Blížící se 70. výročí od konce války evokovalo vzpomínky na nešťastná okupační léta

Nesmíme zapomenout na minulost

Náš oblíbený český malíř a spisovatel Josef Lada říká­val: "Věřím v silné prožitky z dětství, dobré lidi a věrnou lásku." Většina z nás vzpo­míná na svá dětská léta s ús­měvem. Proč ne, vždyť to by­ly roky naplněné klukovskými hrami v místech, kde jsme se narodili a prožili jedno z nekrásnějších údobí svého života. I já jsem jako malý kluk se svými kamarády pro­žíval chvíle a dobrodružství v městě, které jsem měl tak rád.

Je to východočeské město, město železničářů, důležitá železniční křižovatka Česká Třebová. Město, které jsem tak důvěrně znal se všemi jeho čtvrtěmi, ulicemi, ulič­kami i překrásnými okolními lesy a kopci. Byli jsme ten­krát malí kluci, bezstarostní, plně zabráni do svých her, kteří jen okrajově vnímali, že současně s našimi přibý­vajícími roky se blíží i konec hrozné 2. světové války. Jen podle starostlivých a ustara­ných tváří svých rodičů i sou­sedů jsme víc cítili, než si uvědomovali vážnost doby.

Přišel však 9. leden 1945 a s ním hrůzný zážitek nejen do našich dětských duší, ale i všech občanů našeho města, kdy  naší železniční stanicí projížděl zvláštní nákladní vlak. V otevřených nekry­tých vagónech byli namač­káni ubozí vyhublí vězni z koncentračního tábora, je­doucí z Osvětimi na západ. Tenkrát byly zrovna kruté mrazy a mnozí vězni, kteří převoz v chatrných vězeň­ských šatech nevydrželi a zemřeli, byli svými spolu­vězni vyhazováni podél trati. Tento zvláštní vlak stál den a možná i noc před stanicí na první koleji v krátké vzdálenosti od naší ulice odděle­né jenom nevysokým plo­tem. Daleko bylo slyšet ná­řek a kvílení nepodobné lid­ským hlasům. Celého města se zmocnila hrůza a děs, ne­boť teprve teď jsme se stali bezprostředními svědky vá­lečných útrap.

Přispěchavší třebovští obyvatelé házeli přes plot do otevřených vagónů rozkrá­jené krajíce chleba nedbajíce varování německých vojen­ských strážců, kteří varov­nými výstřely do vzduchu chtěli občany odradit. Lidé, kteří házeli těm nebožákům housky, chleba i své svačiny, plakali, vždyť jenom kousek od nich trpěli a umírali lidé ze všech koutů Evropy, mezi nimi i mnoho našich českých vlastenců. Před našima oči­ma umírali naši nejlepší lidé, které Němci krutě trestali za jejich statečný odpor. Ještě mnoho dnů po odjezdu to­hoto vlaku smrti chodili lidé z našeho města zamklí a s hrůzou v srdci.

Tenkrát si naši tátové a mámy říkali: "Nikdy neza­pomeneme." Bude to už dlouhých sedmdesát let, co skončila ta strašlivá válka, která stála tolik obětí a lid­ského strádání. Při nadchá­zejících oslavách konce 2. světové války a porážky ně­meckých fašistů bychom ne­měli zapomenout na všechny ty, kteří se konce války ne­dožili a svým odkazem nám chtěli připomenout nejen minulost, ale i naději do bu­doucnosti. Je to odkaz nejen pro nás řadové občany této země, ale i pro naše přední státníky a politiky, abychom se sice dívali do budoucnosti, ale přitom nikdy nezapom­něli na minulost.                 CYRIL PUCHOLT