-
Rozhovor s
nedávným jubilantem
Sedmdesátka
dnes není žádný věk, ale přece jen stojí za ohlédnutím zpátky. Tvůj život
poznamenala především hudba. Jak se stalo, že jsi se vydal tímto směrem,
kterým učitelům můžeme děkovat? Jaké jsi měl vzory? Hudba patří i tvým
dětem dcerám. Co dělají? Dá se dnes hudbou uživit?
Máš pravdu, hudba je jednou z hlavních součástí mého života a dovolím
si říci, má obrovský vliv na mé duševní pohnutky. Díky mému tatínkovi,
který pocházel z muzikantské rodiny, jsem navštěvoval tehdejší hudební
školu a učil se hře na harmoniku, na kterou hrál i on. Nebylo to bez
potíží, ale důslednost taťky vedla k pozdějším dobrým výsledkům. Dodnes
jsem mu za to velmi vděčen. Ke hře na trombon mě přivedl můj přítel a
kolega Mirek Kapinos. Pod jeho vedením jsem se začínal učit hrát a později
i působit v dechovce. Snažil jsem se moji lásku k hudbě přenášet i na mé
dcery a vzhledem k jejich nadání to šlo docela lehce. Profesionálně se
hudbě věnuje nejmladší dcera. Na otázku zda se dá hudbou uživit odpovím
jednoduše. Dá, ale dře to. Musí se k tomu ještě přidat srdce.
- Při listování archivem fotografií tě
najdu v různých kapelách, s různými nástroji. Jsi možná jeden z nemnoha
pamětníků dění v českotřebovské železničářské dechovce snad od
šedesátých let. Uplynulo 50 let a hraješ v dechovce Řetůvanka. Jaké
jsou v tom rozdíly ?
Těch nástrojů tolik není. Především harmonika, velmi málo el. varhany a
již zmiňovaný trombon. Na zobcovou flétnu to byla výjimka s divadlem.
V železničářské dechovce jsem prožil mnoho hezkého. Všichni vzpomínáme
třeba na nezapomenutelné zájezdy do Berlína v osmdesátých letech. Proto je
mi moc líto, že v našem městě, bohužel, v současné době žádná dechovka
neexistuje. A tak ji nahrazuje Řetůvanka, která s naším městem má společné
pouze to, že řada nás muzikantů z České Třebové v ní hraje. Já se pyšním
tím, že jsem v ní nejstarší a to už mně nikdo nevezme. A jaké jsou v tom
rozdíly? Já necítím žádné. Chceš-li aby to hrálo, musí se makat.
- Byl jsi také řadu let vedoucím či
ředitelem Kulturního klubu, dodnes ještě v Kulturním centru pomáháš. V
čem se změnil kulturní život a podmínky pro provozování kultury ve městě
nejvíce?
- Podmínky, za jakých se provozovala kultura tehdy a dnes, jsou
podle mého názoru nesrovnatelné. Tehdy byly zřizovatelem odborové
organizace a ty také měly velký vliv na kulturním dění. Představitelé
kulturních zařízení a tím myslím i sebe, byli amatéři, ve většině
případů lidé, kteří byli členy amatérských souborů, tehdejších souborů
ZUČ. Dnes je zřizovatelem Město a představitel kulturního zařízení
profesionál, jehož kvality mnohdy ani nedoceňujeme. Srovnání si může
udělat každý sám. V době našeho rozhovoru vím, že ve vedení kulturního
zařízení dochází ke změně. Přichází též profesionál a já mu přeji do
jeho činění co nejméně vrásek na čele.
- Hudba není všechno, nelze přehlédnout
také tvoje působení v DS Hýbl. Nehraješ sice hlavní role, ale plně ti
vyhovuje např. hudební divadlo, kterému se právě ve Třebové daří. A
pokud vím, tak ti také "Hýblovci" připravili také pěknou oslavu
nedávné sedmdesátky....
- Divadlo mám rád (dokonce jsem hrál už v Blatné), hercem se ale moc
necítím. Je pravdou, že jsem účinkoval v řadě divadel, ale vždy jako
hudebník. Se Sašou Gregarem, Jardou Hosnédlem, Lubošem Hýblem a mým
spolužákem z průmyslovky Jirkou Jirešem. Ten mi také dokonce svěřil
opravdovou roli ministra zdravotnictví v Bílé nemoci. No a poslední roky
je radost hrát a zpívat s divadelním souborem pod jeho vedením. Málokdy
se stane, že všichni členové souboru, ať mladí nebo starší, táhnou za
jeden provaz. Teď to tak je a v tom duchu proběhla i oslava mé
sedmdesátky.
-
- Jabkancová pouť. Mám archiv spousty
fotografií z jabkancových poutí a v jediném ročníku nechybí Vláda Zoubek
s harmonikou. Přijdu-li cokoliv vyřizovat do Domova důchodců, vždy mě
připomenou abych nezapomněl pochválit Vláďu Zoubka a Petra Skalického
za jejich věrnost. Kolik hudebních vystoupení jste zde udělali? A kolik
bylo hudebních vystoupení na svatbách?
-
- U Kostelíčka jsem bydlel převážnou část svého života a tak jsem měl
k jabkancovým poutím velmi blízko. Na harmoniku jsem hrál na všech,
nejdříve jako hudební doprovod k tanečkům pod vedení paní Marie Skálové
a následně hudební doprovod k písním v provedení paní Jarky Sedláčkové,
Jarky Vařečkové, Čendy Hampla, Karla Tomše, Oldy Bitla, Mirka Maršála a
Jirky Jireše. V současné době jsme tzv. Jabkancové šlapeto a jde nám to
muzikantsky i kamarádsky. Jedním ze členů je Petr Skalický, se kterým
chodíme už asi 12 let každý měsíc zahrát do Domova, jak my říkáme. Je to
vzájemné pohlazení po duši, protože posluchači jsou šťastni a my také.
Věřte, že to úplně stačí k naší spokojenosti. Na svatbě jsem hrál
naposled před patnácti lety a těžko už budu hrát. Všechno je jinak….
-
- Hlavní potřebou člověka je zdraví a to
si uvědomují především ti starší, tvoří předpoklad životní spokojenosti.
Za všechny, které jsi potěšil harmonikou či hudebním vystoupením v
dechovce, či jinde přeji nejdříve pevné zdraví, optimismus a ještě
hodně písniček pro zdejší hudební veřejnost, tedy vlastně pro nás pro
všechny. MM
Ještě
nějaká fakta:
- Vlladislav Zoubek se narodil před 70 lety dne 2. 10. 1944
v jihočeské vesnici Mačkov. Do školy chodil do 2 km vzdáleného města
Blatná, kde v roce 1961 absolvoval tehdejší Jedenáctiletou střední
školu (JSŠ) a přišel na dvouletou nástavbu železniční
průmyslovky do České Třebové. Od té doby se stal Třebovákem. Po
absolvování průmyslovky jezdil ve zdejším lokomotivním depu jako
strojvedoucí.
-
-
Jsem velmi rád, že k rozhovoru
mohu přidat také fotografie, některé jsou velmi zajímavé, takže tento
rozhovor není jen ke čtení, ale také k pokoukání. Hlavně ale ke
vzpomínání, na dechovku, na divadlo, Jabkancové poutě ....
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
|