To stárnutí zrádné se s lehkostí nezvládne, i když si člověk svůj věk nechce brát... Máme souseda, není nijak silný ani silou svalů svých, zvláště však ne duchem, otravuje nás lidi hraní písní svých silou decibelů a vzruchem. Jsem už v pokročilém věku, nemám už tu fyzičku a to je k vzteku, mít tak o pár roků míň, aspoň chviličku, nezahrál by si ten diskžokej, ani jednu písničku.   Snažil jsem se dva roky, vysvětlit mu tu nectnost, na jeho vyjádření, že na nás lidi sere, došla mě však trpělivost.   Řekl jsem mu na rovinu,. že s ním budu bojovat, v domnění, že existuje pořádkový aparát. Šel jsem žádat městskou policii a právní oddělení, zjistil jsem však vážení, jaký to je nadělení. Bezohledný občan, je v tomhle státě osobou chráněnou, dosáhnout spravedlnost je velká hra na honěnou.   A tak kdysi na malebné a klidné Podhorce to zdaleka není, jako třeba na Mallorce. Jeho písně rockové i jiné, étérem tu plavou a kdo chodí kolem jenom kroutí hlavou. Jsou slyšet daleko za Třebovkou, v okolí v každé ulici, pravda je že to trochu ztlumil, ale stále má svou palici.   Podle zákonů naší republiky, to nepůjde tak hladce, budou na to muset přijet až odborníci z Hradce. Budou měřit hlučnost s povolenou hranicí, jen trouba by si mohl myslet, že je to na palici... Ten kdo hlučnost způsobuje, nebude přece hrát na plný pecky, takže to bude podle normy a přesvědčí nás všecky. Proč nestačí stížnost občana s podporou policie, která ho při hraní nachytala  - a hned se lépe žije.   Žijeme v demokracii pětadvacet let. Bohužel jsem zjistil, že někdo si to nezasluhuje. Jestli jste ten článek dočetli až sem - děkuji za Váš čas....      Miloš Vávra