Svěcení praporu České družiny na Rusi 

Zcela ve stínu voleb do obecních zastupitelstev a senátu a tedy bez jakéhokoli zájmu sdělovacích prostředků proběhl v sobotu 11. října 2014 na čestném dvoře národního památníku na pražském Vítkově slavnostní akt svěcení praporu České družiny na Rusi. Stalo se to přesně sto let poté, kdy se tato událost spojená s přísahou našich dobrovolníků uskutečnila v ukrajinském Kyjevě.

Přítomni byli představitelé vlády a dalších státních, politických, církevních i občanských organizací. Nastoupeny byly jednotka Hradní stráže s historickými zástavami a standartami, legionářská rota Nazdar, čestná jednotka České obce sokolské a útvary armády České republiky. Po československé hymně v podání vojenské hudby následovaly projevy hostí, vzpomínky a minuta ticha za všechny,kteří položili své životy za novou Československou republiku a její svobodu.

Poté následoval slavnostní akt a to po stu letech. Na repliku bohatě zdobeného stolu byla položena žerď, na kterou byl devíti hře­by připevněn prapor. Toho se zúčastnilo devět zástupců politického a veřejného života, mezi nimi byli za legionáře a odbojáře člen výsadku PLATINUM - POWTER generálmajor v.v. Jaroslav Klemeš a za 2.československou samostatnou paradesantní brigádu nadporučík v.v. Božena Ivanová, naše spoluobčanka z České Třebové.

Pět pravoslavných kněží pak při církevním obřadu prapor slavnostně posvětilo, členové vlajkové čety v pokleku prapor políbili.Náš Českotřebovský zpravodaj je prvním periodikem, které zprávu o tomto vlasteneckém aktu oznámilo.

Č.Třebová,20.10.2014  Božena Ivanova, Oldřich Gregar

Fotografie: Svěcení  Praha - Vítkov 2014                                                                Svěcení praporu v Kyjevě 1914

Pravoslaví a československé legie na Rusi

Působení československých vojáků na Rusi v letech 1914-1920 bylo silně provázáno s Pravoslavím. Zprvu se formovali do České družiny, kterou tvořili často našinci trvale žijící na území Ruska. Mnozí z nich proto byli pravoslavnými. Ostatně pravoslaví bylo tehdy podmínkou pro udělení ruského občanství, bez něhož zase nebylo možné sloužit v tehdejší armádě (ostatně tak je tomu i dnes). Mnozí přijímali Pravoslaví s uvědoměním, někteří jen formálně, jak se nám zachovalo v jejich vzpomínkách. Často si při tom vybírali nová křestní jména, proto mají mnozí z našich legionářů z východu dvě křestní jména.  Při slavnostní přísaze v den svatého Václava 11.10./28.9. 1914 v Kyjevě byl navíc pravoslavně vysvěcen první bojový prapor pozdějších legionářů. Připomínka tohoto aktu se koná na den přesně po sto letech, avšak vzhledem k situaci na Ukrajině na pražském Vítkově. Svěcení dalších legionářských praporů bylo konáno také pravoslavným způsobem na dalších místech Ruska. (www.pravoslavnacirkev.cz)
 
MĚL CARSKÝ POKLAD  NĚCO  SPOLEČNÉHO S ČESKOU TŘEBOVOU ?

Držím v ruce knížku pamětí pražského učitele a ruského legionáře Františka Nováka /1883 - 1956/,kde m.j. popisuje jednu z důležitých událostí legionářské anabáze na Sibiři, a to předání carského pokladu sovětské straně.

Autor byl spolu s vysokými důstojníky jako podporučík jmenován do komise pro předání zlatého pokladu se zvláštním průkazem a zplnomocněním.

"Věděli jsme,že se na nás bude svět dívat jak předání provedeme. Poklad je majetkem ruského národa. Sověti jsou dnes jeho jedinou vládou a předání provedeme čestně a poctivě. Bolševici ať vidí, že jsme nikdy neměli nečestných úmyslů a střet s nimi ať posoudí historie. 

Vlak se zlatým pokladem vyvezeným z Petrohradu a Kazaně, hlídaný spojeneckými vojáky a našemi strážemi, stál na slepé koleji irkutského nádraží. V podmínkách příměří sjednaného s bolševiky 7. února 1920 stálo, že zlato bude odevzdáno irkutskému sovětu před odjezdem našeho posledního vlaku. 

Dne 26.února 1920 se sešla poprvé komise, v níž bylo šest zástupců místního sovětu a tři Češi. Přejímání a překládání pokladu trvalo od 27.února do 1.března. K vlaku se zlatem byl přistaven vlak složený z dlouhých nákladních (t.zv. amerických) vagónů,jichž bylo celkem dvanáct. Zlato bylo v bedničkách a pytlích ve formě prutů, písku a ruských i cizích zlatých mincí. Podle protokolů byla hodnota odhadnuta na 650 milionů rublů ve zlatě, ale úředníci Státní banky, kteří poklad po celé tři roky doprovázeli (a někteří i se svými rodinami) jej ocenili na 1,1 miliardy rublů. Nízká cena byla stanovena z důvodů agitačně politických se strany sovětů. 

Naložili jsme celkem deset amerických a osm obyčejných vagónů. Po podpisu protokolů nastalo krátké,ale pohnuté loučení. Tiskli jsme si vřele ruce se členy komise i úředníky Státní banky a pak jsme vyšli ven k vykonání posledního aktu - výměně stráží u pokladu. Jako řadový důstojník jsem byl současně velitelem stráže u pokladu, kterou tohoto památného dne 1. března 1920 tvořila četa 2. kulometné roty 10. pluku. Její vlak tu zůstal poslední, všechny ostatní směřovaly na východ do Vladivostoku." 

Čtenář Zpravodaje se ale už jistě ptá, cože má toto - pro mnohé zcela neznámé - povídání co do činění s Českou Třebovou. Hned to napravím a pokračuji.

„Obě stráže se postavily proti sobě. Měl jsem na hlavě černou astrachánovou papachu, nový plášť ,dohodu a šavli. Po obvyklé ceremonii postoupili jsme oba velitelé proti sobě a pozdravili se tasenými šavlemi. Ty jsme pak přendali do levých rukou a podali si pravice a vtom se stalo něco neobyčejného, sovětský velitel rozpřáhl náruč a dal mi na tváře dva upřímné ruské polibky. Stalo se to v železniční stanici Irkutsk na Sibiři dne 1.března 1920 o 19.hodině."

A teď se konečně dostávám k jádru věci. "O třicet let později vytvořil sochař Pokorný sousoší znázorňující sovětského vojína jak se objímá s československým. K tomu druhému já ovšem nestál modelem. Toto sousoší bylo vytvořeno na oslavu sbratření mezi námi a sovětskou armádou při osvobození v květnu 1945. Ale první, kdo takto se pozdravil, byl jsem - ovšem nechtě - já. To budiž pro budoucno zaznamenáno."

 Historii pomníku Sbratření starší generace Českotřebováků velmi dobře znají, zde je to více shoda náhod a události nesrovnatelné, ale rozhodující je objetí na uvítanou i rozloučení.

 o o o o o

Pramen: Předával jsem carský poklad.František Novák, Fortprint Dvůr Králové nad Labem,2011     Oldřich Gregar říjen 2014

Poznámka:

Chtěl bych se vrátit k rubrice Dopisy - názory - diskuse, ve které zářijový zpravodaj otiskl názor paní Jany Hicklové ny/sochařskou výz­dobu Pernerova náměstí. O Gargulákově práci a přístupu tehdejších zastu­pitelů k ní bylo řečeno a napsáno víc než dost. Vzpomínám si, že jsem kdysi do dubnového čísla nakreslil obrázek o úpravě skulptury, t.j, na kamenný blok umístit bustu Jana Pernera a u jeho paty ponechat okřídlené kolo.Ale to byl tehdy opravdu jen apríl.

Poněkud mne zarazilo stanovisko umístit druhou sochu - sochu Sbratření do lapidária,neboť svým obsahem nevyhovuje. Historie tohoto díla národního umělce Karla Pokorného je českotřebovské veřejnosti dostatečně známa, v původním návrhu se měl s osvoboditelem objímat železničář. Mistr si dal trochu na čas a z železničáře se nakonec stal partyzán a jeho monumentální dílo bylo ideologicky v podstatě zneužito. Dříve i dnes.

Drtivou část Československa osvobodila sovětská armáda,jejíž ztráty se uvádějí ve výši 144.000 padlých. Ptal jsem se po letech rodičů na rok 1945 "Kdyby přišli Eskymáci nebo černoši, byli to osvoboditelé." Český národ trpěl pod německou okupací 6 let,jeden měsíc a 24 dní. Jako šestiletý kluk jsem byl 10. května 1945 v ulicích, do kterých poprvé vjely pravidelné jednotky Rudé armády. Byl jsem sám, protože mamin­ka ošetřovala otce, kterému 5.května 1945 Němci prostříleli nohy.

Ptám se, kdy už konečně začneme rozlišovat nebetyčný rozdíl mezi roky 1945 a 1968,případně současností a uvědomíme si, že pomník Sbratření je obrazem své doby a v našem městě má své místo. M.j. je kulturní památkou a v evidenci válečných pomníků Ministerstva národní obrany.

Česká Třebová,říjen 2014