Českotřebovské kalendárium na září 2013                           
55 let od úmrtí Zdeňky BALDOVÉ (20.2. 1885 – 26.9. 1958), významné herečky
Narodila se v České Třebové. Jmenovala se Balašová a její rodný domek stával v Chorinově ulici poblíž náměstí. Když jí bylo šest let, odstěhovala se s rodiči do Prahy. Již jako školačka bavila své okolí básničkami a říkánkami, které sama psala a recitovala. Po ochotnických začátcích v žižkovském Pokroku a v Měšťanské besedě zkusila štěstí v divadle u paní Ziegerové v Libni. Tehdy téměř pravidelně navštěvovala Národní divadlo, četla o divadle a snila o jevištní slávě. V roce 1907 byla angažována ředitelem F.A. Šubertem do právě se tvořícího hereckého souboru Městského divadla na Královských Vinohradech. Zde působila až do roku 1922, kdy přešla na scénu Národního divadla v Praze. Mezníkem v jejím životě bylo setkání s šéfem Vinohradské činohry a později i činohry Národního divadla, významným českým režisérem Karlem Hugo Hilarem. I když se později stala jeho manželkou, nikdy jí z toho neplynul ani herecký prospěch, ani vyjímečné postavení v souboru. Po příchodu do Národního divadla hrála léta drobné role a roličky. Postupem let si však vytvořila galerii pozoruhodných postav jak na divadle, tak ve filmu (63 filmových rolí). Zdeňka Baldová byla v roce 1951 vyznamenána Státní cenou, o dva roky později jmenována zasloužilou umělkyní a v roce 1955 umělkyní národní. Z této významné pocty se mohla těšit pouhé tři roky. Zemřela v Praze, pochována je na Vinohradském hřbitově spolu se svým manželem K.H. Hilarem.
 
155 let od narození Františky HONLOVÉ (29.9. 1858 – 29.5. 1929), nadšené vlastenky, političky a sociální pracovnice
Patří mezi významné českotřebovské ženy. Narodila se v chalupě čp. 52 v Hýblově ulici. Její otec Josef Honl se zabýval nejen polním hospodářstvím, ale i podomním obchodem s tehdy oblíbenými květovanými šátky. Matkou byla Františka, rozená Pávková z Velké Řetové čp. 55. Malá Františka vychodila pětitřídní obecnou školu ve svém rodišti a vyšší dívčí školu v Moravské Třebové.
Po svém otci zdědila hostinec U zelené brány v Podbranské ulici, který zrušila a přeměnila s nepatrným příspěvkem obce na dětskou opatrovnu. Aby zde mohla bezplatně učit, absolvovala v Praze kurz pro učitelky. A byla velice dobrou učitelkou. Dětem vypravovala dramatickým způsobem pohádky, učila je ručním pracem a vedla je k vlastenectví.V městské opatrovně působila plných 20 let (do roku 1909) a starala se až o 150 dětí od 3 do 6 let. Od roku 1902 propůjčila dům také pro dětskou stravovnu, kterou opět 16 let bezplatně vedla. Sama také toužila po vzdělání. Četla a studovala, její dům, nazývaný pro svoji polohu Na ostrově se stával jakýmsi místním literárním salónem, kam byli zváni nejen studenti, ale i takové osobnosti jako byli F.V. Krejčí, G. Habrman, Růžena Svobodová, Karel Baxa, Max Švabinský … Stála u kolébky Sokola, byla spoluzakladatelkou spolku divadelních ochotníků Hýbl, členkou Čtenářského spolku a jednou z prvních členek sociálně demokratické strany. Žila vždy skromně, jmění, které získala po rodičích a které jen vlastním odříkáním udržela, odkázala městu Česká Třebová. Mělo sloužit k vybudování dalšího dětského zařízení.
Když zemřela, městská rada ji 31. května 1929 vypravila podle jejího přání pohřeb žehem. Ještě ve Třebové nad rakví promluvili senátor Jiří Pichl, redaktor a spisovatel F.V. Krejčí, starosta města Josef Dytrt a učitelka B. Martincová. Při kremaci v Pardubicích se rozloučili se slečnou F. Honlovou ještě senátor G. Habrman a poslanec dr. Antonín Hain. Místem jejího posledního odpočinku je urnový háj na českotřebovském hřbitově.
 
125 let od narození Bohuslava LEOPOLDA (6.9. 1888 – 12.5. 1956), vynikajícího houslisty, hudebního skladatele a hudebního nakladatele
Byl synem rolníka a hostinského ve Škrdlovicích u Havlíčkova Brodu. Po absolvování obecné školy v místě rodiště byl dán do České Třebové, aby zde vychodil měšťanskou školu. Bydlel u strýce Františka Sodomky, obchodníka se střižním zbožím na náměstí v domě čp. 17. Lásku k houslím v něm probudil místní učitel hudby Antonín Kleinpetr a také učitel měšťanské školy Štěpánek, který vyučoval hře na housle jako nepovinnému předmětu. A tak mladý Leopold putoval místo ke strýcovu obchodnímu pultu k pultu muzikantskému. Sám vynikající hudebník Julius Fučík v patnáctiletém B. Leopoldovi rozpoznal veliký hudební talent a posléze jej zařadil mezi elévy své plukovní hudby. Také mu umožnil studium hry na housle na pešťské hudební akademii u prof. Josefa Blocha. Zde si také prohluboval znalosti v hudební teorii, harmonii a nauce o skladbě. Všude, kam jej osud výkonného umělce zavál, ať to byla Praha, Subotica, Budapešť, Krakov či Lvov, všude studoval u znamenitých profesorů techniku houslové hry a hudební vědu. V 1. světové válce, po krátkém pobytu na frontě, byl povolán do Budapešti na místo koncertního mistra a dirigenta symfonického orchestru válečné výstavy, kde vyrostl ve znamenitého orchestrálního odborníka. Po převratu v roce 1918 se stal koncertním mistrem Šakovy filharmonie. Když byla rozpuštěna, založil vlastní umělecký soubor, s nímž podnikal cesty po západní Evropě a Egyptě. Zde také založil smyčcové kvarteto, se kterým znamenitě propagoval českou hudbu. V roce 1924 se vrátil do Prahy, kde z důvodu nemoci ukončil dráhu výkonného umělce a věnoval se činnosti skladatelské a aranžérské. Napsal asi 200 skladeb a jeho aranžérská činnost dosáhla úctyhodného čísla více než 1000 opusů. Leopoldovy skladby a úpravy zněly éterem ze všech rozhlasových stanic a jeho nakladatelství šířilo skladby českých skladatelů do celého světa. Zemřel po kratší nemoci a pohřeb žehem se konal v krematoriu hl. města Prahy v Praze 12.
 
MAX ŠVABINSKÝ A KOZLOV (ke 140. výročí umělce – 17.9. 1873 až 10.2. 1962)
Kdykoliv přicházíme do Kozlova, maličké vesničky pod vrcholkem Kozlovského kopce a vysoko nad Českou Třebovou, neubráníme se vzpomínce na život a dílo umělce, jemuž dal pobyt v tomto překrásném koutu přírody vrchovatou míru životního a tvůrčího štěstí.
Do tohoto kraje jej přivedla Ela Vejrychová, budoucí manželka. První návštěva se uskutečnila na Vánoce v roce 1895. Kozlovská krajina, rázovití obyvatelé i samotná chaloupka Vejrychových mladého umělce natolik okouzlili, že dnes mluvíme o „ Kozlovském období“ Švabinského. Výčet děl k této etapě malířovy tvorby by byl dlouhý, rozmanité jsou i použité výtvarné techniky. Podobizny individuální i skupinové a zejména krajinné výjevy prováděl v olejomalbě, kresbě, kombinovaných technikách či v grafice. K nejkrásnějším a nejznámějším pracem náležejí Kulatý portrét (1897), Růžový portrét (1898), Chudý kraj (1900), U stavu (1900), Dvě matky (1903), Babička v šálu (1903), Velký rodinný portrét (1905), Malá rodinná podobizna (1912), Letní den (1906), Bílá kamélie (1911), Letní noc (1911). Kozlovské prostředí také zapřičinilo, že změnil i svůj názor na zimu a vytvořil několik perokreseb s námětem zimy. Byly to hlavně pohledy z okna Vejrychovy chaloupky ( Mráz v Kozlově, Zima v Kozlově …). V roce 1910 na novém průčelí bývalého Pecháčkova statku vytvořil sgrafito Žnečka.
Spojení M. Švabinského s Kozlovem se ještě upevnilo, když roku 1900 došlo k jeho sňatku s Elou Vejrychovou. Vlastní obřad proběhl v děkanském kostele Povýšení svatého Kříže v Litomyšli, svatební hostina pak v Hurtově hostinci v sousedství Pecháčkova statku v Kozlově. Téhož roku se také kozlovská chaloupka zásadně změnila. K původní, staré části přistavěl Karel Vejrych novou, prostornější, s velkou kuchyní a rozlehlým světlým pokojem, pro který navrhl vybavení Rudolf Vejrych mladší. V podkroví vznikl malý pokojík, pro svůj tvar pojmenovaný Kufr. Sloužil Švabinskému jako pracovna. Štít nové chaloupky pak Švabinský spolu s Rudolfem Vejrychem mladším a Otakarem Vaňáčem ozdobili výjevem Svatý Václav přijímá dary. O spokojeném soužití celé rodiny i Maxe svědčí vydávání rodinného humoristického občasníku Kozel, pro který Švabinský spolu s Rudolfem Vejrychem mladším vytvářeli převážně ilustrace a literární část obstarávala matka Josefa Vejrychová.
Kolem roku 1915 se začaly komplikovat vztahy mezi Elou a Maxem . Švabinský přestal Kozlov navštěvovat. Naposledy přijel v roce 1919, aby se zúčastnil pohřbu Elina otce Rudolfa Vejrycha.
Fotografie - dole: Rodina Vejrychů v Kozlově, kolem r. 1898 Zleva matka Josefa, Otec Rudolf, dcera Eliška, Max Švabinský
Foto - nahoře: Max Švabinský v 1. roce svého pobytu v Kozlově (1896).
                                                                                                                                                                             Jan Skalický