička a usnula. Když teta malé Toničky dorazila do hospůdky a vylekaný pan hospodský ji oznámil ztrátu její neteře, nemeškala a na smrt vyděšená Marta běžela pěšky, jak o život, do staré kovárny v České Třebové, aby alarmovala otce dítěte, bratra Theodora Faita.

Rozčílený kovář odhodil svou pracovní zástěru, jen bolestně vykřikl: „Jestli se Toničce něco stane, tak za nic neručím!“ A společně s přítelem panem Píšou a jeho novým automobilem, tehdy jedním z prvních v České Třebové, se dali neprodleně na cestu hledat milované dítě. Cestou pan Píša uklidňoval Theodora, který mu v rozčílení, při vstupování do automobilu, loktem vyrazil okénko a ledový sněhový vítr rázem vnikl do malého pojízdného prostoru: „Uklidni se Theodore, určitě dítě najdeme, no, a to okno dáme taky zas do pořádku !“

V lese asi půl kilometru od zmíněné vyšlapané cesty se v tuto dobu každou zimou zdržovala tzv. „cikánská kolonie“, která měla, daleko od všech živých dušiček vybudovaný zimní lágr. Stará mama s jejími dětmi sbírala právě dříví na zatopení, když narazili na zasněžené dítě v lese: „Podívejte, mama, holčička a není ještě ani zmrzlá! Co ta jen tady dělá?“ „Ale, to bude asi ta malá od kováře Faita z Třebový! Já ji přece znám!“

A tak skončilo velké drama „ztraceného dítěte“ a znovu se nastavil obvyklý denní pořádek, při kterém začali pravidelně, později již jen čas od času, navštěvovat Třebovského kováře romští příslušníci a Fait jim vždy ochotně dal to či ono na cestu a vyhověl.. A takto potěšil kovář také jednou jednu malou holčičku, jménem „Markétka”, s červenými botičkami. Markétka, asi tak stejně stará, jako byla „milovaná Tonička“, stála bosa v zimě ve sněhu před kovárnou a kovář ani nemrk´, když paní kovářová s vděčností darovala nové botičky, který právě koupila Toničce s tím: „ Jen mlč, zítra Ti koupím jiné, a zrovna tak krásné!“

Kovárna starého kováře již nestojí, ani již není mistrovského kováře Theodora Faita a ani malé Toničky, moji „jedinečné“ maminky! - Ale slib, který jsem mamince dala, že vystuduji, abych mohla „smysluplně“ psát „tímto naplňuji! Je tomu na den - jeden týden, co jsem se zapsala mezi první současně píšící autory v druhém poschodí rodného domu Wolfganga von Goethe, Unterer Hirschgraben. 15 ve Frankfurtu nad Mohamem. Dagmar Alešíková