Vladislav Zoubek oslavil sedmdesátku                                 

Rozhovor s nedávným jubilantem

Sedmdesátka dnes není žádný věk, ale přece jen stojí za ohlédnutím zpátky. Tvůj život poznamenala především hudba.  Jak  se stalo, že jsi se vydal tímto směrem, kterým učitelům můžeme děkovat?  Jaké jsi měl vzory? Hudba patří i tvým dětem dcerám.  Co dělají? Dá se dnes hudbou uživit? 

Máš pravdu,  hudba je jednou z hlavních součástí mého života a dovolím si říci, má obrovský vliv na mé duševní pohnutky. Díky mému tatínkovi, který pocházel z muzikantské rodiny, jsem navštěvoval tehdejší hudební školu a učil se hře na harmoniku, na kterou hrál i on. Nebylo to bez potíží, ale důslednost taťky vedla k pozdějším dobrým výsledkům. Dodnes jsem mu za to velmi vděčen. Ke hře na trombon mě přivedl můj přítel a kolega Mirek Kapinos. Pod jeho vedením jsem se začínal učit hrát a později i působit v dechovce. Snažil jsem se moji lásku k hudbě přenášet i na mé dcery a vzhledem k jejich nadání to šlo docela lehce. Profesionálně se hudbě věnuje nejmladší dcera. Na otázku zda se dá hudbou uživit odpovím jednoduše. Dá, ale dře to. Musí se k tomu ještě přidat srdce.

Při listování archivem fotografií tě najdu v různých kapelách, s různými nástroji. Jsi možná jeden z nemnoha pamětníků dění v českotřebovské železničářské dechovce  snad od  šedesátých let.  Uplynulo 50 let  a hraješ v dechovce Řetůvanka. Jaké jsou v tom rozdíly ?  

Těch nástrojů tolik není. Především harmonika, velmi málo el. varhany a již zmiňovaný trombon. Na zobcovou flétnu to byla výjimka s divadlem. V železničářské dechovce jsem prožil mnoho hezkého. Všichni vzpomínáme třeba na nezapomenutelné zájezdy do Berlína v osmdesátých letech. Proto je mi moc líto, že v našem městě, bohužel, v současné době žádná dechovka neexistuje. A tak ji nahrazuje Řetůvanka, která s naším městem má společné pouze to, že řada nás muzikantů z České Třebové v ní hraje. Já se pyšním tím, že jsem v ní nejstarší a to už mně nikdo nevezme. A jaké jsou v tom rozdíly? Já necítím žádné. Chceš-li aby to hrálo, musí se makat.  

Byl jsi také řadu let vedoucím či ředitelem  Kulturního klubu, dodnes ještě v Kulturním centru pomáháš. V čem se změnil kulturní život a podmínky pro provozování kultury ve městě nejvíce?
Podmínky, za jakých se provozovala kultura tehdy a dnes, jsou podle mého názoru nesrovnatelné. Tehdy byly zřizovatelem odborové organizace a ty také měly velký vliv na kulturním dění. Představitelé kulturních zařízení a tím myslím i sebe, byli amatéři, ve většině případů lidé, kteří byli členy amatérských souborů, tehdejších souborů ZUČ. Dnes je zřizovatelem Město a představitel kulturního zařízení profesionál, jehož kvality mnohdy ani nedoceňujeme. Srovnání si může udělat každý sám. V době našeho rozhovoru vím, že ve vedení kulturního zařízení dochází ke změně. Přichází též profesionál a já mu přeji do jeho činění co nejméně vrásek na čele.
Hudba není všechno, nelze přehlédnout také tvoje působení v DS Hýbl. Nehraješ sice hlavní role, ale plně ti vyhovuje např. hudební divadlo, kterému se právě ve Třebové daří. A pokud vím, tak ti také  "Hýblovci" připravili také pěknou oslavu nedávné  sedmdesátky....
 
Divadlo mám rád (dokonce jsem hrál už v Blatné), hercem se ale moc necítím. Je pravdou, že jsem účinkoval v řadě divadel, ale vždy jako hudebník. Se Sašou Gregarem, Jardou Hosnédlem, Lubošem Hýblem a mým spolužákem z průmyslovky Jirkou Jirešem. Ten mi také dokonce svěřil opravdovou roli ministra zdravotnictví v Bílé nemoci. No a poslední roky je radost hrát a zpívat s divadelním souborem pod jeho vedením. Málokdy se stane, že všichni členové souboru, ať mladí nebo starší, táhnou za jeden provaz. Teď to tak je a v tom duchu proběhla i oslava mé sedmdesátky.
           
Jabkancová pouť.  Mám archiv spousty fotografií z jabkancových poutí a v jediném ročníku nechybí Vláda Zoubek s harmonikou.  Přijdu-li cokoliv vyřizovat do Domova důchodců, vždy mě připomenou abych nezapomněl pochválit  Vláďu Zoubka a Petra Skalického za jejich věrnost. Kolik hudebních vystoupení jste zde  udělali? A kolik bylo hudebních vystoupení na svatbách? 
 
U Kostelíčka jsem bydlel převážnou část svého života a tak jsem měl k jabkancovým poutím velmi blízko. Na harmoniku jsem hrál na všech, nejdříve jako hudební doprovod k tanečkům pod vedení paní Marie Skálové a následně hudební doprovod k písním v provedení paní Jarky Sedláčkové, Jarky Vařečkové, Čendy Hampla, Karla Tomše, Oldy Bitla, Mirka Maršála a Jirky Jireše. V současné době jsme tzv. Jabkancové šlapeto a jde nám to muzikantsky i kamarádsky. Jedním ze členů je Petr Skalický, se kterým chodíme už asi 12 let každý měsíc zahrát do Domova, jak my říkáme. Je to vzájemné pohlazení po duši, protože posluchači jsou šťastni a my také. Věřte, že to úplně stačí k naší spokojenosti. Na svatbě jsem hrál naposled před patnácti lety a těžko už budu hrát. Všechno je jinak….
 
Hlavní potřebou člověka  je zdraví a to si uvědomují především ti starší, tvoří předpoklad životní spokojenosti. Za všechny, které jsi potěšil harmonikou či hudebním vystoupením  v dechovce, či jinde přeji nejdříve  pevné zdraví, optimismus a ještě hodně písniček pro zdejší hudební veřejnost, tedy vlastně pro nás pro všechny.  MM 

Ještě nějaká fakta:

Vlladislav Zoubek se narodil před 70 lety dne 2. 10. 1944 v jihočeské  vesnici  Mačkov. Do školy chodil do 2 km vzdáleného města Blatná, kde v roce 1961 absolvoval tehdejší Jedenáctiletou střední školu (JSŠ)  a přišel na dvouletou nástavbu železniční průmyslovky do České Třebové. Od té doby se stal Třebovákem. Po absolvování průmyslovky jezdil ve zdejším lokomotivním depu jako strojvedoucí.  
 
Jsem velmi rád, že k rozhovoru mohu přidat také fotografie, některé jsou velmi zajímavé, takže tento rozhovor není jen ke čtení, ale také k pokoukání. Hlavně ale  ke vzpomínání, na dechovku, na divadlo, Jabkancové poutě ....