VÝROČÍ PARNICKÉ TEXTILNÍ TOVÁRNY  V souvislosti s desetiletým výročím od konce textilní výroby (2003) si připomeňme stručně historii výroby textilu na Parníku Na levém břehu řeky Třebovky, ještě na katastru České Třebové, stával mlýn čp. 408. Majitel Matýsek jej předělal na stoupu (valchu) pro praní ovčí vlny a tuto v roce 1848 prodal panu Šponerovi ze Svitav. Ten ji hned přeměnil na přádelnu bavlněných odpadků a postavil v ní první vertikální parní stroj. Modernizace se neobešla bez přístavby jednopatrové budovy na katastru Parníka. Roku 1867 koupil přádelnu Leopold Abeles, který ještě téhož roku na obou budovách přistavěl druhé patro a přeměnil přádelnu na úpravnu a tkalcovnu. Rozvoj továrny pokračoval nebývalým tempem po roce 1881, kdy se majitelem stala vídeňská firma Hermann Pollack & Sőhne. Ředitelem byl jmenován původní majitel L. Abeles. Tato firma dala také továrně známou značku – velké P v trojúhelníku. Tehdy ještě městys Parník se stal centrem celého komplexu textilních závodů Pollackových v Rakousku – Uhersku. Na pozemku českotřebovském byla postavena přádelna (1882) a na půdě parnické tkalcovna (1894). K dalším důležitým stavbám tohoto období patří vodárenská věž (1895) a budovy barevny příze (1900), úpravny (1904 až 1907) a nové kotelny (1928) se dvěma turbinami, která se nacházela mezi tkalcovnou a skladem hotového zboží při hlavní silnici na Ústí nad Orlicí. V roce 1934 byla zřízena niťárna. Po vybudování úpravny byl uzavřen cyklus výroby od surové bavlny až po hotovou, upravenou tkaninu. Elektrické světlo bylo v továrně zavedeno v roce 1888. Ulice mezi továrními objekty byla zřízena roku 1895. Do té doby měli zdejší obyvatelé právo chodit a jezdit továrním dvorem od horní brány k dolní. Roku 1910 přeložila firma část okresní silnice podél tkalcovny a tím získala prostor pro velký tovární sklad. O tři roky později byl zaveden tovární telefon. V roce 1938, krátce před připojením Rakouska k fašistickému Německu, byla část ústředí firmy přemístěna z Vídně do České Třebové, neboť Pollackové jako Židé byli v této době v Rakousku ohroženi. Tehdy bylo do Třebové přemístěno i vzorovací středisko s velmi cennou kolekcí vzorkovnic tkanin. Po okupaci Československa převzala textilku německá firma DETAG. Ta si dodala své ředitele a některé zaměstnance. Zavedla se zbrojní výroba, textilní výroba se snížila na minimum. Pracovníci závodu přešli do zbrojní výroby nebo do Říše na nucenou práci. S ukončením války, po roce 1945 byla na továrnu uvalena národní správa jako na německý majetek. Potom byla znárodněna a od 7.3. 1946 rozhodnutím ministra průmyslu zařazena do nově vytvořeného národního podniku Spojené české a moravské bavlnářské závody, později Utex se sídlem v Ústí nad Orlicí. Zde byla označena číslem 02. Po reformě řízení průmyslu vznikl k 3.10. 1949 nový podnik Perla Česká Třebová. K němu patřily závody v Poličce ( později Hedva), v Zábřehu na Moravě a v Třebářově. Ve stejném roce byla dokončena výstavba nové úpravny. V souvislosti s další reformou řízení průmyslu došlo od 1.4. 1958 k propojení národních podniků Utex Ústí nad Orlicí a Perla Česká Třebová do nového n.p. Perla Ústí nad Orlicí, v němž českotřebovský závod dostal opět tradiční číslo 02. Závody v Zábřehu na Moravě a Třebářově byly připojeny k n.p. Orban Žamberk. Rokem 1958 započala výstavba vlečky a teplárny, která pokračovala až do roku 1963. Na základě politického a ekonomického uvolnění v roce 1968 došlo opět k osamostatnění parnické textilky. Vznikla Primona n.p. a to k 1.1. 1969. V období normalizace bylo toto vyčlenění předmětem kritiky. Proto došlo 1.1. 1978 k opětovnému včlenění českotřebovského závodu do n.p. Perla Ústí nad Orlicí. Opět s číslem 02. Poslední mezník ve vývoji českotřebovské textilky představuje 1. červenec 1990, kdy byla Primona jako samostatný státní podnik obnovena. Ve vedení parnické textilky se vystřídala řada ředitelů. Chtěl bych upozornit na dva z poválečné doby – Jiřího Morávka a Oldřicha Ploce. Oba žili a dýchali „ pro svoji továrnu“. První z nich bydlel v továrním bytě, druhý v malém domku po rodičích …. Poslední roky českotřebovské textilky nebyly jednoduché. Měla zastaralý strojový park, omezené možnosti investic do rozvoje textilní výroby a tvrdou konkurenci především asijských trhů. Dluhy narůstaly, odbyt i výroba klesala. Důsledkem byl bankrot podniku v srpnu 2003 a konec textilní tradice ve městě. K článku použity perokresby Otto Fuska a Stanislava Víši.                                                                        Jan Skalický