Nemohu zapomenout                                                                Před krátkým časem byly v tomto zpravodaji otisknuty mé vzpomínky na českotřebovskou drážní kapelu. Současně se v mé mysli promítl čas, kdy jsem co žák navštěvoval v České Třebové Měšťanskou školu. Bylo to v období druhé světové války. Výborným učitelem byl pan František Vrbický a ředitelka paní Anna Šklíbová (zvaná Bábinka). Opakem byl ale učitel, přiklánějící se k nacismu. Trval na bezchybném odříkání německé hymny, nechal nás po škole a propouštěl domů jen toho kdo hymnu bez chyby přednesl. Dalším extrémem bylo tělesné trestání žáků. Ještě dnes vidím, jak silně udeřil učitel žáka do tváře a jak potom bleskurychle padla rána i na opačnou tvář, aby vyrovnal stabilitu postiženého. Učila nás též paní učitelka Burešová. Na tu mám tuto vzpomínku: Z naší třídy bylo vidět na hřiště reálného gymnázia. Tam z jednou vypochodovala mládež Hitlerjugend, aby pozdravila vztyčování vlajky s hákovým křížem. Paní učitelka výjev strnule pozorovala a řekla: Tento prapor je bičem na český národ a běda nám, dokud toto nepřestane." A po té ještě dodala: "Vím, že jsem říkala, co jsem si myslela a vím i to, jaký by to mělo pro mne následek, kdyby někdo z vás 25 žáků  to o mně řekl našim utlačovatelům..." Před několika lety jsem prošel chodbou gymnázia. Na horním poschodí sem si přečetl čestná seznam absolventů. Antonín Doležal, můj prastrýc, ten padl za první světové války v Itálii na Piavě. Josef Doležal byl můj strýc. On byl na sklonku I. republiky ředitelem hradecké Škodovky. Ale již v roce 1939 byl zatčen a potrestán 15 lety káznice, z toho dvěma roky samovazby. Vrátil se sice v roce 1945 domů, ale jen na poslední měsíc života, více jeho zničené tělo nevydrželo. Neměli bychom si vzít z předešlých řádků poučení? Měli bychom být vděčni za současný mír v Evropě.                                                                                                                                                                                  Jaroslav Doležal.