Nebo tak

Nebo tak
Ludmila Kesselgruberová (vernisážová řeč na výstavě fotografií ve Svinné)
Mám jednoho známého, zabývá se leteckými motory a matematikou a přitom často říká, že má rád jednoduché věci. A že vůbec život jednoduchý je, jen my lidi si ho komplikujeme. Trochu ho podezřívám, že nemá pravdu, že se dopouští spíš manipulace, že svět není jednoduchý, jen on si ho umí zjednodušit. Nevím, jak to ve skutečnosti je, nejsem filosof. Ten známý je ale důkazem, že cesta k porozumění složitému (leteckých motorů a matematických jevů) vede zřejmě přes rozložení na prosté části – on totiž skutečně těm věcem rozumí. Jednoduchý závěr : k pochopení komplikovaného světa je nejspíš zjednodušení třeba.
Fotografie je zvláštní médium. Je sice odrazem nějaké části skutečného světa, ale v žádném případě nemusí být odrazem otrockým. A dobrá fotka, která má i jiné ambice než jen dokumentovat, to tak má. Dobrá fotka zjednoduší realitu zaostřením na nějakou její dílčí (tedy jednodušší) část. Ukáže tak skutečnost jinak, než jak ji vidíme běžně my – nefotografové – a může nám, laickým divákům, dát ucítit (možná i pochopit) neznámé rozměry této skutečnosti. A tak skrze zjednodušení můžem líp uchopit tento svět – v úhrnu nejspíš velmi složitý.

Jitka Röslerová (Němčice) chodí krajinou. Hodně venkovskou. A z travnatého nebo vzdušného nebo vodního nebo i jiného pozadí českého venkova vypichuje květinové, větévkovité, oblačné nebo i jiné lahodné a křehké detaily, aby jejich krása neunikla pozornosti.

Janu Benešovou (Ústí nad Orlicí) zjevně zajímá město i příroda. Někdy rovněž v detailech. Možná ještě víc se ale zaměřuje na celek, zhusta v sešeření, rozostření, zamlžení, rozčeření. Jiná cesta ke zjednodušení, které dá poznat.

K nejvydařenějším kouskům Antonína Beneše (Ústí nad Orlicí) patří bezesporu ty, které zachycují jevy nejprostší a přitom tak překvapivě působivé – dešťové kapky na tabulích okenního skla. Kolikrát jsme je viděli? Nevím ale, jestli kdy tak krásné.

Jan Odstrčil (Litomyšl) pozoruje své okolí velmi soustředěně. S vážností studuje vizuální působivost minimalistických stavebních detailů, pracuje s vzrušující strukturou jejich povrchů. A jinde vybírá z městského hemžení, vybral si bezprostřední dovádění kluků, sleduje ho s patrným okouzlením a předkládá nám jako šťavnaté, občerstvující sousto.

Soubor fotek Terezy Jirouškové (Litomyšl) zúročuje její loňskou letní cestu. Prozrazuje, že tuto fotografku přitahují výtvory lidské ruky – stavby, sochy, ale třeba i dlažba. Zvláštního vizuálního zážitku dosahuje konfrontací rozlehlé plochy a relativně drobného detailu, který vyniká.

Václav Mach (Litomyšl) má viditelně cit pro lidskou postavu a tvář. Zvlášť poetického vyznění dosahují jeho tradičně pořizované snímky myslím hlavně díky měkkému rozostření obrysů a skoro leonardovské práci se světlem.

Tomáš Pleskot (Litomyšl) bude mít asi nějaké zvláštní kouzlo osobnosti. Daří se mu totiž vybírat nosné typy lidí, vstupovat do jejich blízkosti , nevyplašit je a udržet je v uvolněné přirozenosti. Díky tomuto daru může pořizovat působivé podobizny obestřené individuální atmosférou.

Jan Jasanský (Dlouhá Třebová) fotí více nebo méně exotické kraje svých dovolených. Jeho panoramatické snímky prozrazují velkou péčí, preciznost a technickou dokonalost, jsou klidné a skoro velebné.

Konečně René Jansa (Česká Třebová) poskytl pro tuto výstavu fotku opravdu monumentální (a v jeho fotografické praxi nejspíš i unikátní). Asi tak pětkrát zvětšený Jack russel terier působí trochu jako Žižkova jezdecká socha na Vítkové.

Těší mě velmi, že fotografové, které jsem tu jmenovala, sem do Svinné své fotky přivezli a poskytli nám tak příležitost k setkání s nimi a navzájem tak vůbec. Těší mě, že výtvarná tradice Svinné touto cestou bytní a narůstá. Těší mě, že i když je tady tahle výstavní místnost improvizovaná, je tu dnes opravdu na co se dívat. Díky.